Constitutional Court dismisses constitutional complaint regarding civil property compensation as it lacks constitutional significance.

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Vojtěcha Šimíčka a soudců Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Vladimíra Stuchlého, CSc., zastoupeného Mgr. Michalem Kojanem, advokátem se sídlem v Praze 3 - Vinohradech, Kolínská 13, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 17. 4. 2014 č. j. 13 C 115/2007-251, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. 12. 2014 č. j. 22 Co 367/2014-283 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 10. 2015 č. j. 26 Cdo 2759/2015-319 takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Výše označený stěžovatel podal v zákonné lhůtě prostřednictvím advokáta a po vyčerpání všech procesních prostředků, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje [§ 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")], ústavní stížnost, v níž tvrdil, že bylo zasaženo jeho základní právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 4 odst. 3, 4, čl. 11 odst. 1, 4 Listiny a čl. 1 Dodatkového protokolu č. 1 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod. Navrhoval, aby Ústavní soud svým nálezem zrušil jak rozsudky nalézacího, resp. odvolacího soudu (v příslušných výrocích), tak i usnesení Nejvyššího soudu, jímž bylo jeho dovolání odmítnuto.

2. Jak prvostupňový soud, tak i odvolací soud vyhověly žalobci jen z menší části, ve zbytku však byla žaloba zamítnuta a odvolacím soudem byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen. Nejvyšší soud pak svým usnesením dovolání stěžovatele odmítl, neboť v posuzované věci je založena ustálená judikatorní praxe (§ 237 o. s. ř.). Stěžovatel se jako žalobce a vlastník domu č. p. A1 v Nuslích, obec Praha domáhal po žalované České republice - Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových zaplacení částky 194 766 Kč s příslušenstvím z titulu náhrady za nucené omezení vlastnického práva k domu za období od 1. 6. 2004 do 31. 3. 2006; výši žalované částky odůvodnil regulací nájemného z bytu č. A2.

3. Podle čl. 83 Ústavy České republiky je Ústavní soud soudním orgánem ochrany ústavnosti (nikoli zákonnosti). Nástroji ústavněprávního přezkumu vykonávaného tímto soudem jsou vedle materiálních a institucionálních garancí fungování demokratického právního státu zakotvených v Ústavě též základní práva, jejichž katalogem je Listina. Listina upravuje vedle obecných a společných ustanovení základní lidská práva a svobody, politická práva, práva minorit, hospodářská, sociální a kulturní práva a právo na soudní či jinou ochranu. Její ambicí tedy není postihnout veškeré právní vztahy, jež vznikají, vyvíjejí se a zanikají v praktickém životě celého právního řádu. Ani Ústavní soud proto nemůže být institucí, jež by dokázala poskytnout univerzální ochranu a tedy i spravedlnost všem subjektům práva, ať již občanům nebo právnickým osobám, které na území státu působí.

4. Na půdě Ústavního soudu nelze vést pokračující polemiku s obecnými (civilními, trestními, správními) soudy či jinými orgány veřejné moci, s jejichž rozhodnutími stěžovatel nesouhlasí. Ústavní soud zdůrazňuje, že se cítí být vázán doktrínou minimalizace zásahů do činnosti ostatních orgánů veřejné moci, která je mj. odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů. Proto mu nepřísluší zasahovat do ústavně vymezené pravomoci jiných subjektů veřejné moci ani v případě, že by na konkrétní podobu ochrany práv zakotvených v podústavních předpisech měl jiný názor.

5. Stížnost směřuje proti rozhodnutí, které bylo učiněno v oblasti závazkového práva. K tomu Ústavní soud konstatuje, že interpretace smluv jako projevu autonomní normotvorby účastníků soukromoprávních vztahů je úkolem obecných soudů a zásah Ústavního soudu zde připadá v úvahu jen výjimečně v případech, kdy by postupem obecných soudů došlo k nepřípustnému zásahu do ústavně garantovaných práv (viz usnesení ze dne 21. 8. 2013

sp. zn. I. ÚS 1886/13

). Podrobněji o aplikaci čl. 36 odst. 1 Listiny ve spojení s tvrzeným porušením hmotného (podústavního) práva pojednává Wagnerová, E.; Šimíček, V.; Langášek, T.; Pospíšil, I. a kol. Listina základních práv a svobod. Komentář. Praha : Wolters Kluwer ČR, 2012, str. 733 a násl., zejména body 24-26 a zprostředkovaně též body 47, 49 k výše citovanému článku Listiny.

6. Výše řečené platí též ve vztahu ke garancím vlastnického práva a zákonného omezení základních práv a svobod, jak jejich porušení tvrdí stěžovatel. Všechny uvedené oblasti právního řádu byly již podrobeny odpovídající právní regulaci, jež spočívá v aplikaci čl. 11 odst. 4 Listiny ve vztahu k výši nároku za náhradu za nucené omezení vlastnického práva. Adekvátní použití citovaného článku Listiny včetně jeho náležité interpretace náleží do pravomoci obecných soudů a Ústavní soud, jak již výše uvedl, není zásadně oprávněn zasahovat do jejich jurisdikce. Ostatně obdobného poučení se stěžovateli dostalo již od Nejvyššího soudu.

7. Z těchto důvodů Ústavní soud podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 12. dubna 2016

Vojtěch Šimíček, v. r.

předseda senátu