Constitutional Court dismisses constitutional complaint regarding enforcement costs and procedural delays in Czech Republic.

Ústavní soud rozhodl dne 9. června 2016 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jaromíra Jirsy a soudců Jana Musila (soudce zpravodaje) a Vladimíra Sládečka ve věci ústavní stížnosti Danuše Bočkové, právně zastoupené JUDr. Klárou Kořínkovou, Ph.D., advokátkou, se sídlem Praha 2, Fügnerovo náměstí 1808/3, proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 7. července 2015 č. j. 14 EXE 3110/2012-188 a proti příkazu k úhradě nákladů exekuce vydanému JUDr. Filipem Exnerem, soudním exekutorem Exekutorského úřadu Praha 7 ze dne 28. července 2014 č. j. 151 EX 1559/12-265, za účasti Obvodního soudu pro Prahu 8 a JUDr. Filipa Exnera, soudního exekutora Exekutorského úřadu Praha 7, jako účastníků řízení, a za účasti Michala Bočka, právně zastoupeného Mgr. Martinem Ondrejátem, advokátem se sídlem v Praze 4, Nad Strouhou 67, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I. Návrhem ve smyslu § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 S., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") se stěžovatelka domáhá kasace shora označených rozhodnutí orgánů veřejné moci, jimiž mělo být podle jejího názoru porušeno její právo na soudní ochranu ve smyslu článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Stěžovatelka rovněž navrhuje, aby jí byla přiznána náhrada nákladů řízení.

II. Z obsahu ústavní stížnosti a předmětného soudního spisu Ústavní soud zjistil, že Michal Boček (dále také "oprávněný") podal proti stěžovatelce (dále také "povinná") návrh na nařízení exekuce a návrh, aby JUDr. Filip Exner byl pověřen provedením této exekuce. Soud návrhu vyhověl a vydal dne 21. srpna 2012 č. j. 14 EXE 3110/2012-20 usnesení o nařízení exekuce.

Dne 11. března 2013 vydal soudní exekutor JUDr. Filip Exner (dále také "soudní exekutor") příkaz k úhradě nákladů exekuce č. j. 151 EX 1559/12-200, v němž určil náklady exekuce ve výši 67 639 Kč (bod I.) a náklady oprávněného ve výši 23 885,40 Kč (bod II.).

Proti příkazu soudního exekutora podala povinná námitky, o nichž rozhodl Obvodní soud pro Prahu 8 (dále také "obvodní soud") usnesením ze dne 11. července 2013 č. j. 14 EXE 3110/2012-119 tak, že je odmítl a příkaz vydaný soudním exekutorem potvrdil.

Proti uvedeným rozhodnutím orgánů veřejné moci podala povinná ústavní stížnost. Nálezem ze dne 13. května 2014

sp. zn. IV. ÚS 2327/13

zrušil Ústavní soud usnesení Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 11. července 2013 č. j. 14 EXE 3110/2012-119, neboť dospěl k závěru, že jmenovaný soud porušil právo stěžovatelky na spravedlivý proces, když ve věci aplikoval v té době již zrušenou vyhlášku Ministerstva spravedlnosti č. 484/2000 Sb. Ve zbytku byla ústavní stížnost odmítnuta.

Přípisem ze dne 25. července 2014 zaslal Obvodní soud pro Prahu 8 nález Ústavního soudu soudnímu exekutorovi a současně mu dal pokyn, aby v uvedené věci znova rozhodl.

Usnesením ze dne 28. července 2014 č. j. 151 EX 1559/12-264 soudní exekutor zrušil svůj příkaz k úhradě nákladů exekuce ze dne 11. března 2013 č. j. 151 EX 1559/12-200. Téhož dne soudní exekutor vydal nový příkaz k úhradě nákladů exekuce č. j. 151 EX 1559/12-265, v němž určil náklady exekuce ve výši 63 295,10 Kč (bod I.) a náklady oprávněného ve výši 42 144,30 Kč (bod II.).

Proti v pořadí druhému příkazu soudního exekutora podala povinná námitky, o nichž rozhodl Obvodní soud pro Prahu 8 napadeným usnesením ze dne 7. července 2015 č. j. 14 EXE 3110/2012-188 tak, že příkaz k úhradě nákladů exekuce ve výroku II. změnil tak, že náklady oprávněného určil ve výši 42 773,50 Kč. V ostatním námitky povinné zamítl.

