Constitutional Court dismisses constitutional complaint regarding family law judgment on child support and fair trial rights.

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy a soudce zpravodaje Davida Uhlíře, soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce Tomáše Lichovníka, o ústavní stížnosti I. M., zastoupeného Mgr. Tomášem Pavlokem, advokátem se sídlem v Praze 9, Pod Pekárnami 245/10, proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 3. června 2015 č. j. 30 Co 187/2015-1035, za účasti Krajského soudu v Praze, jako účastníka řízení a 1. M. M. a 2. nezl. D. M., jako vedlejších účastnic řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. V ústavní stížnosti, doručené Ústavnímu soudu dne 9. září 2015, stěžovatel podle ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), navrhoval zrušení rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 3. června 2015 č. j. 30 Co 187/2015-1035 s tvrzením, že napadeným rozhodnutím bylo porušeno jeho právo řádný a na spravedlivý proces podle čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava").

2. Z obsahu ústavní stížnosti a spisu Okresního soudu Praha - východ sp. zn. 30 P 238/2008 bylo zjištěno, že okresní soud rozsudkem ze dne 27. února 2015 č. j. 30 P 238/2008-958 schválil dohodu rodičů, kterou byl změněn rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 12. května 2007 č. j. 30 Co 369/2007-592 v části úpravy výchovy nezl. dcery D. tak, že nezletilá se svěřuje do péče matky (výrok I.). Dále rozhodl, že stěžovatel je povinen platit na výživu nezletilé s účinností od právní moci rozsudku částku 8 000 Kč měsíčně (výrok II.). Proti tomuto rozsudku, a to pouze do výroku II. o výživném, podala odvolání prvá vedlejší účastnice řízení. Krajský soud jako soud odvolací rozsudek soudu prvního stupně v napadeném výroku II. o výživném změnil tak, že stěžovateli uložil povinnost platit výživné na nezl. dceru měsíčně částkou 12 000 Kč, počínaje dnem 20. března 2015 a rozhodl o zaplacení dlužného výživného ve výši 11 710 Kč v měsíčních splátkách po 2 000 Kč spolu s běžným výživným.

3. Stěžovatel v ústavní stížnosti uvedl, že zásadní pochybení odvolacího soudu a hlavní porušení jeho práva na spravedlivý proces spatřuje v tom, že odvolací soud neúplně zjistil skutkový stav a neprovedl stěžovatelem navržené důkazy. Další porušení svých práv pak stěžovatel spatřuje v absenci řádného odůvodnění napadeného rozsudku, jakož i v nepředvídatelnosti rozhodnutí odvolacího soudu. Krajský soud podle názoru stěžovatele přehlédl, že vyživovací povinnost má i matka nezletilé. Dále dospěl k závěru, že čistý měsíční příjem stěžovatele činil v roce 2014 částku 42 312 Kč, aniž by přihlédl k tomu, že stěžovatel zaplatil za rok 2014 daň, zdravotní pojištění a sociální pojištění a čistý měsíční příjem stěžovatele tak byl ve výši 33 871 Kč, a výživné ve výši 12 000 Kč tak představuje 35,43 % čistého měsíčního příjmu stěžovatele. Odvolací soud se podle názoru stěžovatele nevypořádal ani s jeho tvrzením, že účtuje v tzv. "podvojném účetnictví" a do příjmu jsou zahrnovány i částky, které sice vyfakturoval, ale zaplaceny nikdy nedostal. V postupu odvolacího soudu stěžovatel spatřuje prvky libovůle, spočívající v neprovedení navržených důkazů, neuvedení proč je soud neprovedl, absenci řádného odůvodnění rozsudku a extrémní nesoulad zjištěného skutkového stavu se stavem faktickým. Na podporu svých tvrzení stěžovatel odkázal na závěry uvedené v nálezech Ústavního soudu ze dne 29. června 2004

sp. zn. III. ÚS 569/03

(N 87/33 SbNU 339) a ze dne 29. srpna 2007

sp. zn. I. ÚS 704/06

(N 134/46 SbNU 259).

4. Ústavní soud po přezkoumání napadeného rozhodnutí z hlediska tvrzeného porušení práva stěžovatele na spravedlivý proces a po zvážení všech konkrétních okolností případu dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

5. Ústavní soud připomíná, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy) Ústavní soud není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem obecným soudům nadřízeným. Ústavní soud ve své judikatuře již dříve uvedl, že postup v občanském soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda právní závěry obecných soudů nejsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními, dále otázka, zda právní názory obecných soudů jsou ústavně konformní, nebo zda naopak jejich uplatnění představuje zásah orgánu veřejné moci, kterým bylo porušeno některé z ústavně zaručených základních práv nebo svobod. Ústavní soud může dále posoudit, zda napadená rozhodnutí byla náležitě, srozumitelně a ústavně konformním způsobem odůvodněna a zda zjevně nejsou výsledkem libovůle ze strany soudů.

6. Zásah do práva na spravedlivý proces, jehož se stěžovatel dovolával, shledán nebyl. Z odůvodnění napadeného rozhodnutí vyplývá, že odvolací soud se celou věcí řádně zabýval a v odůvodnění pak své rozhodnutí zcela logickým a přezkoumatelným způsobem odůvodnil. Podrobně rozvedl, jakými úvahami se při svém rozhodování řídil a podle kterých zákonných ustanovení postupoval.

