Constitutional Court rejects late fee reimbursement request as procedurally untimely and not originally requested.

Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Janem Filipem o návrhu stěžovatele Ing. Michala Pacáka, zastoupeného JUDr. Karlem Bockem, advokátem, sídlem Lidická 613, Frýdek-Místek, na náhradu nákladů právního zastoupení ve věci jeho ústavní stížnosti proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. listopadu 2015 č. j. 29 Cdo 2066/2013-179 a rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 16. ledna 2013 č. j. 6 Cmo 16/2012-145, takto:

Návrh se odmítá.

Odůvodnění

1. Ústavní soud obdržel dne 28. 4. 2016 podání, v němž stěžovatel požádal o "vydání usnesení o přiznání náhrady nákladů za právní zastoupení v řízení o ústavní stížnosti". Tento svůj návrh, opírající se o ustanovení § 62 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), odůvodnil tím, že by bylo nespravedlivé, aby nesl náklady řízení před Ústavním soudem, přičemž poukázal na úspěch v řízení o ústavní stížnosti, na povahu sporu a na to, že s napadeným rozhodnutím Nejvyššího soudu byly spojeny problémy, které měly dopad do jeho sféry. S ohledem na to pak navrhl, aby bylo Nejvyššímu soudu uloženo zaplatit mu náhradu nákladů řízení ve výši 12 161 Kč.

2. Podle § 62 odst. 4 zákona o Ústavním soudu může Ústavní soud v odůvodněných případech podle výsledků řízení usnesením uložit některému účastníkovi nebo vedlejšímu účastníkovi, aby zcela nebo zčásti nahradil jinému účastníkovi nebo vedlejšímu účastníkovi jeho náklady řízení. Toto ustanovení je třeba vykládat také jako prostředek, kterým může Ústavní soud v odůvodněných případech postihnout toho účastníka řízení, který svým postupem zásahl do základního práva a podle okolností případu se jeví spravedlivým, aby nesl náklady, které jinému účastníku vznikly. Stát se tak může na základě úvahy soudu nebo k návrhu účastníka. Ani jedna z těchto možností v projednávané věci nepřicházela do úvahy.

3. Ústavní soud sám důvod pro takový postup v projednávané věci neshledal (viz i bod 19 předmětného nálezu) a stěžovatel jej v původním řízení neuplatnil. Tento návrh podal k poštovní přepravě dne 27. 4. 2016, tj. až poté, co Ústavní soud ve věci rozhodl nálezem ze dne 19. 4. 2016 č. j.

III. ÚS 705/16-22

a co jej veřejně vyhlásil dne 26. 4. 2016. Tímto okamžikem je Ústavní soud svým rozhodnutím vázán (srov. § 156 odst. 3 občanského soudního řádu ve spojení s § 63 zákona o Ústavním soudu, především však čl. 89 odst. 1 a 2 Ústavy České republiky), a tudíž není oprávněn je měnit, i kdyby eventuálně (třeba právě s ohledem na obsah tohoto návrhu) shledal, že podmínky postupu podle § 62 odst. 4 zákona o Ústavním soudu byly dány, a tedy že postupoval nesprávně, když o nákladech nerozhodl.

4. Proto podání ze dne 27. 4. 2016 z hlediska svého obsahu může být považováno buď za odvolání, které však přípustné není (§ 54 odst. 2 zákona o Ústavním soudu), nebo za návrh na doplnění nálezu (podle § 166 občanského soudního řádu ve spojení s § 63 zákona o Ústavním soudu), ovšem ani jemu vyhovět není možné; i když obecně je takový postup v řízení o ústavní stížnosti (prima facie) možný. V projednávané věci tomu tak ale není, neboť nákladový výrok nelze považovat s ohledem na petit ústavní stížnosti za "chybějící" již proto, že stěžovatel jej původně nenavrhl a Ústavní soud nemá povinnost rozhodovat o nákladech řízení "automaticky", tedy i bez návrhu (srov. k tomu obrat "může v odůvodněných případech" v ustanovení § 62 odst. 4 zákona o Ústavním soudu).

5. Z těchto důvodů Ústavnímu soudu nezbylo, než stěžovatelův návrh mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení odmítnout podle § 43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu jako návrh opožděný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 10. května 2016

Jan Filip v. r.

soudce zpravodaj