Constitutional Court dismisses appeal as unfounded due to unpaid court fees and lack of specific constitutional arguments.

Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení v senátě složeném z předsedy Davida Uhlíře a soudců Kateřiny Šimáčkové a Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaje) ve věci stěžovatelky Befacoal s. r. o., se sídlem Sokolská 46/1795, Praha 2, právně zastoupené JUDr. Annou Horákovou, advokátkou se sídlem Žitná 47, Praha 1, proti usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 24. září 2015 č. j. 2 Afs 204/2015-24 a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 16. července 2015 č. j. 6 Af 79/2014-77, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I. Ústavnímu soudu byl dne 30. 11. 2015 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu § 72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí obecných soudů.

Předtím, než se Ústavní soud začal věcí zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu.

II. Nejvyšší správní soud ústavní stížností napadeným usnesením zastavil řízení o kasační stížnosti směřující proti ústavní stížností napadenému usnesení Městského soudu v Praze, a to pro nezaplacení soudního poplatku za kasační stížnost. Stěžovatelka ve svém návrhu mimo jiné uvádí, že Nejvyšší správní soud zastavil řízení o kasační stížnosti pro nezaplacení soudního poplatku, a to navzdory tomu, že v jiných svých rozhodnutích uvádí, že je v rozporu s právním pořádkem, aby on sám rozhodoval o prominutí soudního poplatku. Stěžovatelka má za to, že v dané věci byl zvýhodněn stát, čímž došlo k porušení jejího práva na spravedlivý proces.

Z ústavní stížností napadeného usnesení Nejvyššího správního soudu vyplývá, že usnesením ze dne 1. 9. 2015 č. j. 2 Afs 204/2015-13 byla stěžovatelka v souvislosti s podanou kasační stížností Nejvyšším správním soudem vyzvána k zaplacení soudního poplatku, a to ve lhůtě 7 dnů od doručení výzvy. Jelikož se tak nestalo, Nejvyšší správní soud podle § 9 odst. 1 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů, ve spojení s § 47 písm. c) s. ř. s., řízení o kasační stížnosti zastavil.

III. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud se prakticky totožnou ústavní stížnosti téže stěžovatelky v minulosti již zabýval a na závěrech uvedených ve věci

sp. zn. II. ÚS 603/16

nemá důvod čehokoliv měnit.

Ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu dává v zájmu racionality a efektivity řízení Ústavnímu soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy založena výlučně k přezkumu rozhodnutí či namítaného zásahu z hlediska ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů či jiných orgánů veřejné moci nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Takové zásahy či pochybení obecných soudů či správních orgánů však Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal.

Stěžovatelka ve svém návrhu neuvádí žádný konkrétní argument, z něhož by bylo možno dovodit protiústavnost napadených usnesení a pouze v obecné rovině Nejvyššímu správnímu soudu vytýká, že rozhodl v rozporu se svou vlastní judikaturou. Přitom ovšem neuvádí s jakou. V souvislosti s uvedeným Ústavní soud podotýká, že i kdyby tomu tak skutečně bylo, není jeho úlohou sjednocování judikatury obecných soudů. Z napadeného odůvodnění Nejvyššího správního soudu je zcela zřejmé, že stěžovatelka byla vyzvána k zaplacení soudního poplatku a rovněž byla poučena o následcích nezaplacení.

Z ústavněprávního hlediska není Nejvyššímu správnímu soudu čeho vytknout. Lze-li považovat usnesení kasačního soudu za ústavně konformní, je bezpředmětné se zabývat námitkami směřujícími proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 16. 7. 2015 č. j. 6 Af 79/2014-77.

S ohledem na výše uvedené proto Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 21. června 2016

David Uhlíř v. r.

předseda senátu