Constitutional Court dismisses appeal as unfounded due to lack of constitutional violation regarding postal delivery. The court rejects the claim that a private contract overrides statutory service of process rules. The decision emphasizes that the court verified the address in the central registry. The ruling clarifies that private agreements do not bind judicial service of process procedures. The court notes the applicant's remedy lies with the postal service, not the judiciary. The judgment upholds the principle of legal certainty in civil proceedings. The decision affirms that courts are not bound by private postal contracts. The ruling states that the applicant failed to prove a constitutional breach. The court concludes that the lower courts acted correctly and legally. The judgment dismisses the appeal as clearly unfounded under the law.

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Davida Uhlíře, soudkyně zpravodajky Kateřiny Šimáčkové a soudce Tomáše Lichovníka o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Mgr. Rudolfa Schindlera, zastoupeného JUDr. Milošem Červinkou, advokátem se sídlem Haštalská 27, Praha, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2016 č. j. 25 Cdo 4439/2015-169 a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 22. 4. 2015 č. j. 25 Co 127/2015-119, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. V prosinci 2013 byl Obvodním soudem pro Prahu 7 v neprospěch stěžovatele vydán rozsudek pro zmeškání. V srpnu 2014 poté, co se o tomto rozsudku stěžovatel dozvěděl skrze svého právního zástupce, který nahlédl do předmětného soudního spisu, podal stěžovatel návrh na vyslovení neúčinnosti doručení žaloby, předvolání k jednání i samotného rozsudku pro zmeškání. Tento návrh odůvodnil tvrzením, že s Českou poštou, s. p., uzavřel již v roce 1993 dohodu, že mu veškeré zásilky bude doručovat do pronajaté uzamykatelné poštovní přihrádky (P.O.Boxu). Nelze mu tedy přičítat k tíži, že Česká pošta, s. p., v rozporu s touto dohodou výše uvedené písemnosti doručovala do schránky v místě jeho trvalého bydliště, kde se navíc v danou dobu vůbec nevyskytoval. Stěžovatelův návrh Obvodní soud pro Prahu 7 usnesením zamítl. V odůvodnění svého rozhodnutí především uvedl, že je věcí adresáta, aby se pojistil proti doručování na adresu evidovanou v informačním systému evidence obyvatel tím, že uvede soudu adresu pro doručování, nebo tak, že sám písemně požádá, aby v evidenci obyvatel byl veden též údaj o adrese, na kterou mu mají být písemnosti doručovány. Dále poznamenal, že v dohodě o pronájmu P.O.Boxu je uvedeno, že zásilky, které do něj budou vkládány, budou mít kromě označení adresáta v adrese i slova "poštovní přihrádka č. 17, 170 01 pošta Praha 7".

2. Městský soud v Praze rozhodnutí prvostupňového soudu usnesením ze dne 22. 4. 2015 č. j. 25 Co 127/2015-119 potvrdil. V odůvodnění svého rozhodnutí především konstatoval, že dohoda, kterou stěžovatel uzavřel s Českou poštou, s. p., je soukromoprávním vztahem mezi žalovaným a Českou poštou, s. p., a není významná pro doručování písemnosti soudu, pokud soud o nutnosti doručování tímto způsobem nebyl relevantním způsobem informován. Dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu Nejvyšší soud usnesením ze dne 25. 2. 2016 č. j. 25 Cdo 4439/2015-169 odmítl.

