IV.ÚS 979/16 · Ústavní soud České republiky

Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Jaromírem Jirsou o ústavní stížnosti M. Z., zastoupeného JUDr. Vladimírem Henclem, advokátem se sídlem v Náchodě, Masarykovo náměstí 1294, proti usnesení Okresního soudu v Táboře ze dne 22. 12. 2015, č. j. 12 Nc 90/2015-126, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní soud obdržel dne 23. 3. 2016 ústavní stížnost, jíž se stěžovatel domáhá zrušení shora uvedeného usnesení, kterým ve věci péče o nezletilého rozhodl soud předběžným opatřením tak, že uložil stěžovateli (otci), aby předal dítě matce. Stěžovatel se domnívá, že tímto rozhodnutím bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces a rodičovské právo ve smyslu čl. 10 odst. 2, čl. 32 odst. 1 a 4 a 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, čl. 4, 90 a 95 odst. 2 Ústavy a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

Stěžovatel zdůrazňuje, že si je vědom zdánlivé opožděnosti stížnosti, jakož i skutečnosti, že proti napadenému usnesení nepodal odvolání a nevyčerpal tedy všechny opravné prostředky, které jsou mu k ochraně jeho práv k dispozici, avšak stalo se tak především proto, že napadenému usnesení přisoudil odvolací soud v řízení o jiném předběžném opatření odlišné účinky, než bylo lze z rozhodnutí vyvodit. Napadené usnesení o předběžném opatření spočívalo v jednorázovém příkazu otci, aby předal nezletilého matce v situaci, kdy tak otec kontinuálně odmítal učinit, přestože byl s matkou dohodnut, že dítě bude u otce pouze dočasně. Odvolací soud však tomuto předběžnému opatření přisuzuje účinky rozhodnutí o svěření nezletilého do péče matky.

Ústavní soud se podanou stížností zabýval nejprve z hlediska procesních podmínek, tedy zda vyhovuje požadavkům zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), na takový návrh kladeným a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je nepřípustná.

Ve své judikatuře Ústavní soud opakovaně akcentuje, že sám poskytuje ochranu konstitučně garantovaným právům a svobodám až tehdy, když ji nemůže poskytnout jiný orgán veřejné moci. Z toho důvodu je třeba vycházet ze zásady, že ústavní stížností by měla být napadána konečná a pravomocná meritorní rozhodnutí, nikoli dílčí procesní rozhodnutí, i když jsou sama o sobě pravomocná. Jde o projev materiální stránky zásady subsidiarity ústavní stížnosti, tedy požadavku, aby Ústavní soud zasahoval na ochranu ústavně zaručených základních práv a svobod až v okamžiku, kdy ostatní orgány veřejné moci již nemají v dispozici prostředky, kterými by mohly protiústavní stav napravit (věc je pro ně uzavřena). S přihlédnutím k závažným tvrzením stěžovatele, že si nemohl být vědom, že napadené usnesení má důsledky předběžného opatření o péči, Ústavní soud vyžádal soudní spis a odhlédl při posuzování stížnosti od podmínky vyčerpání opravných prostředků i zjevné opožděnosti stížnosti; přesto však shledal stížnost nepřípustnou.

Stěžovatel se v řízení dlouhodobě domáhá vydání předběžného opatření, kterým by mu byl stanoven co nejširší rozsah péče, neboť s matkou nezletilého mají protichůdné představy o výchovném režimu, jež by měl nadále fungovat. V řízení došlo k situaci, kdy Krajský soud v Českých Budějovicích jako soud odvolací usnesením dne 29. 2. 2016, č. j. 15 Co 120/2016-263, rozhodl o předběžném opatření, jímž upravil styk otce s nezletilým. Je tak evidentní, že existence napadeného usnesení nijak nebránila soudům o styku otce s nezletilým rozhodnout a nebrání ani případnému vydání dalších předběžných opatření či rozhodnutí meritornímu. Zjevně tedy není naplněna zásada subsidiarity ústavní stížnosti, jak je vyložena výše, a stížnost je proto nepřípustná, neboť v řízení před obecnými soudy se o právech, která stěžovatel považuje za ohrožená, nadále rozhoduje.

Z výše uvedených důvodů Ústavní soud návrh stěžovatele mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh nepřípustný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 16. května 2016

Jaromír Jirsa v. r.

soudce zpravodaj