Constitutional court dismisses appeal against conviction for negligent injury caused by an unsecured dog escaping a facility.

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy a soudce zpravodaje Davida Uhlíře, soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce Tomáše Lichovníka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele J. Š., zastoupeného JUDr. Janem Malým, advokátem se sídlem v Praze, Sokolovská 49/5 (doručovací adresa Resslova 1253, Hradec Králové), proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. září 2015 č. j. 4 Tdo 1104/2015-29, proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 24. února 2015 č. j. 11 To 16/2015-208 a proti rozsudku Okresního soudu v Trutnově ze dne 12. listopadu 2014 č. j. 4 T 44/2014-179, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Hradci Králové a Okresního soudu v Trutnově, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Ústavní stížností se stěžovatel s odkazem na údajné porušení čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 2, čl. 39 a čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod, jakož i čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod domáhal zrušení shora uvedených rozsudků obecných soudů.

2. Stěžovatel byl rozsudkem Okresního soudu v Trutnově ze dne 12. 11. 2014 č. j. 4 T 44/2014-179 odsouzen za spáchání přečinu těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti dle § 147 odst. 1 trestního zákoníku, kterého se dopustil tím, že v době od 7:00 hod do 7:05 hod dne 13. 8. 2013 ve Dvoře Králové nad Labem nezajistil svého psa rasy zlatý retrívr (jménem Aram), který vyběhl otevřenou branou z areálu ven na chodník v době, kdy zde procházela Pavly P. (jedná se o pseudonym) se svým psem rasy border kolie, přičemž jmenovaná z obavy z možného napadení svého psa chytila Arama rukou za obojek, avšak ten se otočil a kousl ji do pravého předloktí, čímž jí způsobil zranění spočívající ve zlomenině dolního konce loketní kosti vpravo a tržné rance dolního konce předloktí vpravo, která si vyžádala její hospitalizaci spojenou s operačním zákrokem v Oblastní nemocnici Jičín. V důsledku toho vznikla u poškozené pracovní neschopnost v době od 13. 8. 2013 do 9. 12. 2013, během níž byla omezena na běžném způsobu života a nemohla používat pravou ruku.

3. Stěžovatel tedy tím, že nezabránil svému psu utéci z uvedeného areálu na veřejné prostranství porušil povinnost počínat si tak, aby nedocházelo ke škodám na zdraví, stanovenou v § 415 občanského zákoníku, účinného do dne 31. 12. 2013. Za to byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání šesti měsíců podmíněně a k povinnosti uhradit Všeobecné zdravotní pojišťovně České republiky v Hradci Králové částku 27 483 Kč.

4. Usnesením Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 24. 2. 2015 č. j. 11 To 16/2015-208 bylo odvolání stěžovatele proti tomuto rozsudku zamítnuto a následně bylo odmítnuto i jeho dovolání, a to usnesením Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2015 č. j. 4 Tdo 1104/2015-29.

5. Stěžovatel v ústavní stížnosti zejména uvedl, že pes se mimo areál dostal nikoliv jeho vinou, ale vinou zaměstnance areálu, který v rozporu se stěžovatelovým pokynem neuzavřel bránu, a dále, že ke kontaktu psa s poškozenou nedošlo v důsledku chování psa, ale v důsledku prý zcela nesmyslného jednání poškozené. Soudy tedy podle názoru stěžovatele měly zohlednit vinu zaměstnance areálu, který zapomněl zavřít bránu, když šel do dílny pro nářadí, a měly se také více zabývat spoluzaviněním poškozené. Stěžovatel považuje řízení za "politováníhodné", kdy se i přes zásadu subsidiarity trestní represe řeší zranění způsobené útokem psa nejpřítulnějšího plemene, zlatého retrívra. Stěžovatel prý s ohledem na povahu psa, osobní zkušenost s ním a konečně i druh rasy nemohl předvídat, jaké důsledky může mít jeho vzdálení se z areálu.

6. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

7. Povinností Ústavního soudu je reagovat pouze na zásahy orgánů veřejné moci svým charakterem nejzávažnější, jejichž intenzita je natolik vysoká, že nezbývá než konstatovat porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod. K takové situaci v dané věci nedošlo a v napadených rozhodnutích obecných soudů nebyly zjištěny žádné skutečně podstatné vady, zasahující do ústavní roviny.

8. Podle ustálené judikatury hodnotí Ústavní soud spravedlnost trestního procesu jako celku a k vyhovění ústavní stížnosti přistupuje jen tehdy, jestliže dospěje k názoru, že zásadní pochybení ze strany obecných soudů vedlo k tomu, že proces byl vskutku nespravedlivý. Ve zkoumaném případě Ústavní soud ověřil, že obecné soudy postupovaly v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů, zjistily skutkový stav věci, o kterém nebyly důvodné pochybnosti, v rozsahu, který byl nezbytný pro jejich rozhodnutí. Uvedly, které skutečnosti vzaly za prokázané, o které důkazy opřely svá skutková zjištění, jak se vypořádaly s obhajobou stěžovatele a jakými úvahami se řídily při hodnocení provedených důkazů a při posuzování viny a trestu. Důkazy, provedené v tomto trestním řízení, umožnily soudům učinit - bez důvodných pochybností - závěr o vině stěžovatele, kterou správně dovodily z veškerých okolností konkrétního případu.

9. Soudy poukázaly na ustanovení § 415 občanského zákoníku, stanovující závaznou právní povinnost každého dodržovat nejen povinnosti uložené právními předpisy a povinnosti převzaté smluvně, ale - i bez konkrétně stanoveného pravidla chování - počínat si natolik obezřetně, aby jednáním či opomenutím nevznikla škoda jiným. Majitel psa je tedy zejména povinen počínat si tak, aby nedocházelo ke škodám na zdraví. Stěžovatel porušil svoji prevenční povinnost tím, že nezajistil, aby pes Aram nemohl opustit areál závodu a způsobit zranění poškozené. Nedbalost stěžovatele byla z hlediska způsobení následku příčinou dostatečně významnou a v posuzovaném případě okolností natolik stěžejní pro vznik škodlivého následku, že jednání poškozené je bez významu.

10. Ze zjištění obecných soudů totiž také vyplynulo, že pes poškozené byl již v minulosti napaden větším psem, a proto jednala spíše instinktivně a pod tlakem situace ve snaze zabránit možnému střetu psů. Označovat její jednání za nesmyslné či "slabomyslné" a přičítat jí hlavní vinu za způsobené zranění proto pod zorným úhlem podstatných okolností věci není možné. Důležité je především to, že pes Aram stěžovateli utekl z areálu již vícekrát (např. výpověď svědka Jiřího Síbra či úřední záznam Městské policie Dvůr Králové nad Labem ze kterého vyplývá, že pes byl dne 13. 3. 2012 odchycen jako zatoulaný); za této situace si stěžovatel musel být vědom, že jeho opatření, kterými mělo být zamezeno úniku psa na veřejné prostranství, jsou zcela nedostatečná a měl neprodleně přistoupit k nápravě.

11. K námitkám stěžovatele, které opakoval v řízení před obecnými soudy všech stupňů a které opakuje i nyní v ústavní stížnosti možno jen uvést, že svoji odpovědnost řádné péče nemůže majitel psa shora popsaným způsobem přenášet na jiné osoby a vyvinit se tak z následků, které zvíře způsobí. Pes takové velikosti a síly, jako je dospělý samec zlatého retrívra, je potenciálně vždy nebezpečný, ačkoliv dosud nikomu neublížil. Úvahy o mírumilovnosti a užitečnosti rasy či znalecké posudky z oboru kynologie jsou proto z hlediska podstaty zkoumaného případu zcela irelevantní.

12. Ústavní stížnost tak byla odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 27. dubna 2016

David Uhlíř v. r.

předseda senátu