3. Proti usnesení Nejvyššího soudu a proti usnesení Městského soudu v Praze podal stěžovatel ústavní stížnost.

4. Stěžovatel má za to, že napadenými rozhodnutími byly porušeny jeho základní práva a svobody vyplývající z čl. 1 odst. 1 a čl. 2 Odst. 3 Ústavy a čl. 36 odst. 1 a 3 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod. Porušení těchto práv spatřuje v tom, že obecné soudy nevyslovily neúčinnost doručení žaloby, předvolání k jednání a rozsudku pro zmeškání, ačkoliv s Českou poštou, s. p., uzavřel dohodu, dle níž mu mělo být doručováno výhradně do P.O.Boxu, nikoliv do schránky v místě jeho trvalého bydliště. Stěžovatel dále poukazuje na poštovní podmínky České pošty, s. p., konkrétně na čl. 24 odst. 8, ve kterém je uvedeno, že v případě, že o to adresát písemně požádá, vloží Česká pošta do poštovní přihrádky, aniž by se pokoušela o dodání některým ze způsobů uvedených v čl. 24 odst. 2 až 7, tj. především vložením do domovní schránky, i takovou poštovní zásilku, která ani neobsahuje údaj o P.O.Boxu.

5. K posouzení ústavní stížnosti si Ústavní soud vyžádal spis Obvodního soudu pro Prahu 7 sp. zn. 10 C 124/2013. Z tohoto spisu bylo zjištěno, že soud dotazem na Centrální evidenci obyvatel opakovaně zjišťoval, jaká je doručovací adresa stěžovatele.

6. Ústavní soud zvážil obsah ústavní stížností, napadených rozhodnutí i vyžádaného spisu a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

7. Podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. Podle § 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu musí být usnesení o odmítnutí návrhu písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.

8. Ústavní soud připomíná, že podle čl. 83 Ústavy ČR je soudním orgánem ochrany ústavnosti, není tedy součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí soudu vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů. V posuzovaném případě Ústavní soud však žádné pochybení ústavněprávní relevance v napadených rozhodnutích a postupech Městského soudu v Praze a Nejvyššího soudu neshledal.

9. Ústavní stížností, stejně jako napadenými rozhodnutími a návrhem na vyslovení neúčinnosti doručení žaloby, předvolání k jednání a následně vydaného rozsudku pro zmeškání stěžovatel fakticky brojí proti povinnosti, jež mu tímto rozsudkem byla uložena. Činí tak nicméně za situace, kdy je v důsledku existence fikce doručení v českém právním řádu v argumentační nouzi. Ústavní soud sice v minulosti poskytl ochranu stěžovatelům brojícím proti nastoupení fikce doručení, učinil tak nicméně za situace, kdy jim bylo doručováno na adresu, která nebyla uvedena v Centrální evidenci obyvatel, a to aniž by soud o zasílání písemností na tuto adresu žádali [srov. nález

sp. zn. III. ÚS 272/13

ze dne 11. 6. 2013 (N 106/69 SbNU 733) a nález

sp. zn. IV. ÚS 883/15

ze dne 1. 10. 2015]. Ve stěžovatelově případě se nicméně o takovou situaci nejedná, neboť, jak bylo zjištěno ze spisu, Obvodní soud pro Prahu 7 opakovaně v Centrální evidenci obyvatel zjišťoval, na jakou adresu má stěžovateli doručovat, respektive zda se tato v průběhu řízení nezměnila. Stěžovatel neuvedl ani jiné relevantní argumenty, proč mu Obvodní soud pro Prahu 7 neměl předmětné písemnosti zasílat na adresu, na kterou tak učinil. To stěžovatel ostatně v podstatě ani netvrdí, když se jeho argumentace soustředí na porušení dohody, kterou prý měl s Českou poštou, s. p. Jeho podání jsou tak spíše stížnostmi, které by měl adresovat České poště, s. p., nikoliv soudům, a po České poště, s. p., by pak mohl, v případě, že je jeho stížnost oprávněná, o čemž však obsah vyžádaného spisu a v ní založené znění předmětné dohody nesvědčí, požadovat náhradu škody vzniklé porušením smluvní povinnosti. Konečně stěžovatelem napadená rozhodnutí obsahují velmi podrobná, srozumitelná a logická odůvodnění, z nichž je patrno, jak byly zhodnoceny provedené důkazy, k jakým skutkovým zjištěním obecné soudy dospěly i jak je posoudily po právní stránce. Z ústavněprávního hlediska jim tedy nelze nic vytknout.

10. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost odmítl podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 21. června 2016

David Uhlíř, v. r.

předseda senátu