7. Odvolací soud přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně a řízení mu předcházející v rozsahu podaného odvolání. Při přezkumu napadeného výroku II. vycházel z důkazů provedených okresním soudem a za podmínek vyplývajících z ustanovení § 213 odst. 1, 4 a 5 a § 205a odst. 2 o. s. ř. doplnil řízení stejnopisy daňových přiznání stěžovatele ohledně jeho příjmů za rok 2013 a 2014, zprávou společnosti ABV - Autodíly, s. r. o. a vyjádřením rodičů. Z protokolu o jednání před odvolacím soudem ze dne 27. května 2015 (č. listu 1019 - 1023) se podává, že právní zástupce stěžovatele zdůraznil skutečnost, že stěžovatel účtuje v tzv. podvojném účetnictví, veškeré jeho příjmy jsou uvedeny v daňovém přiznání, přičemž musí uvádět i částky, které fakticky neobdržel - tím má na mysli zejména příjmy z nájmů.

Odvolací soud provedl důkaz čtením podstatného obsahu přiznání k dani z příjmů stěžovatele za rok 2013 a 2014. Stěžovatel poté uvedl, že je zaměstnancem společnosti Z & U s. r. o., v této firmě je společníkem v rozsahu 10 %, kromě toho vlastní objekt v P., udržuje jej a pronajímá jednak byty a jednak nebytové prostory. Právní zástupce stěžovatele poté navrhoval doplnění důkazního řízení plným účetnictvím stěžovatele, eventuálně znaleckým posudkem ohledně tohoto účetnictví k prokázání příjmů a výdajů stěžovatele.

Prvá vedlejší účastnice řízení navrhovala provedení důkazu vyžádáním nájemních smluv za nájmy bytů a nebytových prostor v objektu v P. Odvolací soud poté poukázal na to, že v řízení je navrhováno poměrně rozsáhlé a také nákladné doplnění důkazního řízení - z hlediska vyšších nákladů poukázáno zejména na navržený důkaz znaleckým posudkem. V souvislosti s tím byl učiněn dotaz na přítomné rodiče, zda by přece jenom nezvážili možnost nějaké kompromisní dohody ve věci výživného. Prvá vedlejší účastnice řízení k tomu uvedla, že žádný znalecký posudek nechce, žádá jen o vyžádání nájemních smluv se všemi nájemci.

Stěžovatel uvedl, že na znaleckém posudku nelpí a odkazuje na to, že vše je uvedeno v jeho daňovém přiznání. Na to stěžovatel požádal o poskytnutí krátké časové pauzy, během níž by se poradil se svým právním zástupcem o tom, zda bude trvat na důkazním návrhu - znaleckém posudku z oboru účetnictví. Po konstatování soudu, že výhrady k údajům obsaženým v daňovém přiznání učinili oba rodiče, stěžovatel uvedl, že v tomto okamžiku své daňové přiznání nezpochybňuje. Poté bylo přistoupeno k závěrečným návrhům, ve kterých ani jeden z rodičů nenavrhoval provedení dalších důkazů.

Odvolací soud pak v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že nepřehlédl, že vyživovací povinnost k nezletilé dceři má i matka, která s ohledem na věk nezletilé již jen v menší míře plní svou vyživovací povinnost osobní péčí o ni a je rovněž povinna úměrně svým finančním a majetkovým poměrům podílet se na zabezpečení výživy nezletilé. Ústavní soud ověřil, že odvolací soud nejen že vycházel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, ale i důkazní řízení doplnil. Bylo na stěžovateli, aby věrohodně prokázal své příjmy a odvolacímu soudu vysvětlil, v jaké výši je jeho čistý měsíční příjem.

Pokud tak neučinil, nelze klást k tíži soudu, že vycházel z provedených důkazů.

8. Ústavní soud považuje postup odvolacího soudu i odůvodnění napadeného rozhodnutí za ústavně konformní a srozumitelné a nemá důvod učiněné závěry jakkoli zpochybňovat. Ve výkladu aplikovaných právních předpisů neshledal Ústavní soud žádný náznak svévole, takže ani z tohoto pohledu není možno ústavní stížnost shledat důvodnou.

9. Ústavní soud rovněž připomíná, že mu nepřísluší přezkoumávat a "znovu hodnotit" důkazy provedené a vyhodnocené obecnými soudy. Z obecného pohledu si je pak třeba uvědomit, že rozsah práva na spravedlivý proces, jak vyplývá z čl. 36 odst. 1 Listiny a z čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), není možné vykládat jako garanci úspěchu v řízení. Jestliže stěžovatel nesouhlasí se závěry učiněnými odvolacím soudem, nelze samu tuto skutečnost, podle ustálené judikatury Ústavního soudu, považovat za zásah do základních práv chráněných Listinou a Úmluvou.

10. Za výše uvedených okolností proto nemohou mít relevanci ani odkazy stěžovatele na právní závěry uvedené v citovaných nálezech Ústavního soudu, neboť zde chybí přímý vztah k posuzované věci.

11. Z uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 6. dubna 2016

David Uhlíř v. r.

předseda senátu