Constitutional Court dismisses appeal claiming short payment deadline violated right to court protection.

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Jana Filipa a Radovana Suchánka (soudce zpravodaje), ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Marii Konevy, zastoupené Mgr. Petrem Rudlovčákem, advokátem, sídlem Revoluční 1082/8, Praha, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 30. června 2015 č. j. 5 Azs 117/2015-36, za účasti Nejvyššího správního soudu, jako účastníka řízení, a Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců, jako vedlejšího účastníka, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

I. 1. Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 8. 9. 2015, stěžovatelka napadla v záhlaví uvedený rozsudek, kterým byla zamítnuta její kasační stížnost proti usnesení Krajského soudu v Plzni (dále jen "krajský soud") ze dne 12. 5. 2015 č. j. 57 A 46/2015-65. Tímto usnesením bylo z důvodu nezaplacení soudních poplatků rozhodnuto o zastavení řízení o žalobě, kterou se stěžovatelka domáhala zrušení rozhodnutí Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců ze dne 12. 3. 2015 č. j. MV-57123-3/SO/sen-2012, jímž bylo zamítnuto její odvolání a potvrzeno rozhodnutí Ministerstva vnitra, odboru azylové a migrační politiky, ze dne 22. 3. 2012 č. j. OAM-63119-10/DP-2011, kterým byla zamítnuta její žádost o prodloužení doby platnosti povolení k dlouhodobému pobytu za účelem podnikání.

2. Stěžovatelka nepopírá, že soudní poplatek za podanou žalobu neuhradila ve lhůtě stanovené ve výzvě krajského soudu a přiznává, že částečně za to může špatná komunikace mezi ní a jejím právním zástupcem. Zároveň je však přesvědčena, že chybně postupoval i krajský soud, zejména pak tím, že výzvu k úhradě soudního poplatku měl poslat nejen jejímu právnímu zástupci, ale zároveň i přímo jí. V tomto směru stěžovatelka odkazuje na usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 24. 5. 1999 sp. zn. 5 A 86/98 (SJS 665/2000) dle kterého "Výzvu k zaplacení soudního poplatku, splatného při podání žaloby v dodatečné lhůtě stanovené soudem podle ustanovení § 9 odst. 1 zákona ČNR č. 549/1991 Sb., adresuje soud vždy žalobci (žalobcům), tj. i v případě, že žalobce je zastoupen advokátem s procesní plnou mocí, kterému se tato výzva doručuje (§ 49 odst. 1 OSŘ)." Jde sice o judikát občanskoprávní, nicméně stěžovatelka nevidí důvod, proč by mělo v oblasti správního soudnictví platit něco jiného.

3. Stěžovatelka se zároveň domnívá, že krajským soudem stanovená týdenní lhůta k úhradě poplatku byla nepřiměřeně krátká. Zde poukazuje na nález Ústavního soudu ze dne 13. 11. 2007

sp. zn. Pl. ÚS 2/07

(N 193/47 SbNU 539), ve kterém Ústavní soud konstatoval, že "považuje třídenní lhůtu k dodatečnému splnění poplatkové povinnosti zásadně za nedostatečnou". V kombinaci s tím, že právní úprava neumožňuje akceptaci pozdějšího zaplacení poplatku, pak dle stěžovatelky nastala situace porušující její právo na soudní ochranu zaručené čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod. Navrhuje, aby Ústavní soud ústavní stížností napadené rozhodnutí zrušil.

II. 4. Ještě dříve než mohl Ústavní soud přistoupit k věcnému projednání ústavní stížnosti, musel posoudit splnění podmínek řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, jež byla účastnicí řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky ustanovení § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.

III. 5. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

6. Ústavní soud v prvé řadě připomíná, že ve svých rozhodnutích již dal mnohokrát najevo, že není další instancí v soustavě soudů a není zásadně oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy [srovnej čl. 83 a čl. 90 až 92 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava")]. Úkolem Ústavního soudu v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy je ochrana ústavnosti, nikoliv běžné zákonnosti. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad a aplikace jiných než ústavních předpisů jsou záležitostí soudů. Je jejich úlohou, aby zkoumaly a posoudily, zda jsou dány podmínky pro aplikaci toho či onoho právního institutu, a aby své úvahy v tomto směru zákonem stanoveným postupem odůvodnily. Zásah Ústavního soudu je na místě toliko v případě těch nejzávažnějších pochybení představujících porušení ústavně zaručených základních práv a svobod, zejména pak pokud by závěry soudů byly hrubě nepřiléhavé a vykazovaly znaky libovůle. To však Ústavní soud v posuzované věci neshledal.

7. Nutno konstatovat, že všemi námitkami nyní vznášenými v ústavní stížnosti se Nejvyšší správní soud podrobně zabýval a přesvědčivě se s nimi vypořádal. Jak vysvětlil, postup krajského soudu byl, co se týče doručování, v souladu s jeho dlouhodobou ustálenou judikaturou vycházející mimo jiné ze závěrů rozsudku rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 7. 2005 č. j. 2 Afs 187/2004-69 (č. 726/2005 Sb. NSS), dle něhož se, je-li účastník řízení zastoupen, výzva k zaplacení soudního poplatku doručuje podle § 42 odst. 2 s. ř. s. pouze jeho zástupci. Takovýto závěr byl přitom potvrzen právě i stěžovatelkou zmiňovaným nálezem Ústavního soudu

sp. zn. Pl. ÚS 2/07

, či jeho usneseními

sp. zn. I. ÚS 94/05

,

II. ÚS 158/12

,

III. ÚS 2045/11

a

IV. ÚS 3182/13

. K dostatečnosti týdenní lhůty stanovené výzvou krajského soudu pak Nejvyšší správní soud uvedl, že podle § 4 odst. 1 písm. a) zákona o soudních poplatcích vzniká poplatková povinnost již podáním žaloby nebo jiného návrhu na zahájení řízení a rovněž § 9 odst. 1 téhož zákona počítá s tím, že pravidlem má být zaplacení poplatku za řízení již současně s podáním návrhu na zahájení řízení. Nadto i po uplynutí stanovené lhůty k zaplacení poplatku měla stěžovatelka na základě § 9 odst. 7 zákona o soudních poplatcích stále možnost tak učinit a domoci se soudní ochrany v předmětné věci, a to až do konce dne nabytí právní moci rozhodnutí krajského soudu o zastavení řízení (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 4. 2008 č. j. 5 Afs 1/2007- 172, právní věta publikována pod č. 2328/2011 Sb. NSS). Ani to však neučinila.

8. Pokud stěžovatelka s uvedenými právními závěry Nejvyššího správního soudu nesouhlasí, Ústavní soud je nucen konstatovat, že její argumentace má charakter pouhé polemiky s jeho závěry pohybující se v rovině práva podústavního, kdy je třeba připomenout, že není úlohou Ústavního soudu, aby svým uvážením nahrazoval hodnocení soudů.

9. Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud dospěl k závěru, že jde o ústavní stížnost zjevně neopodstatněnou, a podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu ji mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení usnesením odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 10. května 2016

Josef Fiala v.r.

předseda senátu