III. Ústavní stížností stěžovatelka brojí proti shora uvedeným rozhodnutím soudního exekutora a obvodního soudu. Namítá, že z příkazu soudního exekutora není zřejmé, z jakého titulu došlo k vydání příkazu k úhradě nákladů exekuce. Soudní exekutor podle ní nezohlednil řádně specifika dané situace a o nákladech řízení rozhodl zcela paušálně.

Stěžovatelka konstatuje, že dne 21. listopadu 2012 bylo vydáno usnesení Okresním soudem Praha-východ, kterým byl schválen smír mezi účastníky ve věci zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví, z něhož oprávněnému vznikla povinnost uhradit povinné částku 500 000 Kč. S odkazem na to vznesla povinná námitku započtení a domáhala se zastavení exekuce podle § 268 odst. 1 písm. h) občanského soudního řádu. Došlo podle ní k situaci, kdy vymáhaná částka byla splněna ze strany oprávněného. Proto by také oprávněný měl hradit náklady exekuce.

Zásadní výtky má stěžovatelka vůči výpočtu částky, kterou exekutor určil jako náklady oprávněného, a to v částce 42 144,30 Kč. Poukazuje na to, že v původním příkazu byly náklady oprávněného stanoveny v částce 23 885,40 Kč. Domnívá se, že oprávněnému měla být přiznána náhrada pouze za dva úkony právní služby (převzetí a příprava zastoupení a sepis návrhu na nařízení exekuce), což by podle vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., advokátní tarif, činilo 12 221 Kč, přičemž zdůrazňuje, že úspěšný účastník má dle § 142 odst. 1 občanského soudního řádu nárok pouze na náhradu nákladů potřebných k účelnému uplatňování práva. Za úkony právní služby nelze podle stěžovatelky považovat některé úkony, které v napadeném příkazu exekutor označil, jako např. žádost o sdělení stavu řízení či sdělení bankovního spojení.

Exekučnímu soudu stěžovatelka vytýká, že se jejími námitkami nezabýval dostatečně. Vůbec se nevyjádřil k tomu, zda měl být oprávněnému přiznán nárok na náhradu nákladů, a nevypořádal se ani s námitkou, že oprávněnému neměly být přiznány náklady za sedm úkonů právní služby. Rozhodnutí exekučního soudu považuje stěžovatelka za nepřezkoumatelné a rozporné s principem předvídatelnosti soudního rozhodování. Stěžovatelka předpokládala, že také v pořadí druhém příkazu k úhradě nákladů exekuce budou náklady oprávněného zahrnovat pouze dva úkony právní služby, nikoliv sedm. Považuje za absurdní, aby poté, co byla se svou ústavní stížností úspěšná, měla hradit náklady oprávněného v částce značně převyšující částku určenou v původním zrušeném rozhodnutí.

IV. Poté, co se Ústavní soud seznámil s námitkami stěžovatelky, zaslal v souladu s § 42 odst. 4 zákona o Ústavním soudu její návrh účastníkům řízení s výzvou k vyjádření. Nechal si rovněž zaslat předmětný soudní spis vedený u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 14 EXE 3110/2012.

Obvodní soud pro Prahu 8 přípisem ze dne 15. března 2016 odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí a k věci se dále nevyjádřil.

Soudní exekutor JUDr. Filip Exner ve vyjádření ze dne 24. března 2016 rovněž odkázal na odůvodnění napadeného příkazu a uvedl, že se nedomnívá, že by bylo zasaženo do ústavně garantovaných práv stěžovatelky.

Vedlejší účastník řízení Michal Boček zaslal prostřednictvím svého právního zástupce Ústavnímu soudu vyjádření ze dne 11. dubna 2016, v němž uvedl, že by Ústavní soud měl ponechat k posouzení obecným soudů, které úkony účastníků jsou nebo nejsou potřebné k účelnému uplatňování nebo bránění práva. Námitkou započtení pohledávky z usnesení Okresního soudu pro Prahu - východ, námitkou nedbalého postupu vedlejšího účastníka při vymáhání jeho pohledávky a návrhem na zastavení exekuce se již zabývaly soudy prvního i druhého stupně a vždy došly k závěru, že nejsou důvodné. Vedlejší účastník dodal, že příkaz k úhradě nákladů exekuce lze vydat jen podle § 87 odst. 4 exekučního řádu. Ustanovení § 89 exekučního řádu se použije pouze v případě, kdy došlo k zastavení exekuce, což není tento případ.

Jelikož vyjádření účastníků řízení neobsahovala žádné nové skutečnosti či argumenty, které by stěžovatelce nebyly známy a které by současně mohly ovlivnit rozhodnutí ve věci, nepovažoval Ústavní soud za nutné zasílat je stěžovatelce k eventuální replice.

