Constitutional Court dismisses appeal claiming unfair trial due to judge bias without evidence of rights violation.

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jaromíra Jirsy jako soudce zpravodaje a soudců Jana Musila a Vladimíra Sládečka o ústavní stížnosti Dagmar Tabery, zastoupené Mgr. Mgr. Ladislavem Hrubým, advokátem se sídlem v Chebu, Májová 23, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 7. 2015, č. j. 21 Cdo 2504/2015 - 579, Krajského soudu v Plzni ze dne 3. 2. 2015, č. j. 12 Co 277/2014 - 536, a Okresního soudu v Sokolově ze dne 22. 5. 2014, č. j. 12 C 174/2007-484, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Stěžovatelka včas podanou ústavní stížností splňující i další náležitosti podání podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), napadla v záhlaví uvedená rozhodnutí o žalobě pro zmatečnost s tvrzením, že jimi byla porušena její ústavně zaručená práva dle čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

V předchozím řízení se stěžovatelka domáhala odškodnění pracovního úrazu, které jí však nakonec nebylo přiznáno. V odvolání proti rozsudku nalézacího soudu ve věci namítla mimo jiné podjatost předsedy senátu soudu prvního stupně Odvolací soud však rozsudek soudu nalézacího potvrdil a námitku podjatosti soudce neshledal opodstatněnou. V následném dovolacím řízení ani v řízení o ústavní stížnosti stěžovatelka se svými argumenty neuspěla, proti rozhodnutí ve věci podala souběžně rovněž žalobu pro zmatečnost a na obnovu řízení. Právě proti rozhodnutí o žalobě pro zmatečnost směřuje tato ústavní stížnost.

Jako zmatečnostní důvod uvedla stěžovatelka § 229 odst. 1 písm. e) zákona č. 99/1963 Sb. o. s. ř., tedy rozhodování věci vyloučeným soudcem - předsedou senátu nalézacího soudu. Soudy žalobu pro zmatečnost zamítly s odůvodněním, že nebyly shledány skutečnosti, které by nasvědčovaly závěru, že v původním řízení rozhodoval vyloučený soudce. Dovolací soud následně napadeným usnesením dovolání odmítl jako nepřípustné, neboť ve způsobu, jakým se s žalobou pro zmatečnost soudy vypořádaly, neshledal rozpory s ustálenou judikaturou dovolacího soudu.

V ústavní stížnosti stěžovatelka tvrdí, že se obecné soudy dostatečně nevypořádaly se všemi čtyřmi uvedenými důvody, které měly o podjatosti soudce svědčit. Mezi ně patří podle stěžovatelky neformální komunikace mezi zástupcem vedlejšího účastníka a soudcem, které byla stěžovatelka přítomna po vyhlášení rozhodnutí nalézacím soudem, neopodstatněné dodatečné úpravy protokolu z jednání, telefonní hovor mezi soudcem a zástupcem vedlejšího účastníka, během něhož se měl soudce zástupce dotazovat na výsledek jednání u odvolacího soudu, a skutečnost, že soudce údajně získal některé poznatky v řízení tzv. mimoprocesním způsobem. Ve stížnosti stěžovatelka dále poukázala na nálezy Ústavního soudu ze dne 7. 3. 2007,

sp. zn. I. ÚS 722/05

, a ze dne 27. 5. 2015,

sp. zn. I. ÚS 1811/14

, se kterými jsou podle stěžovatelky napadená rozhodnutí v rozporu.

Ústavní soud poté, co se seznámil s obsahem ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, a to z následujících důvodů:

Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a nelze jej považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, které by příslušelo právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů; k takovému dozoru či kontrole je Ústavní soud oprávněn pouze za situace, kdy obecné soudy svými rozhodnutími zasahují do ústavně zaručených základních práv či svobod jednotlivce. Ústavní soud však dospěl k závěru, že stěžovatelka neuvedla žádné skutečnosti, kterými by dokazovala, že bylo zasaženo do jejího práva na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny nebo do jejího práva na zákonného soudce dle čl. 38 odst. 1 Listiny.

Ve stížnosti stěžovatelka zdůrazňuje, že Ústavní soud v dosavadní rozhodovací praxi rozlišuje subjektivní a objektivní aspekt hodnocení podjatosti soudce. Ústavní soud však dospěl k závěru, že v projednávaném případě soudy přesvědčivě odůvodnily, že uvedené projevy soudce nenesou znaky subjektivní ani objektivní podjatosti; z hlediska ústavou zaručených práv na spravedlivý proces nelze soudům nic vytknout. Jednotlivé skutkové závěry, které obecné soudy učinily, není Ústavní soud s ohledem na výše uvedené přezkoumávat.

Soudy dospěly k závěru, že v daném případě nelze z neformální komunikace mezi soudcem a zástupcem vedlejšího účastníka objektivně k závěru o podjatosti dospět, jelikož tvrzený obsah komunikace nepřekračuje rámec běžného pracovně kolegiálního vztahu (srov. např. nález

sp. zn. II. ÚS 105/01

a usnesení

sp. zn. III. ÚS 26/2000

dostupné na http://nalus.usoud.cz). Zhodnocení, zda se komunikace ještě odehrává v rámci takového vztahu, je plně na obecných soudech, a Ústavní soud zásadně není oprávněn jejich závěry přehodnocovat. V projednávaném případě nespatřuje Ústavní soud žádnou okolnost, která by zakládala důvod učinit z této zásady výjimku. Rovněž námitkou úprav protokolu se obecné soudy zabývaly v dostačujícím rozsahu a přesvědčivě odůvodnily, proč rozpor mezi ústní protokolací a jejím písemným vyhotovením nepředstavuje důvod k vyloučení soudce. Dostatečným způsobem se vypořádaly také s námitkou, že soudce při získávání důkazů postupoval mimoprocesním způsobem, kterou neposoudily jako důvod k vyloučení soudce, neboť jde o námitku existence vad řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, což však důvod k vyloučení soudce nezakládá. Přiléhavý není ani odkaz stěžovatelky na zmíněné nálezy Ústavního soudu, neboť v nich bylo jako stěžejní otázka řešeno, zda je k úspěšnosti žaloby pro zmatečnost z důvodu, že ve věci rozhodoval vyloučený soudce, nezbytné předchozí uplatnění námitky podjatosti.

Vzhledem k tomu, že Ústavním soudem nebylo shledáno žádné porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatelky, byla její ústavní stížnost, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 7. června 2016

Jaromír Jirsa v. r.

předseda senátu