III.ÚS 3326/15 · Ústavní soud České republiky

Ústavní soud rozhodl soudkyní zpravodajkou Miladou Tomkovou o ústavní stížnosti Evy Martinkové, zastoupené Mgr. Lenkou Drápalovou, advokátkou se sídlem Horní náměstí 12, 755 01 Vsetín, proti průtahům v řízení vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 25 C 88/2010 a proti postupu Okresního soudu v Ostravě v řízení vedeném pod sp. zn. 34 C 278/2014, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. V ústavní stížnosti ze dne 10. 11. 2015, doplněné podáními ze dne 11. 12. 2015, 28. 12. 2015, ze dne 2. 2. 2016 a ze dne 28. 2. 2016 stěžovatelka sama, bez povinného zastoupení advokátem, tvrdila porušení svých práv ústavně zaručených v čl. 35 odst. 1 a 3, čl. 36, čl. 37 odst. 2 a 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Stěžovatelka podrobně vylíčila okolnosti související s nepřiměřenou délkou stavebního řízení vedeného u Městského úřadu ve Vsetíně již od roku 2002, jehož je účastníkem, zrekapitulovala průběh a dosavadní výsledky civilních a správních řízení, ve kterých se domáhala nápravy, kriticky se vyjádřila k práci a postupu Policie České republiky a všech stupňů státního zastupitelství, na které se obrátila, a nesouhlasila se způsobem, jakým bylo rozhodnuto o jejích ústavních stížnostech vedených pod sp. zn. II. Ú7S 2013/12 a

sp. zn. II. ÚS 1241/15

. Stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud nálezem (1) zrušil sloučené územní a stavební řízení zahájené dne 9. 1. 2002 rozhodnutím Městského úřadu ve Vsetíně č. j. Výst. 330-196/02 Re, (2) přikázal Nejvyššímu soudu zrušit rozsudek ze dne 29. 9. 2015 č. j. 30 Cdo 344/2014-149, resp. následně žádala, aby předmětný rozsudek Nejvyššího soudu byl postoupen k Nejvyššímu správnímu soudu, (3) zakázal Městskému soudu v Praze pokračovat v řízení vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 25 C 88/2010 a přikázal mu, aby věc postoupil k řízení před Nejvyšším správním soudem, (4) zakázal Obvodnímu soudu pro Prahu 1 pokračovat v řízení vedeném pod sp. zn. 23 C 57/2012 a pod sp. zn. 23 C 88/2010 a přikázal mu, aby obě věci postoupil k řízení Nejvyššímu správnímu soudu, (5) přikázal Krajskému soudu v Ostravě postoupit věc vedenou proti advokátu Mgr. Jaroslavu Kopeckému k řízení před Nejvyšším správním soudem, (6) přikázal Ministerstvu pro místní rozvoj zaplatit stěžovatelce peněžité zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou a morální újmu způsobenou v průběhu čtrnáctiletého vadně vedeného řízení, (7) zakázal Okresnímu státnímu zastupitelství ve Vsetíně pokračovat v nečinnosti a přikázal mu, aby podrobně prošetřil trestní oznámení stěžovatelky proti úředníkům stavebního úřadu ve Vsetíně a zákonnost rozhodnutí státní zástupkyně Mgr. Martiny Daňkové Janáčkové ze dne 19. 11. 2014, (8) nařídil Policii České republiky prošetření vyrozumění por. Jana Geržičáka ze dne 7. 11. 2014 a (9) nařídil České advokátní komoře prošetřit důvod, proč advokáti Mgr. Jaroslav Kopecký a JUDr. Miloslav Kijas, neposkytli stěžovatelce řádně právní pomoc, resp. aby Ústavní soud přezkoumal zákonnost postupu České advokátní komory při hodnocení porušení povinnosti advokáta (pozn. ÚS: Mgr. Jaroslava Kopeckého). Stěžovatelka dále požádala Ústavní soud, aby využil své pravomoci a podal trestní oznámení pro zneužití pravomoci úřední osoby na vedoucí odboru územního plánování, stavebního řádu a dopravy Městského úřadu ve Vsetíně Ing. arch Renatu Hrbáčkovou a rovněž i na Ing. Radima Evjáka, JUDr. Alenu Kretíkovou a Ing. Vladimíra Storzera.

