Constitutional Court dismisses appeal claiming unfair trial due to evidentiary burden and witness evaluation.

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a soudců Jana Filipa a Radovana Suchánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Leo Jakimiče, zastoupeného Mgr. Václavem Vlkem, advokátem, sídlem Platnéřská 2, Praha 1, proti rozsudku Okresního soudu v Nymburce ze dne 15. října 2015 č. j. 9 C 62/2015-75, za účasti Okresního soudu v Nymburce jako účastníka řízení, a Josefa Sloupa, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí

1. Stěžovatel se žalobou domáhal po vedlejším účastníkovi zaplacení částky 10 000 Kč s příslušenstvím, což odůvodnil tím, že s ním uzavřel smlouvu o zápůjčce této částky, částku mu (na základě této smlouvy) předal v hotovosti a do konce roku 2014 vedlejší účastník zapůjčené peníze dle ujednání nevrátil. Okresní soud v Nymburce (dále jen "okresní soud") rozsudkem ze dne 15. 10. 2015 č. j. 9 C 62/2015-75 výrokem I. žalobu zamítl, výrokem II. uložil stěžovateli povinnost nahradit náklady řízení vedlejšímu účastníku, a výrokem III. uložil stěžovateli zaplatit České republice znalečné. Dle okresního soudu vedlejší účastník zpochybnil podepsání smlouvy a na stěžovatele tedy přešlo k této otázce důkazní břemeno; stěžovatel poté neprokázal, že by s ním vedlejší účastník smlouvu o zápůjčce skutečně uzavřel.

II. Argumentace stěžovatele

2. Ústavní stížností ze dne 22. 12. 2015 se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedeného rozsudku okresního soudu, a to z důvodu porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, čl. 90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

3. Uvedl, že byl zaměstnavatelem vedlejšího účastníka, který u něj v červnu 2014 pracovní poměr ukončil; dne 21. 2. 2014 uzavřeli písemně smlouvu o zápůjčce a vedlejší účastník mu peníze nevrátil.

4. Namítl, že svědek Martin Procházka, rovněž zaměstnanec stěžovatele, měl být dle návrhu vedlejšího účastníka vyslechnut ke skutečnostem souvisejícím s obdobím, ve kterém byl vedlejší účastník zaměstnán u stěžovatele. Svědek byl vyslechnut, ačkoliv stěžovatel namítal, že není zřejmé, k prokázání jakého tvrzení vedlejšího účastníka měl tento výslech sloužit. Svědek navíc v řízení nevypověděl k předmětu sporu nic relevantního.

5. Dále stěžovatel citoval ze znaleckého posudku s tím, že pravost podpisu byla v rovině nízké pravděpodobnosti, avšak dle znalkyně nelze vyloučit, že podpis na smlouvě může být vedlejšího účastníka. Navíc ani nejednoznačný závěr o pravosti podpisu nemusí vést k neunesení důkazního břemene (poukázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 1163/2013). Namítl rovněž, že se znalkyně nemohla vyjádřit ke způsobu vyhotovení písemnosti (smlouvy) z důvodu jiné odbornosti; okresní soud nemohl "ze znaleckého posudku převzít tvrzení znalkyně, že smlouva je reprodukcí textu, neboť je to mimo rámec její odbornosti". Stěžovatel z uvedeného důvodu navrhl důkaz znaleckým posudkem z oboru kriminalistiky. Z důvodu "nejistoty" znalkyně o pravosti podpisu navrhl pak vypracování revizního znaleckého posudku. Okresní soud tyto důkazní návrhy zcela opomenul při jednání i v rozsudku. Měl-li pak okresní soud za to, že pravost podpisu nebyla znalkyní prokázána, měl stěžovatele poučit a vyzvat jej k předložení dalších důkazů dle § 118a odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."). Stěžovatel poukázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 31 Cdo 619/2011 a sp. zn. 21 Cdo 2604/2009; závěr okresního soudu o neunesení důkazního břemene je prý překvapivý.

