Constitutional Court dismisses appeal on forged document conviction, upholding lower courts' factual findings.

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Jana Filipa a Radovana Suchánka (soudce zpravodaje), ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky G. S., zastoupené doc. JUDr. Tomášem Gřivnou, Ph.D., advokátem, sídlem Revoluční 1044/23, Praha 1, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. června 2015 č. j. 3 Tdo 659/2015-25, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 17. února 2015 sp. zn. 67 To 36/2015, a proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 17. září 2014 sp. zn. 1 T 101/2014, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 10 jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Městského státního zastupitelství v Praze a Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 10 jako vedlejších účastníků, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

I. 1. Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 15. 8. 2015, stěžovatelka napadla v záhlaví uvedená rozhodnutí, když v daném řízení byla uznána vinnou přečinem padělání a pozměnění veřejné listiny podle § 348 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, a byl jí vyměřen trest odnětí svobody v trvání čtyř měsíců, jehož výkon jí byl podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 trestního zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvanácti měsíců.

2. Trestná činnost, pro kterou byla odsouzena, spočívala, stručněji shrnuto, v tom, že na pracovišti Odboru azylové a migrační politiky Ministerstva vnitra, prostřednictvím zmocněnkyně, jednající na základě plné moci, předložila pro účely získání povolení k trvalému pobytu na území České republiky dle zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, osvědčení o znalosti českého jazyka vydané Univerzitou Karlovou v Praze, Ústavem jazykové a odborné přípravy, ačkoli věděla, že kurzy českého jazyka v uvedeném vzdělávacím zařízení nenavštěvovala, zkoušku z českého jazyka nevykonala a osvědčení je padělané.

3. Jak stěžovatelka uvádí, v řízení uplatňovala zejména tu obhajobu, že je nutno rozlišovat mezi pravdivostí a pravostí. I když věděla, že předkládané potvrzení je nepravdivé, nevěděla, že je i padělané. V důsledku toho pak její jednání není možné, při řádné interpretaci příslušné skutkové podstaty, podřadit pod trestný čin padělání a pozměnění veřejné listiny. To však obecné soudy pominuly a soud Nejvyšší se touto otázkou odmítl věcně zabývat kvůli nepřiměřeně restriktivnímu výkladu podmínek přípustnosti dovolání a dovolacích důvodů, a chybnému závěru, že stěžovatelčino dovolání vychází z odlišné varianty skutkového děje, ač ve skutečnosti předkládala námitku právní.

4. Stěžovatelka též nesouhlasí s tím, že nebyl proveden jí navrhovaný výslech svědkyně Olgy Valerijevny Rumjancevy. Tvrdí, že se jedná o tzv. opomenutý důkaz. Soud druhého stupně k jejímu návrhu uvedl, že "s ohledem na výpověď obžalované, ve které v podstatě celou záležitost podrobně popsala a objasnila, není na místě i z hledisek ekonomických a hospodárnosti řízení, kdy pobyt této svědkyně ani není znám, tuto vyslýchat k tomu, co je již známo, přičemž výslech této svědkyně by nic na věci neobjasnil a žádné nové skutečnosti by těžko mohl přinést právě s ohledem na výpověď žalované". To však při natolik klíčovém důkazu stěžovatelka nepovažuje za postačující.

5. Z uvedených důvodů je přesvědčena, že byla porušena její ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 2 odst. 3, čl. 4, čl. 90 a čl. 95 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), čl. 1, čl. 2 odst. 2, čl. 3 odst. 1, čl. 24, čl. 36 odst. 1 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, čl. 6 odst. 1, 2, 3 a čl. 14 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 14 odst. 3 písm. e) Mezinárodního paktu o občanských a politických právech (dále jen "Pakt"). Navrhuje, aby Ústavní soud ústavní stížností napadená rozhodnutí zrušil. Zároveň požádala, aby Ústavní soud ve věci rozhodl přednostně podle § 39 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), neboť jí hrozí ztráta povolení k dlouhodobému pobytu.

II. 6. Ještě dříve než mohl Ústavní soud přistoupit k věcnému projednání ústavní stížnosti, musel posoudit splnění podmínek řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, jež byla účastnicí řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky ustanovení § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.

III. 7. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

8. Stěžovatelka ve své ústavní stížnosti zpochybňuje závěry obecných soudů, a to zejména po skutkové stránce, k čemuž Ústavní soud považuje za nutné připomenout, že ve svých rozhodnutích již dal mnohokrát najevo, že není další instancí v soustavě soudů a není zásadně oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srovnej čl. 83 a čl. 90 až 92 Ústavy). Úkolem Ústavního soudu v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy je ochrana ústavnosti, nikoliv běžné zákonnosti. Pouze situace, kdy by bylo možno usuzovat o extrémním nesouladu mezi prováděnými důkazy, zjištěními, která z těchto důkazů soudy učinily, a právními závěry soudů, jinými slovy, kdy by jejich rozhodnutí svědčila o libovůli v rozhodování, by mohla být důvodem k zásahu Ústavního soudu. Takový stav však Ústavní soud v posuzované věci neshledal. Nesouhlas stěžovatelky se skutkovými závěry obecných soudů nemůže sám o sobě vést k závěru o porušení jejích ústavně zaručených základních práv a svobod. Pokud soudy dospěly k závěru, že stěžovatelka musela být přinejmenším srozuměna s tím, že daná veřejná listina je padělaná, jejich závěr je podložen ve věci proběhlým dokazováním, a Ústavní soud nemá, co by k němu dodal.

9. Nejvyšší soud pak zcela správně konstatoval, že stěžovatelka v dovolacím řízení vycházela z vlastní verze skutkového děje, kdy její argument, že věděla toliko o nepravdivosti osvědčení, ne však již o jeho nepravosti, je vskutku námitkou skutkovou, a nikoliv právní, jak se stěžovatelka snaží tvrdit.

10. Pokud jde o námitky stěžovatelky ohledně neprovedení navrhovaného důkazu, Ústavní soud ustáleně judikuje, že soud není povinen provést všechny navržené důkazy, avšak musí o vznesených návrzích rozhodnout a - pokud jim nevyhoví - ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl. Jak stěžovatelka sama připouští, v projednávané věci obecné soudy důvody, pro které nebylo důkaznímu návrhu obhajoby vyhověno, vyložily. Ústavní soud zároveň neshledává, že by se provedené dokazování jevilo neúplným. Dokonce lze spíše říci, že se jedná o skutkově velmi jednoduchém případu, nevyvolávajícím jakékoliv pochybnosti.

11. Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud dospěl k závěru, že jde o ústavní stížnost zjevně neopodstatněnou, a podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ji mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení usnesením odmítl.

12. Pokud jde o stěžovatelčinu žádost o přednostní projednání, Ústavní soud důvody k upřednostnění její ústavní stížnosti před ústavními stížnostmi jiných stěžovatelů neshledal.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 3. května 2016

Josef Fiala v.r.

předseda senátu