Constitutional complaint dismissed for non-exhaustion of remedies due to failure to use time-setting request.

Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Jaroslavem Fenykem o ústavní stížnosti stěžovatelky P. Ř., zastoupené Mgr. Emilem Doleželem, advokátem se sídlem Sokolovská 32/22, Praha 8, směřující proti nečinnosti Obvodního soudu pro Prahu 7 v řízení vedeném pod sp. zn. 9 P 112/2006, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I. Výše specifikovaná ústavní stížnost byla Ústavnímu soudu doručena dne 24. 3. 2016.

Usnesením Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 25. 2. 2016, č.j. 9 P 112/2006-302, soud nařídil předběžné opatření, kterým se nezletilí synové stěžovatelky předávají do péče ZŠ, MŠ speciální, Dětského domova, Školní družiny a Školní jídelny Nymburk.

Proti citovanému usnesení podala stěžovatelka dne 26. 2. 2016 odvolání. Podle § 465 odst. 1 zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, bylo-li rozhodnutí o návrhu na nařízení předběžného opatření napadeno včasným odvoláním a nepostupoval-li soud prvního stupně podle § 464 tohoto zákona, předloží věc odvolacímu soudu do 15 dnů od podání odvolání. K tomu však ze strany Obvodního soudu pro Prahu 7 nedošlo.

V ústavní stížnosti stěžovatelka namítá, že proti nařízení předběžného opatření brojí všemi dostupnými právními prostředky, avšak Obvodní soud pro Prahu 7 účinně brání jejich projednání vyššími soudy. Dále upozorňuje na to, že soud omezil svou procesní činnost toliko na prodlužování předběžného opatření o umístění dětí stěžovatelky do dětského domova. Kromě toho, že soud je nečinný ve věci samé, je dle stěžovatelky nečinný též v otázkách dalších procesních povinností (rozhodování o podnětu ke změně příslušnosti kolizního opatrovníka, rozhodování o návrhu bratra dětí na zrušení předběžného opatření, předložení odvolání proti usnesení o prodloužení předběžného opatření odvolacímu soudu).

Dne 14. 3. 2016 podal zástupce stěžovatelky stížnost na průtahy předsedovi Obvodního soudu pro Prahu 7. Stěžovatelka je přesvědčena, že odpověď na tuto stížnost ze strany soudu pouze podtrhuje dosavadní porušování ústavních práv, když stížnost byla shledána nedůvodnou, přestože soud nedodržel zákonem stanovené procesní lhůty k odeslání spisu odvolacímu soudu.

Podle stěžovatelky tak byla porušena její základní práva, a to konkrétně práva dle čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 10 odst. 2 Listiny, čl. 32 odst. 1 Listiny, čl. 36 odst. 1 Listiny, čl. 38 odst. 2 Listiny, a také dle čl. 4 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava").

Důsledkem trvání předběžného opatření, jehož revizi odvolacím soudem nechce Obvodní soud pro Prahu 7 připustit, je podle stěžovatelky nevyčíslitelná újma, když trvajícím pobytem dětí v dětském domově na základě předběžného opatření dochází k vážnému rozrušení rodinných vazeb.

Stěžovatelka po Ústavním soudu žádá, aby věc přednostně projednal a vydal nález, kterým by Obvodnímu soudu pro Prahu 7 zakázal pokračovat v porušování základních práv stěžovatelky tím, že je ve věci sp. zn. 9 P 112/2006 nečinný a přikázal mu, aby ve věci podaných odvolání, návrhů stěžovatelky a ve věci samé neprodleně jednal. Zároveň stěžovatelka žádá, aby Ústavní soud v tomto směru vydal také předběžné opatření.

Pro úplnost pak Ústavní soud doplňuje, že odvolání stěžovatelky ze dne 26. 2. 2016 proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 25. 2. 2016, č.j. 9 P 112/2006-302, kterým bylo předběžné opatření nařízeno, v mezidobí obvodní soud předložil odvolacímu soudu. Městský soud v Praze následně rozhodl usnesením ze dne 1. 4. 2016, č.j. 39 Co 124/2016-334, tak, že usnesení soudu prvního stupně potvrdil.

II. Dříve než se Ústavní soud může zabývat podstatou ústavní stížnosti, je třeba zkoumat, zda ústavní stížnost splňuje všechny náležitosti předpokládané zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").

Při tomto posouzení Ústavní soud zjistil, že ústavní stížnost je nepřípustná.