2. Na výzvu Ústavního soudu k odstranění vad podání a s poučením o povinnosti právního zastoupení stěžovatelka reagovala podáním ze dne 14. 2. 2016, kterým svůj původní návrh prostřednictvím advokátky ustanovené Českou advokátní komorou doplnila. Uvedla, že se v řízeních vedených u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 25 C 88/2010 a pod sp. zn. 23 C 57/2012 domáhá po žalované České republice - Ministerstvu pro místní rozvoj náhrady nemajetkové újmy způsobené nepřiměřenou délkou stavebního řízení vedeného u Městského úřadu ve Vsetíně. V prvém případě došlo v důsledku kasačního rozsudku Nejvyššího soudu a kasačního usnesení Městského soudu v Praze ke zrušení meritorního rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 a věc byla k tomuto soudu vrácena k dalšímu řízení, ve druhém případě Obvodní soud pro Prahu 1 žalobu odmítl, jeho rozhodnutí však Městský soud v Praze zrušil.

3. Stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud zakázal Nejvyššímu soudu, Městskému soudu v Praze a Obvodnímu soudu pro Prahu 1 pokračovat v průtazích v řízeních a porušovat tak její ústavně zaručená práva. S ústavní stížností spojila návrh na přednostní projednání věci a na předvolání k ústnímu jednání.

4. Podáním ze dne 28. 2. 2016 stěžovatelka, bez právní pomoci ustanovené advokátky, navrhla, aby Ústavní soud zakázal Okresnímu soudu v Ostravě vést řízení o žalobě vedené pod sp. zn. 34 C 278/2014 a nařídil mu postoupit věc k Nejvyššímu správnímu soudu "z důvodu procesního práva a shodné žaloby podané u Obvodního soudu pro Prahu 1 č. j. 23 C 57/2012, kterou vyloučil Městský soud v Praze ze žaloby sp. zn. 11 Ca 113/2009 usnesením ze dne 5. 10. 2011".

5. Doplnění petitu formulovaného stěžovatelkou její právní zástupkyně verifikovala; v podání ze dne 23. 3. 2016 Ústavnímu soudu sdělila, že je vázána pokyny své klientky a že navrhuje, aby doplnění podání bylo vyhověno.

6. Ústavní soud předesílá, že povinnost právního zastoupení ve smyslu ustanovení § 30odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), platí již od okamžiku zahájení řízení o ústavní stížnosti, což z materiálního pohledu znamená, že ústavní stížnost, jakož i její následné doplňky, musí být advokátem skutečně sepsány, anebo jím alespoň výslovně aprobovány. Jen tak dojde naplnění smysl povinného zastoupení, jímž je, s ohledem na mimořádnou závažnost řízení před Ústavním soudem, zájem na tom, aby Ústavní soud jako specializovaný soud nebyl neúměrně zatěžován nekvalifikovanými návrhy a nekvalifikovaným přístupem účastníků. Náhled Ústavního soudu na advokátní přímus u osob, které nejsou advokáty, plyne ze stanoviska pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS-st 1/96 ze dne 21. 5. 1996 (ST 1/9 SbNU 471) ve spojení se stanoviskem pléna sp. zn. Pl. ÚS-st. 42/15 ze dne 8. 10. 2015 (290/2015 Sb.), podle něhož "smysl a účel obecné povinnosti právního zastoupení lze spatřovat zejména ve zcela mimořádné závažnosti řízení před Ústavním soudem a s tím spjaté snaze povinným právním zastoupením nejenom zajistit právně kvalifikované uplatňování práv před Ústavním soudem, nýbrž i garantovat vyšší stupeň objektivity účastníků řízení při posuzování vlastního postavení". Ústavní soud proto v projednávané věci přihlížel pouze k argumentaci a návrhovému žádání formulovaného, případně verifikovaného, právní zástupkyní stěžovatelky (body 2 - 5); požadavky formulovanými samotnou stěžovatelkou (bod 1) se nemohl zabývat.

7. Podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu soudce zpravodaj mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, je-li podaný návrh nepřípustný, nestanoví-li tento zákona jinak.

8. V judikatuře Ústavního soudu jsou průtahy v řízení podřazeny pod zásah orgánu veřejné moci [srov. ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Tento pojem Ústavní soud obecně chápe zpravidla tak, že jde o převážně jednorázový, protiprávní a zároveň protiústavní útok tohoto orgánu vůči základním ústavně zaručených právům a svobodám, který v době útoku představuje trvalé ohrožení po právu existujícího stavu, přičemž takový útok sám není výrazem řádné rozhodovací pravomoci tohoto orgánu a jako takový se vymyká obvyklému přezkumnému či jinému řízení; z této fakticity musí posléze vyplynout, že důsledkům takového zásahu orgánu veřejné moci nelze čelit jinak než ústavní stížností. Tato podmínka není splněna tam, kde poškozenému je k dispozici obrana daná celým právním řádem republiky (srov. nález

sp. zn. III. ÚS 62/95

ze dne 30. 11. 1995, N 78/4 SbNU 243).

9. Požadavek, aby Ústavní soud zakázal orgánu veřejné moci pokračovat v porušování ústavně zaručeného práva na projednání věci bez zbytečných průtahů (čl. 38 odst. 2 Listiny), resp. práva na projednání věci v přiměřené lhůtě (čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod), případně mu přikázal, aby v konkrétní věci neprodleně jednal, je přípustný pouze tehdy, pokud předtím stěžovatel podal (bezvýsledně) návrh na určení lhůty k provedení procesního úkonu podle § 174a zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích). Jde o preventivní prostředek k nápravě stavu v rámci soustavy obecného soudnictví a v okamžiku, kdy jsou průtahy aktuální. Jinými slovy řečeno, ve věcech návrhů směřujících proti průtahům v řízení před obecnými soudy považuje Ústavní soud využití institutu podle § 174a zákona o soudech a soudcích za nezbytnou podmínku přípustnosti ústavní stížnosti, neboť jde o institut, který svým smyslem a účelem je přiléhavým a efektivním prostředkem nápravy (k tomu srov. např. nález

sp. zn. IV. ÚS 180/04

ze dne 17. 8. 2004, N 112/34 SbNU 157, nález

sp. zn. III. ÚS 2979/09

ze dne 13. 5. 2010, N 107/57 SbNU 377, nález

sp. zn. I. ÚS 2427/11

ze dne 15. 2. 2012, N 33/64 SbNU 349).

K průtahům v řízeních u Městského soudu v Praze a v řízení u Nejvyššího soudu

10. Jak vyplynulo z ústavní stížnosti, příloh k ní připojených a jak Ústavní soud ověřil z veřejně dostupné databáze soudních řízení (http://infosoud.justice.cz/public/search.jsp), ve věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 25 C 88/2010 rozhodoval Nejvyšší soud v dovolacím řízení a Městský soud v Praze v odvolacím řízení. Obě řízení skončila vydáním kasačních rozhodnutí - rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. 9. 2015 č. j. 30 Cdo 344/2014-149 a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 11. 12. 2015 č. j. 55 Co 172/2013-157.

11. Ve věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 23 C 57/2012 rozhodoval pouze Městský soud v Praze v odvolacím řízení. I toto řízení bylo ukončeno vydáním kasačního usnesení Městského soudu v Praze ze dne 17. 9. 2015 č. j. 72 Co 219/2015-67.

12. Je tedy zřejmé, že uplatněný petitorní požadavek na zásah Ústavního soudu do již ukončených řízení nebyl v době podání kvalifikovaného návrhu aktuální a neměl tedy ani reálný smysl. Zákaz pokračovat v průtazích v řízení, resp. příkaz k neprodlenému jednání je z logiky věci realizovatelný jen v řízení, které probíhá a které v době podání ústavní stížnosti nebylo dosud ukončeno.

