Constitutional Court dismisses appeal for missing appeal admissibility grounds under Civil Procedure Code. Stayer failed to cite statutory admissibility reasons, rendering the appeal procedurally defective. Court rejects claim of arbitrary formalism due to lack of substantive grounds.
Tschechien (CZ)
Legislator-Zusammenfassung
KI-generiertThe Constitutional Court dismissed the constitutional complaint filed by Zdeňka Ziegler against the Supreme Court's rejection of her appeal. The stayer argued the Supreme Court arbitrarily applied civil procedure rules by failing to specify which precedent she should have deviated from, claiming a violation of the principle that courts know the law. The court ruled that the appeal was inadmissible because it omitted the mandatory statutory grounds for admissibility required by the Civil Procedure Code, and this procedural defect could not be cured by citing general legal principles.
Legislator-Regeste
KI-generiert§ 241a odst. 2 občanského soudního řádu; § 237 občanského řádu soudu občanského; If an appeal fails to state the specific statutory grounds for admissibility required by law, the appeal is inadmissible and the lower court's rejection is not arbitrary.
Schlagwörter
KI-generiertZitierte Gesetzesbestimmungen
KI-generiertZitierte Rechtsprechung
KI-generiertVolltext
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Jana Filipa a Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti Zdeňky Zieglerové, zastoupené Mgr. Zdeňkem Pokorným, advokátem sídlem Anenská 8, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. února 2016 č. j. 30 Cdo 4479/2015-72, za účasti Nejvyššího soudu, jako účastníka řízení, a za účasti České republiky - Ministerstva spravedlnosti, sídlem Vyšehradská 16, Praha 2, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Ústavní stížností podle ustanovení čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") stěžovatelka žádá o zrušení v záhlaví označeného usnesení Nejvyššího soudu, jímž bylo odmítnuto její dovolání, a to v řízení, ve kterém se stěžovatelka domáhala náhrady škody způsobené nesprávným úředním postupem spočívajícím v průtazích soudního řízení; dovolací soud totiž svým postupem dle názoru stěžovatelky porušil ustanovení čl. 36 odst. 1 a 3 Listiny základních práv a svobod, ustanovení čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), ustanovení čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě a ustanovení čl. 90 a čl. 95 odst. 1 Ústavy.
2. Porušení uvedených ustanovení ústavního pořádku České republiky a Úmluvy spatřuje stěžovatelka v tom, že Nejvyšší soud svévolně a zcela formalisticky interpretoval ustanovení občanského soudního řádu, upravující přípustnost dovolání. Pokud totiž Nejvyšší soud v odůvodnění napadeného usnesení stěžovatelce vytýká, že nekonkretizovala judikát dovolacího soudu, od kterého se měl odvolací soud odchýlit, stěžovatelka namítá, že takový požadavek je v rozporu se zásadou iura novit curia. V této souvislosti navíc stěžovatelka poukazuje na bod 11 odůvodnění usnesení ze dne 15. března 2016
sp. zn. II. ÚS 3439/15
, ve kterém Ústavní soud zdůraznil, že pokud jde o odůvodnění dovolání, nelze na dovolatele klást neakceptovatelné nároky.
3. Podle ustanovení § 43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění účinném od 1. 1. 2013, musí být usnesení o odmítnutí ústavní stížnosti stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá.
4. V posuzované věci Ústavní soud přikročil k aplikaci ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jež mu umožňuje v zájmu racionality a efektivity řízení o ústavní stížnosti odmítnout podání, u kterého je bez jakýchkoli důvodných pochybností a bez nutnosti dalšího podrobného zkoumání zřejmé, že mu - z níže uvedených důvodů - nelze vyhovět.
5. Stěžovatelčino dovolání bylo odmítnuto proto, že neobsahuje uvedení toho, v čem spatřuje jeho přípustnost (což je dle ustanovení § 241a odst. 2 občanského soudního řádu podstatná náležitost tohoto mimořádného opravného prostředku). Pakliže tedy dovolání vskutku tuto obligatorní část neobsahovalo, jak vyplývá i z přiložené kopie dovolání, tento obligatorní požadavek v něm nebyl naplněn, a tudíž postup dovolacího soudu nelze považovat za svévolný ani nepřípustně formalistický.
6. Nesplnění této procesní povinnosti pak nelze zhojit ani stěžovatelčiným poukazem na zásadu, že soud zná právo (nic takového nelze ostatně dovodit ani ze stěžovatelkou citované pasáže usnesení Ústavního soudu
sp. zn. II. ÚS 3439/15
).
7. Dovolává-li se přitom stěžovatelka konkrétní námitky obsažené v dovolání, tedy že se odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí nevypořádal s některými jejími námitkami, postačí zdůraznit, že taková argumentace sama o sobě přípustnost dovolání zjevně založit nemůže; v takovém případě by totiž ztratilo svůj smysl ustanovení § 242 odst. 3 občanského soudního řádu.
8. Nejvyššímu soudu je tak sice třeba vytknout, že v odůvodnění napadeného usnesení matoucím způsobem na dvou místech uvádí, že dovolání není přípustné, přestože důvodem jeho odmítnutí zjevně není nepřípustnost, nýbrž jeho vady (čemuž odpovídá i skutečnost, že dovolání odmítl předseda senátu, nikoliv senát jako celek). Toto pochybení však samo o sobě nemohlo mít vliv na výsledek řízení před Ústavním soudem vzhledem ke skutečnosti, že stěžovatelka předmětem své ústavní stížnosti neučinila rovněž rozhodnutí odvolacího soudu.
9. Závěrem je proto namístě opětovně zdůraznit, že pokud Nejvyšší soud odmítl stěžovatelčino dovolání, neboť neobsahovalo žádný ze čtyř možných důvodů přípustnosti dovolání, předvídaných ustanovením § 237 občanského soudního řádu, nelze tomuto postupu dovolacího soudu (nejen z ústavněprávních pozic) co vytnout.
10. Ústavní soud z uvedených důvodů stěžovatelčin návrh mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítl podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 24. května 2016
Josef Fiala v.r.
předseda senátu