Ústavní stížnost představuje specifický prostředek k ochraně ústavně zaručených základních práv a svobod, což znamená, že ji lze podat pouze za určitých okolností a při zachování zákonných podmínek. Jedním ze základních znaků ústavní stížnosti, jakožto procesního prostředku ochrany ústavně zaručených základních práv a svobod, je její subsidiarita. Ta se po formální stránce projevuje v požadavku předchozího vyčerpání všech procesních prostředků, které právní řád stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje, a po stránce materiální v požadavku, aby Ústavní soud, s ohledem na princip minimalizace zásahů do činnosti ostatních orgánů veřejné moci, zasahoval na ochranu ústavně zaručených základních práv a svobod až v okamžiku, kdy ostatní orgány veřejné moci nejsou schopny protiústavní stav napravit.

Především obecné soudy jsou totiž povolány k ochraně práv fyzických a právnických osob, a teprve, není-li zjednána náprava v rámci režimu obecného soudnictví, může se uplatnit ochrana poskytovaná přezkumem Ústavního soudu. Úkolem Ústavního soudu totiž není měnit či napravovat případná, ať již tvrzená či skutečná, pochybení obecných soudů v dosud neskončeném řízení.

Podle ustanovení § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§ 72 odst. 3 citovaného zákona); to platí i pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (§ 72 odst. 4 citovaného zákona).

III. V případě tvrzených průtahů či nečinnosti soudu v soudním řízení je takovým procesním prostředkem návrh na určení lhůty k provedení procesního úkonu podle § 174a zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích), jehož prostřednictvím lze reagovat a napravit případné průtahy v řízení již v rámci soustavy obecného soudnictví a v okamžiku, kdy jsou aktuální.

Dle ustanovení § 174a odst. 1 zákona o soudech a soudcích, má-li účastník nebo ten, kdo je stranou řízení, za to, že v tomto řízení dochází k průtahům, může podat návrh soudu, aby určil lhůtu pro provedení procesního úkonu, u kterého podle jeho názoru dochází k průtahům v řízení (dále jen "návrh na určení lhůty").

Z pohledu ustanovení § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu považuje Ústavní soud využití institutu "návrhu na určení lhůty" za nezbytnou podmínku přípustnosti ústavní stížnosti ve věcech návrhů směřujících proti průtahům v řízení před obecnými soudy, neboť jde o institut, který svým smyslem a účelem je přiléhavým a efektivním prostředkem nápravy (k tomu srov. např. nález

sp. zn. IV. ÚS 180/04

ze dne 17. 8. 2004, N 112/34 SbNU 157, nález

sp. zn. III. ÚS 2979/09

ze dne 13. 5. 2010, N 107/57 SbNU 377, nález

sp. zn. I. ÚS 2427/11

ze dne 15. 2. 2012, N 33/64 SbNU 349, usnesení

sp. zn. I. ÚS 2966/10

ze dne 31. 1. 2011, usnesení

sp. zn. II. ÚS 1421/11

ze dne 30. 8. 2011, usnesení

sp. zn. III. ÚS 2634/1

ze dne 8. 12. 2011, usnesení

sp. zn. II. ÚS 1626/12

ze dne 5. 6. 2012, usnesení

sp. zn. III. ÚS 2875/12

ze dne 19. 12. 2012, nebo z poslední doby např. usnesení

sp. zn. II. ÚS 492/15

ze dne 10. 6. 2015, usnesení

sp. zn. II. ÚS 1787/14

ze dne 5. 4. 2016 a usnesení

sp. zn. II. ÚS 632/16

ze dne 7. 4. 2016, a mnohá další; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou v elektronické podobě dostupná na http://nalus.usoud.cz).

Z obsahu podané ústavní stížnosti nevyplývá, že by stěžovatelka předmětný procesní prostředek efektivně způsobilý k ochraně jejího práva před podáním ústavní stížnosti využila a návrh na určení lhůty podle § 174a odst. 1 zákona o soudech a soudcích uplatnila před obecnými soudy. Stěžovatelka v ústavní stížnosti ani netvrdí, že by tomu tak bylo, když zmiňuje toliko podání stížnosti na průtahy předsedovi Obvodního soudu pro Prahu 7.

IV. Jelikož stěžovatelka výše uvedený procesní prostředek nevyužila, nedostála požadavku subsidiarity ústavní stížnosti, když nevyčerpala všechny procesní prostředky, které jí zákon k ochraně jejího práva poskytuje.

Na základě shora uvedené argumentace tedy Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost odmítnout jako nepřípustnou podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu.

Závěrem lze uvést, že žádosti stěžovatelky o přednostní projednání ústavní stížnosti Ústavní soud vyhověl fakticky. Pokud jde o návrh, aby Ústavní soud ve věci vydal předběžné opatření podle § 80 zákona o Ústavním soudu, ten má ve vztahu k ústavní stížnosti akcesorickou povahu a nelze jej od ústavní stížnosti oddělit; pakliže je ústavní stížnost odmítnuta, sdílí takový návrh procesně její osud.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 9. května 2016

Jaroslav Fenyk v. r.

soudce Ústavního soudu