Constitutional complaint dismissed as inadmissible because criminal proceedings were not yet concluded. The Constitutional Court rejected the claim regarding presumption of innocence and property rights. The court ruled that the case must be resolved through ordinary appeal procedures first.

Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Jiřím Zemánkem o ústavní stížnosti stěžovatele Vlastimila Aubrechta, zastoupeného JUDr. Dagmar Csonkovou, advokátkou, se sídlem Čs. armády 2168, Louny, proti usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 1. prosince 2015 č. j. 5 To 373/2015-1481 a č. j. 5 To 374/2015-1486, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 25. 2. 2016 se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho základní práva zaručená ústavním pořádkem, a to princip presumpce neviny ve smyslu čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a vlastnické právo dle čl. 11 Listiny. Současně požádal o přednostní projednání věci především s ohledem na veřejné zasedání o návrhu na zabrání náhradní hodnoty, nařízené na den 11. 4. 2016.

Z obsahu ústavní stížnosti a připojených listin se podává, že proti stěžovateli bylo vedeno trestní stíhání pro trestný čin nepřímé úplatkářství podle § 162 odst. 1 zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění účinném do 30. 6. 2008. Usneseními policejního orgánu č. j. UOOZ-1005/TC-2013-300 ze dne 25. 7. 2013 bylo rozhodnuto o zajištění nemovitostí stěžovatele a peněžních prostředků na jeho účtech, a to jako náhradních hodnot, neboť peněžní prostředky získané trestnou činností stěžovatele nebyly nalezeny. Usnesením státního zástupce Okresního státního zastupitelství v Litoměřicích č. j. ZT 376/2013-383 ze dne 3. 12. 2014 bylo trestní stíhání stěžovatele podle § 172 odst. 1 písm. d) zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. ř."), ve spojení s § 11 odst. 1 písm. b) tr. ř., zastaveno z důvodu jeho promlčení. V trestním stíhání stěžovatele však bylo na návrh stěžovatele, který ve smyslu § 11 odst. 4 tr. ř. prohlásil, že na projednání věci trvá, pokračováno. Po podání obžaloby bylo soudu dne 27. 5. 2015 doručeno podání, v němž stěžovatel své prohlášení učiněné podle § 11 odst. 4 tr. ř. vzal zpět. Usnesením Okresního soudu v Mostě č. j. 42 T 40/2015-1457 ze dne 11. 6. 2015 bylo vzato zpětvzetí prohlášení stěžovatele na vědomí. Následnými usneseními č. j. 42 T 40/2015-1460 a č. j. 42 T 40/2015-1461 ze dne 9. 7. 2015 bylo Okresním soudem v Mostě rozhodnuto, že podle § 79f tr. ř. za použití § 79d odst. 7 tr. ř. se zajištění náhradních hodnot - v usneseních označených nemovitostí a peněžních prostředků na účtech zrušují, neboť odpadl smysl zajištění náhradní hodnoty.

O stížnostech státního zástupce Okresního státního zastupitelství v Litoměřicích rozhodl Krajský soud v Ústí nad Labem (dále jen "stížnostní soud") napadenými usneseními, jimiž podle § 149 odst. 1 tr. ř. obě rozhodnutí Okresního soudu v Mostě zrušil pro jejich předčasnost s tím, že doposud nebylo rozhodnuto o návrhu státního zástupce na zabrání náhradní hodnoty - věcí ve vlastnictví (spoluvlastnictví) stěžovatele.

Stěžovatel po obsáhlé rekapitulaci průběhu řízení stížnostnímu soudu vytýká, že nectil ústavní zásadu presumpce neviny, pokud zrušil rozhodnutí soudu prvního stupně s odůvodněním, že jsou "přinejmenším předčasná". Polemizuje se závěry stížnostního soudu, přičemž má za to, že při respektování presumpce neviny, která má dopad jak do hmotného tak i procesního práva, musí vždy platit, že pachatelem trestného činu je vždy pouze osoba, které bylo v řízení podle zásad trestního procesu prokázáno, že skutek spáchala. Je zásadou trestního procesu, že toto lze učinit pouze pravomocným rozsudkem soudu po provedeném trestním řízení, a do té doby je povinností orgánů činných v trestním řízení považovat takovou osobu za nevinnou. Stěžovatel se domnívá, že jeho vlastnické právo bylo porušeno již rozhodnutím o zajištění jeho majetku, a je v tom pokračováno i poté, co bylo rozhodnuto o zastavení jeho trestního stíhání, resp. od okamžiku, kdy vzal soud usnesením na vědomí, že vzal zpět své prohlášení o tom, že trvá na projednání věci.

Ústavní soud se v prvé řadě zabýval tím, zda ústavní stížnost splňuje všechny formální podmínky stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), které by umožnily její následné věcné projednání, a to včetně podmínky dané jeho ustanovením § 75 odst. 1, vyžadující, aby před podáním ústavní stížnosti byly vyčerpány všechny procesní prostředky, které zákon k ochraně práva poskytuje (§ 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu). Petitem ústavní stížnosti totiž stěžovatel navrhuje kasaci usnesení stížnostního soudu, kterými byla zrušena rozhodnutí soudu prvního stupně z důvodu jejich předčasného vydání.

