Constitutional Court dismisses appeal claiming unfair trial and excessive sentence for robbery conviction.

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Davida Uhlíře, soudkyně zpravodajky Kateřiny Šimáčkové a soudce Tomáše Lichovníka o ústavní stížnosti stěžovatele A. H., t.č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve věznici Vinařice, zastoupeného Mgr. Markem Jirmanem, advokátem se sídlem v Rakovníku, Poštovní 18, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 20. 8. 2015, sp. zn. 67 To 229/2015 a proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 1. 2016 sp. zn. 4 Tdo 1556/2015, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů, jimiž bylo dle jeho názoru porušeno jeho ústavně zaručené právo na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo na osobní svobodu dle čl. 8 Listiny.

2. Z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že stěžovatel byl rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 29. 5. 2015, sp. zn. 4 T 27/2015 uznán vinným zločinem loupeže, kterého se dopustil tím, že nožem ohrožoval poškozenou a poté se zmocnil její kabelky. S přihlédnutím k brutalitě útoku, k dřívějším odsouzením za obdobnou násilnou trestnou činnost i s přihlédnutím k tomu, že se tohoto skutku stěžovatel dopustil necelé čtyři měsíce poté, kdy byl propuštěn z předchozího devítiletého trestu odnětí svobody, jej soud odsoudil k trestu odnětí svobody v délce dvanácti let. Soud přistoupil ke zvýšení horní trestní sazby o jednu třetinu s ohledem na to, že stěžovatel opětovně spáchal zvlášť závažný zločin. Napadeným usnesením pak městský soud zamítl odvolání stěžovatele a Nejvyšší soud jeho dovolání napadeným usnesením odmítl.

3. Stěžovatel namítá ve své ústavní stížnosti podjatost předsedkyně senátu soudu prvního stupně i předsedy senátu odvolacího soudu, protože oba poukazovali na jeho trestní minulost. Dále nesouhlasí s neprovedením některých důkazů, a to rekognice a výslechu svědků navržených stěžovatelem (např. jeho zaměstnavatele). Dále namítá nepřesnost protokolace výpovědi poškozené před soudem; ta jej sice poznala, avšak stěžovatel se domnívá, že tato identifikace nebyla úplně jistá. Též tvrdí, že mohlo vést předložení nože stěžovateli při prvním výslechu k pochybení při zajišťování a vyhodnocování pachových stop. Stěžovatel je přesvědčen, že pro uvedené skutečnosti v jejich souhrnu nelze řízení posoudit jako řízení naplňující právo stěžovatele na spravedlivý proces a je na místě napadená rozhodnutí zrušit. Dále se stěžovatel domnívá, že uložený trest neobstojí z pohledu principů a základních práv vyjádřených v ústavním pořádku. Tedy pro případ, že by Ústavní soud dospěl k závěru, že nebylo porušeno právo na spravedlivý proces, považuje stěžovatel za potřebné poukázat též na otázku nepřiměřenosti uloženého trestu. Stěžovatel rovněž poukázal ve svém navazujícím přípise na chyby v protokolaci jeho výpovědi příslušným policejním orgánem a na to, že je přesvědčen, že žádný advokát nepůjde proti soudci. Svou trestní minulost pak označuje jako "noční můru".

4. Ústavní soud zvážil obsah ústavní stížnosti i napadených výroků dotčených rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

5. Podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný.

6. Ústavní soud předně podotýká, že podle čl. 83 Ústavy ČR je soudním orgánem ochrany ústavnosti, není tedy součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí soudu vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů.

7. Ústavní soud však v posuzované věci žádné pochybení ústavněprávní relevance v postupu a rozhodnutích obecných soudů neshledal. Stěžovatel svou ústavní stížností jen pokračuje v polemice se závěry dokazování a právního hodnocení v rámci podústavního práva, které řádně provedly obecné soudy. Zásahy do provedeného dokazování a právního hodnocení obecných soudů však Ústavnímu soudu nepřísluší, pokud nedospěl k závěru o zásahu do základních práv stěžovatele, což se však v posuzovaném případě nestalo. Stěžovatelem navržené důkazy sice nebyly obecnými soudy provedeny, avšak ty zdůvodnily, proč je neprovedly a proč by pro rozhodnutí ve věci nepřinesly nová nezbytná zjištění. Ústavní soud tedy neshledal stěžovatelem namítaný zásah do jeho práva na spravedlivý proces. Pokud jde o námitky vůči příliš vysokému trestu, Ústavní soud skutečně shledává udělený trest jako velmi vysoký, avšak i kdyby měl jiný názor na vhodnost zvolené výše trestu než obecné soudy, nepřísluší mu do jejich rozhodování v tomto směru zasahovat, pokud je výše trestu dostatečně odůvodněna a pokud soudy nevykročily ze zákonem stanovených limitů výše trestu. Tyto ústavněprávní limity uložení trestu však obecné soudy nepřekročily. Námitky uvedené v ústavní stížnosti tedy nedosáhly ústavněprávní dimenze.

8. S ohledem na učiněné závěry proto byla ústavní stížnost odmítnuta jako zjevně neopodstatněná dle § 43 odst. 2 písm. a) téhož zákona.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 13. dubna 2016

David Uhlíř, v. r.

předseda senátu