6. Stěžovatel argumentaci uzavřel tím, že okresní soud nijak nereagoval na jeho vyjádření, nevypořádal se řádně se vším, co vyšlo v řízení najevo, porušil právo stěžovatele být vyslechnut, porušil také jeho právo navrhovat důkazy a vyjadřovat se k nim, rozsudek je nedostatečně odůvodněn a je zde zřejmý rozpor mezi provedeným dokazováním a právními závěry, rozsudek je překvapivý (poukázal na nálezy Ústavního soudu ze dne 24. 2. 2004

sp. zn. I. ÚS 654/03

, ze dne 6. 9. 2010

sp. zn. I. ÚS 1744/10

, ze dne 12. 5. 2004

sp. zn. IV. ÚS 563/03

, ze dne 20. 12. 2005

sp. zn. I. ÚS 593/04

, ze dne 26. 8. 2015

sp. zn. I. ÚS 3253/13

, ze dne 24. 2. 2015

sp. zn. IV. ÚS 2543/13

a ze dne 28. 6. 2007

sp. zn. III. ÚS 290/06

).

7. Stěžovatel si je vědom právní úpravy v § 157 odst. 4 o. s. ř., avšak toto ustanovení podle něj nelze interpretovat ve smyslu absence povinnosti soudu rozhodnutí transparentně odůvodnit (poukázal na nález Ústavního soudu ze dne 10. 10. 2002

sp. zn. III. ÚS 173/02

).

III. Vyjádření účastníka řízení

8. Okresní soud zaslal současně se soudním spisem vyjádření k ústavní stížnosti, ve kterém toliko uvedl, že považuje ústavní stížnost za nedůvodnou, neboť do práv stěžovatele zasaženo nebylo, a odkázal na obsah soudního spisu a svého rozsudku ze dne 15. 10. 2015 s tím, že i jeho odůvodnění považuje za souladné s § 157 odst. 4 o. s. ř.

9. Vzhledem k tomu, že okresní soud ve svém vyjádření neuvedl žádnou konkrétní argumentaci, která by přinesla pro stěžovatele cokoliv zásadního pro případnou repliku, resp. pouze obecně odkázal na soudní spis, napadený rozsudek a zákon, nezasílal již Ústavní soud toto vyjádření stěžovateli na vědomí. Takový postup nemůže být k újmě na procesních právech stěžovatele.

IV. Procesní předpoklady projednání ústavní stížnosti

10. Ústavní soud posoudil splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).

V. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

11. Ústavní soud není součástí soustavy soudů, nýbrž je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 a 91 odst. 1 Ústavy); není povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu toho, zda v řízení nebo pravomocnými rozhodnutími v nich vydanými nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody účastníka tohoto řízení, a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy (zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé). Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.

12. Předmětem sporu je částka ve výši 10 000 Kč, která je i podle judikatury Ústavního soudu bagatelní (§ 202 odst. 2 o. s. ř.). Již tato skutečnost sama o sobě zakládá dostatečný důvod pro posouzení ústavní stížnosti jako zjevně neopodstatněné, neprovázejí-li posuzovaný případ takové (mimořádné) okolnosti, které jej z hlediska ústavnosti významným činí (viz např. nález ze dne 10. 4. 2014

sp. zn. III. ÚS 3725/13

, N 55/73 SbNU 89). Na stěžovateli pak je, aby v ústavní stížnosti vysvětlil (a doložil), proč věc vyvolává, a to přes svou bagatelnost, v jeho právní sféře ústavněprávně relevantní újmu (viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 5. 2014

sp. zn. III. ÚS 1161/14

). To se však stěžovateli nepodařilo. Stěžovatel v ústavní stížnosti netvrdil žádnou zásadní újmu v jeho osobní sféře; napadený rozsudek okresního soudu a řízení jemu předcházející nepředstavují dle Ústavního soudu ani extrémní vybočení ze standardů, jež jsou pro postupy zjišťování skutkového základu sporu a pro jeho právní posouzení esenciální.

13. Ústavní soud proto dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Vyhodnotil přitom obsah ústavní stížnosti, napadeného rozsudku, spisu okresního soudu a vyjádření účastníka řízení.