K průtahům v řízeních před Obvodním soudem pro Prahu 1

13. Pokud jde o řízení před Obvodním soudem pro Prahu 1, kam se obě věci vrátily k dalšímu řízení, je ústavní stížnost, požadující, aby Ústavní soud nálezem zakázal Obvodnímu soudu pro Prahu 1 pokračovat v průtazích v řízeních vedených pod sp. zn. 25 C 88/2010 a sp. zn. 23 C 57/2012, nepřípustná z důvodu nevyčerpání všech procesních prostředků k ochraně stěžovatelčiných práv. Stěžovatelka k dotazu Ústavního soudu uvedla, že v předmětných řízeních nepodala návrh na určení lhůty k provedení procesního úkonu. Její vyjádření, že neví, zda takový návrh nepodali její dřívější právní zástupci, aniž by ji o tom informovali, Ústavní soud nepovažoval za relevantní. Z judikatury Ústavního soudu vyplývá, že přípustnost ústavní stížnosti v případě tvrzených průtahů v probíhajícím řízení je striktně vázána na předcházející využití postupu podle ustanovení § 174a zákona o soudech a soudcích. Tato podmínka platí i v projednávané věci, a proto usiluje-li stěžovatelka o ochranu svých ústavně zaručených práv, je třeba, aby tak činila stanoveným procesním postupem.

14. Lze jen dodat, že Obvodní soud pro Prahu 1 nařídil ve věci sp. zn. 25 C 88/2010 jednání na den 29. 4. 2016, takže i s ohledem na toto zjištění pozbyl návrh na zásah Ústavního soudu na aktuálnosti.

K návrhu na vyslovení zákazu vést řízení

15. Podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu soudce zpravodaj mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh, k jehož projednání není Ústavní soud příslušný.

16. Z příloh připojených k ústavní stížnosti (usnesení Okresního soudu v Ostravě ze dne 29. 7. 2015 č. j. 34 C 278/2014-49 a usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 21. 12. 2015 č. j. 71 Co 420/2015-103) vyplynulo, že v řízení vedeném u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 34 C 278/2014 se stěžovatelka žalobou domáhá po žalovaném Mgr. Jaroslavu Kopeckém zaplacení náhrady škody ve výši 1.392.000 Kč.

17. Pravomoc k projednání a rozhodování sporů a jiných právních věcí, které vyplývají z poměrů soukromého práva, stanoví zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, pravomoc k rozhodování soudů ve správním soudnictví se řídí zákonem č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, a v případech sporů o pravomoc se postupuje podle zákona č. 131/2002 Sb., o rozhodování některých kompetenčních sporů. Ústavní soud nemůže překročit rámec předpisů, které vymezují jeho postavení a pravomoc, neboť při výkonu svých kompetencí musí i on respektovat princip uplatňování státní moci jen v případech a mezích stanovených zákonem, a to způsobem, který zákon stanoví (čl. 2 odst. 3 Ústavy, čl. 2 odst. 2 Listiny). Návrhem stěžovatelky, aby zakázal Okresnímu soudu v Ostravě vést řízení o žalobě vedené pod sp. zn. 34 C 278/2014 a nařídil mu postoupit věc k Nejvyššímu správnímu soudu se Ústavní soud proto nemohl zabývat, neboť k takovému rozhodování není příslušný.

18. Ústavní soud rozhodl o ústavní stížnosti v nejkratším možném termínu, aniž by o návrhu stěžovatelky na projednání věci mimo pořadí (§ 39 zákona o Ústavním soudu) vydával samostatné rozhodnutí.

19. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost odmítl podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. d) a písm. e) zákona o Ústavním soudu, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení. Návrhu stěžovatelky na nařízení ústního jednání nebylo lze vyhovět, neboť podle ustanovení § 44 zákona o Ústavním soudu, soud nařídí ústní jednání mimo jiné tehdy, nebyl-li návrh odmítnut.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 12. dubna 2016

Milada Tomková v. r.

soudkyně zpravodajka