V. Poté, co se Ústavní soud seznámil s námitkami uplatněnými v ústavní stížnosti a obsahem předmětného soudního spisu, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Rozhodování o nákladech řízení je integrální součástí soudního řízení, a z toho důvodu se i na něj vztahují zásady spravedlivého procesu. Především platí, že i takovéto rozhodnutí musí být náležitě a logicky odůvodněno, neboť právě naplnění tohoto požadavku je významnou pojistkou proti libovůli při výkonu veřejné moci (srov. např. nález ze dne 6. března 1997

sp. zn. III. ÚS 271/96

nebo nález ze dne 11. února 2004

sp. zn. Pl. ÚS 1/03

). Ústavní soud však již mnohokrát zdůraznil, že při posuzování problematiky náhrady nákladů řízení postupuje velmi zdrženlivě a výrok o náhradě nákladů řízení ruší pouze výjimečně. Závěr o porušení základních práv a svobod lze zpravidla spojovat pouze s případy zcela extrémního vybočení ze standardů, jež jsou pro hodnocení věci esenciální (např. nález ze dne 25. července 2012

sp. zn. I. ÚS 988/12

). Samotné zjištění, že se obecné soudy při posuzování otázky nákladů řízení dopustily pochybení při aplikaci podústavního práva či jiné nesprávnosti, není v tomto směru postačující.

V projednávaném případě stěžovatelka namítá, že náklady exekuce má hradit oprávněný. Současně brojí proti výši vypočtené částky spočívající v náhradě nákladů oprávněného. Ani jedné z uvedených námitek však Ústavní soud nemohl přisvědčit.

Argumentuje-li stěžovatelka tím, že z její strany došlo k započtení pohledávky, která vznikla rozhodnutím Okresního soudu Praha - východ ze dne 21. listopadu 2012, obecné soudy se s touto námitkou řádně vypořádaly již v řízení o jejím návrhu na zastavení exekuce (usnesení Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 22. října 2014 č. j. 14 EXE 3110/2012-152, usnesení Městského soudu v Praze ze dne 13. ledna 2015 č. j. 30 Co 512/2014-174). Dospěly přitom k závěru, že k započtení pohledávky dojít nemohlo a návrhu na zastavení exekuce nevyhověly. V řízení o námitkách proti příkazu k úhradě nákladů exekuce se již touto námitkou soud nezabýval, neboť v projednávané věci nedošlo k zastavení exekuce a nemohl být uplatněn § 89 exekučního řádu. Soudnímu exekutorovi ani obvodnímu soudu tedy nelze vytknout, pokud povinné uložily povinnost k náhradě nákladů exekuce.

Ústavní soud nepřisvědčil ani námitce stran vadného výpočtu celkové výše nákladů oprávněného. Soudní exekutor i obvodní soud vyložili, z jaké sazby mimosmluvní odměny vycházeli a jaké právní úkony vzali v úvahu při výpočtu výše nákladů oprávněného. Ústavní soud neshledal v postupu těchto orgánů takový exces, jenž by dosahoval ústavněprávní roviny. Za této situace mu nepřísluší vypočtenou výši nákladů jakkoliv dále přehodnocovat.

K žádosti stěžovatelky o zaplacení nákladů řízení o ústavní stížnosti Ústavní soud uvádí, že pravidlem je úhrada vlastních nákladů řízení samotnými účastníky a vedlejšími účastníky. Ústavní soud sice může v odůvodněných případech podle výsledků řízení usnesením uložit některému účastníkovi nebo vedlejšímu účastníkovi, aby zcela nebo zčásti nahradil jinému účastníkovi nebo vedlejšímu účastníkovi jeho náklady řízení (§ 62 odst. 4 zákona o Ústavním soudu), avšak jde o postup výjimečný, přicházející v úvahu pouze tehdy, odůvodňují-li to zvláštní okolnosti případu (k tomu podrobněji viz např. Filip, Holländer, Šimíček: Zákon o Ústavním soudu - 2. Vyd., C. H. Beck, 2007, str. 335 a násl.). V nyní projednávané věci Ústavní soud neshledal důvod pro jejich přiznání, neboť žádné takové výjimečné okolnosti stěžovatelka netvrdila a neshledal je ani sám Ústavní soud.

Ze shora uvedených důvodů Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení rozhodl v souladu s § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu o odmítnutí ústavní stížnosti pro její zjevnou neopodstatněnost.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 9. června 2016

Jaromír Jirsa v. r.

předseda senátu Ústavního soudu