14. Ústavní soud má za to, že napadené rozhodnutí okresního soudu obsahuje odůvodnění (§ 157 odst. 4 o. s. ř.), které nevykazuje žádné nedostatky dosahující intenzity nutné k tomu, aby se Ústavní soud věcí meritorně zabýval. Nejde o případ, kdy by z odůvodnění napadeného rozhodnutí nebylo zřejmé, proč okresní soud rozhodl tak, jak je uvedeno v jeho výroku. Dále, závěr soudu lze z provedených důkazů (resp. skutkového stavu jím vyhodnoceného) dovodit; okresní soud odmítl jako neprokázané stěžovatelovo tvrzení o tom, že vedlejší účastník skutečně podepsal smlouvu o zápůjčce; důkazy soud vypořádal, a to včetně těch navržených stěžovatelem (znalecký posudek z oboru písmoznalectví, výslech svědkyně). Stěžovatel měl plný prostor se písemně i v průběhu dvou jednání vyjádřit k věci, resp. k argumentaci protistrany i k obsahu provedených důkazů, jakož i navrhovat důkazy vlastní; toho stěžovatel využil. Okresní soud rovněž řádně účastníky poučil dle § 118b odst. 1 a § 119a odst. 1 o. s. ř. Ve věci bylo zřejmé, jaká otázka byla mezi stranami sporná; k té bylo i prováděno dokazování; pokud stěžovatel měl nějaké další důkazy nad rámec jím již navržených a provedených (ty však v ústavní stížnosti nespecifikoval), dostal dostatečný prostor je předestřít.

15. Okresní soud se sice výslovně v rozsudku nevyjádřil k důvodům neprovedení stěžovatelem navržených dalších dvou důkazů, avšak ve věci je zřejmé, že jeden z těchto dvou důkazů by neprokázal spornou skutečnost a druhý by byl nadbytečný. Znalecký posudek z oboru kriminalistiky měl dle návrhu stěžovatele prokázat, že předložená smlouva je originálem, a nikoliv kopií. Spornou však byla otázka podepsání smlouvy (listiny) vedlejším účastníkem za stavu, kdy tato soudu předložená smlouva obsahovala (dle stran nesporně) rukou psaný podpis (tj. originál podpisu) nějaké osoby, u níž mělo být identifikováno, zda jí byl právě vedlejší účastník či nikoliv; vedlejší účastník nenamítal, že by samotná listina byla jen kopií. Revizní znalecký posudek z oboru písmoznalectví pak stěžovatel navrhoval proto, že znalkyně ve svém posudku a výpovědi určila velmi nízkou pravděpodobnost pravosti zkoumaného podpisu, z čehož stěžovatel dovodil "nejistotu" znalkyně. Jak ale vyplývá z posudku i výpovědi znalkyně v řízení (na její závěr poukázal i okresní soud), tato si byla jistá ve svých prezentovaných závěrech, tedy že posuzovaný podpis je natolik jednoduchý (parafa), že není odolný proti napodobení a de facto pravost nelze prokázat, shodné prvky podpisu, díky kterým nelze zcela vyloučit autorství vedlejšího účastníka, jsou v nejnižší rovině pravděpodobnosti. Znalecký posudek a výpověď znalkyně nadto nebyly jediným důkazem, o který okresní soud své rozhodnutí opřel. Dle Ústavního soudu tedy v dané věci nedošlo k opomenutí důkazních návrhů, jež by vedlo k neúplnému zjištění skutkového stavu a porušení procesních práv stěžovatele majícího vliv na věc samu.

16. Zpochybňuje-li stěžovatel hodnocení výpovědi svědka Martina Procházky soudem, resp. samotný přínos této výpovědi k dané věci, staví tím Ústavní soud do role další soudní instance, která mu však nepřísluší; hodnocení tohoto důkazu jednotlivě i v souvislosti s dalšími důkazy okresním soudem nebylo svévolné.

17. Vzhledem k tomu, že Ústavním soudem nebylo shledáno porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele, byla jeho ústavní stížnost, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 3. května 2016

Josef Fiala v. r.

předseda senátu