Jedním ze základních pojmových znaků ústavní stížnosti, jakožto prostředku k ochraně ústavně zaručených základních práv a svobod je její subsidiarita, která se projevuje po formální stránce v požadavku předchozího vyčerpání všech procesních prostředků, které právní řád stěžovateli k ochraně jeho práv poskytuje, a po stránce materiální v požadavku, aby Ústavní soud zasahoval až v okamžiku, kdy ostatní orgány veřejné moci nejsou schopny protiústavní stav napravit. Musí tedy nastat situace, kdy se stěžovatel již nemůže domáhat ochrany svých základních práv a svobod jiným zákonným způsobem. Ústavní stížnost sice může být zcela výjimečně připuštěna proti rozhodnutím, která uzavírají určitou část řízení (např. vazební rozhodnutí v trestním řízení) nebo která řeší dílčí procesní otázku, přestože řízení ve věci samé dosud neskončilo (např. v konkurzním řízení), to však pouze za předpokladu, že taková rozhodnutí jsou způsobilá bezprostředně a citelně zasáhnout do ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele a námitka jejich porušení by nemohla být již v rámci dalšího řízení efektivně uplatněna.

Požadavek "vyčerpání všech procesních prostředků" ve smyslu ustanovení § 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu zahrnuje logicky i povinnost "vyčerpat" ty dispozice, které obecně skýtá dosud probíhající řízení, resp. řízení, které má být posléze vedeno na základě kasačního rozhodnutí o opravném prostředku. Z principu subsidiarity ústavní stížnosti totiž plyne, že ústavní stížnost lze projednat až poté, co toto (další) stadium řízení bude skončeno. Ústavní stížnost ostatně nemůže pominout rozhodnutí o posledním opravném prostředku a zásadně proti němu musí (též) směřovat. V řízení, jež dosud probíhá, je splnění tohoto požadavku přirozeně nemožné.

Úkolem ústavního soudu není měnit či napravovat případná, ať již tvrzená či skutečná pochybení obecných soudů v dosud neskončeném řízení, nýbrž je zásadně povolán, z hledisek souhrnných, po pravomocném skončení věci, k posouzení, zda řízení jako celek a jeho výsledek obstojí v rovině ústavněprávní. Každý jiný postup by nepřípustně rozšiřoval kompetence Ústavního soudu a ve svém důsledku z něj činil další soudní instanci, mimořádnou též tím, že by byla způsobilá zasáhnout do řízení, jež dosud probíhá [srov. např. usnesení

sp. zn. IV. ÚS 125/06

ze dne 30. 3. 2006 (U 4/40 SbNU 781),

sp. zn. III. ÚS 256/11

ze dne 16. 2. 2011,

sp. zn. II. ÚS 381/14

ze dne 7. 3. 2014, dostupná na http://nalus.usoud.cz). Závěr o nepřípustnosti ústavní stížnosti se přitom dle ustálené judikatury uplatní i tehdy, je-li orgán, který má ve věci rozhodnout, vázán právním názorem vysloveným v napadeném rozhodnutí (srov. např.

I. ÚS 1438/14

ze dne 5. 5. 2014).

Ústavní stížností napadenými kasačními usneseními stížnostního soudu nebyla v době podání ústavní stížnosti věc stěžovatele dosud pravomocně ukončena. Trestní stíhání stěžovatele bylo sice pravomocně zastaveno poté, co vzal soud prvního stupně na vědomí, že stěžovatel vzal zpět své prohlášení o tom, že trvá na projednání věci, trestní řízení ve smyslu § 12 odst. 10 tr. ř. však nadále pokračuje, neboť nebylo rozhodnuto o návrhu státního zástupce Okresního státního zastupitelství v Litoměřicích na zabrání náhradní hodnoty podle § 102 tr. zák. ve spojení s § 101 odst. 1 písm. a) tr. zák., a to zajištěných finančních prostředků na účtech stěžovatele a zajištěných nemovitostí stěžovatele. Tento návrh státní zástupce učinil v obžalobě podané u Okresního soudu v Mostě pod jejími body 8. a 9. (viz strana 5 a 6 obžaloby). Ve věci je nařízeno veřejné zasedání, v němž dle pokynů stížnostního soudu, obsažených v napadených rozhodnutích, soud prvního stupně provede dokazování potřebné pro rozhodnutí o návrhu státního zástupce a následně o něm zákonným způsobem rozhodne. Kasační rozhodnutí stížnostního soudu tak nejsou v probíhajícím trestním řízení rozhodnutími konečnými, proti nimž by bylo možno brojit ústavní stížností.

Stěžovatel se může ochrany svých tvrzených práv domáhat v rámci řízení o návrhu státního zástupce či v přezkumném řízení stížnostního soudu, případně soudu dovolacího, neboť až v tomto řízení budou soudy s konečnou platností posuzovat zákonné podmínky stanovené pro uložení uvedeného ochranného opatření. Může tak uplatnit všechny argumenty uváděné v ústavní stížnosti a soudy, včetně soudu Nejvyššího, jestliže dojde k podání dovolání [viz ustanovení § 265a odst. 2 písm. e) tr. ř.], na ně budou muset patřičně reagovat. Pokud by případné opravné prostředky stěžovatele neuspěly, přičemž by stěžovatel dospěl k závěru, že v pravomocně skončeném řízení byla porušena jeho ústavně zaručená práva, bude moci podat ústavní stížnost zohledňující průběh a výsledky tohoto řízení.

Vzhledem k výše uvedenému, aniž by se Ústavní soud zabýval meritem věci, byla ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu odmítnuta jako nepřípustná.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 5. dubna 2016

Jiří Zemánek, v. r.

soudce zpravodaj