Constitutional Court dismisses constitutional complaint regarding civil court delays and lack of ECtHR case law application.

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Davida Uhlíře, soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti A. Ž., toho času ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Mírov, zastoupeného JUDr. Lukášem Martinkem, advokátem se sídlem Sokolovská 24, 186 00 Praha 8-Karlín, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 30 Cdo 4817/2014-159 ze dne 15. dubna 2015, rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 53 Co 162/2013-103 ze dne 11. listopadu 2013 a proti průtahům v řízení vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 15 C 139/2012, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

Ústavní stížností, která splňuje formální náležitosti ustanovení § 34 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, jimiž mělo dojít zejména k porušení ustanovení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

Z napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že stěžovatel se žalobou podanou k Obvodnímu soudu pro Prahu 2 domáhal po České republice náhrady nemajetkové újmy ve výši 5000 EUR s příslušenstvím, spočívající ve stěžovatelem tvrzeném nesprávném úředním postupu, k němuž mělo dojít v důsledku průtahů v kompenzačním řízení vedeném u téhož soudu pod sp. zn. 19 C 85/2008. Obvodní soud pro Prahu 2 shledal, že v předmětném řízení došlo k nesprávnému úřednímu postupu v podobě průtahů, nicméně dospěl k závěru, že postačuje konstatování porušení práva stěžovatele na spravedlivý proces, nárok na peněžité plnění neshledal opodstatněným, a proto rozsudkem č. j. 15 C 139/2012-65 ze dne 18. 1. 2013 žalobu v této části jako nedůvodnou zamítl. K odvolání stěžovatele bylo toto rozhodnutí v záhlaví citovaným rozsudkem Městského soudu v Praze jako věcně správné potvrzeno. Proti rozsudku odvolacího soudu podal stěžovatel dovolání, které Nejvyšší soud vpředu uvedeným usnesením odmítl podle § 243c odst. 1 občanského soudního řádu (dále též "o. s. ř."), neboť dospěl k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu.

Proti rozhodnutím obecných soudů brojí stěžovatel ústavní stížností, domáhaje se jejich kasace. Stěžovatel uvedl, že vydáním napadeného usnesení, jímž byla bez jakékoli argumentace odmítnuta konsolidovaná judikatura, vybočil Nejvyšší soud z pravidel řádného a spravedlivého procesu ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny. Pakliže obecné soudy v odškodňovacím řízení postoj soudů v předchozím řízení aprobovaly, dopustily se dle názoru stěžovatele vážného porušení jeho základních práv. Stěžovatel má navíc za to, že je soudem diskriminován a prakticky trestán, když se u soudu domáhá svých práv. Odvolacímu soudu stěžovatel vytkl, že svůj závěr o vyvrácení domněnky vzniku nemajetkové újmy opřel o nepřiléhavé argumenty, resp. je nepodložil takovými skutkovými okolnostmi, které by ve svém důsledku mohly vést k učiněnému závěru. Stěžovatel v této souvislosti odkázal na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva. Tuto svoji argumentaci stěžovatel v ústavní stížnosti dále přiblížil. Závěrem rovněž navrhl, aby Ústavní soud vyslovil porušení práva na spravedlivý proces průtahy v řízení vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 15 C 139/2012 a aby Městskému soudu v Praze uložil respektovat standardní judikaturu Evropského soudu pro lidská práva týkající se účinnosti prostředku nápravy dle čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele, i obsah naříkaných soudních aktů, a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Obecné soudy v napadených rozhodnutích zcela přesvědčivě a dostatečně podrobně rozvedly důvody, pro které nemohla žaloba na náhradu nemajetkové újmy vůbec obstát. V této souvislosti odvolací soud zcela přiléhavě konstatoval (a na rozdíl od nalézacího soudu přisvědčil argumentaci stěžovatele), že s ohledem na účel a smysl kompenzačního řízení je třeba vzít za počátek kompenzačního řízení okamžik, kdy je nárok uplatněn u Ministerstva spravedlnosti. Odvolací soud dokonce odmítl argumentaci státu, že v posuzovaném řízení nedošlo vůbec k žádným průtahům. Odvolací soud k tomu ovšem dodal, že ani o několik měsíců delší doba trvání namítaného řízení nemůže vyvrátit klíčový závěr soudu prvního stupně, podle něhož právě nepatrný význam řízení pro stěžovatele je v poměrech souzené věci příčinou toho, že k satisfakci výjimečně postačí konstatovat, že bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces, neboť stěžovatel podává větší množství typově stejných žalob, samotná řízení pro něj nemají velký význam, spíše slouží ke zpestření výkonu trestu odnětí svobody, přičemž stěžovatel byl v posuzovaném kompenzačním řízení neúspěšný (jako s většinou svých obdobně konstruovaných nároků). Takové odůvodnění nepokládá Ústavní soud za extrém, v jehož důsledku by bylo třeba přikročit k jeho kasaci.

Pokud jde o poznámky odvolacího i dovolacího soudu o kverulantství stěžovatele s ohledem na počet sporů, které stěžovatel se státem vede, ani ty nepředstavují soudní svévoli, neboť jsou odrazem poznatků, jimiž odvolací soud i Nejvyšší soud ve vztahu ke stěžovateli disponují na základě vlastní rozhodovací činnosti. Ostatně tomu odpovídá i pestrá paleta obdobně formulovaných návrhů, které stěžovatel k Ústavnímu soudu průběžně podává (shodně viz dřívější rozhodnutí Ústavního soudu

sp. zn. I. ÚS 597/16

ze dne 15. 3. 2016).

Pokud jde o námitku týkající se nepřiměřené délky řízení vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 15 C 139/2012 [coby "jiného zásahu" ve smyslu § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu], nemohl se jí Ústavní soud věcně zabývat, poněvadž stěžovatel zde nedoložil vyčerpání všech procesních prostředků, které mu právní řád nabízí k ochraně svého práva. Jedná se především o stížnost na průtahy řízení dle § 164 a násl. zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů, ve znění pozdějších změn.

Za daných okolností tedy Ústavnímu soudu nezbylo, než aby i nynější ústavní stížnost v rozsahu zčásti odmítl dle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný. Návrhu stěžovatele, obsaženému v petitu ústavní stížnosti, jímž se po Městském soudu v Praze požaduje respektování "standardní judikatury Evropského soudu pro lidská práva týkající se účinnosti prostředku nápravy dle čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod", Ústavní soud nemohl vyhovět, poněvadž k tomu není dle Ústavy ani zákona o Ústavním soudu příslušný, pročež musil být takový návrh dle § 43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu odmítnut.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§ 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).

V Brně dne 23. června 2016

David Uhlíř v. r.

předseda senátu