Constitutional Court dismisses constitutional complaint regarding tax authority bias claims in administrative proceedings.

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Musila, soudce Vladimíra Sládečka a soudce zpravodaje Pavla Rychetského mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků o ústavní stížnosti stěžovatele Středisko ekologické výchovy a etiky Rýchory - SEVER, Brontosaurus Krkonoše, se sídlem Horská 175, Horní Maršov, zastoupeného Mgr. Luďkem Růžičkou, advokátem, se sídlem v Brně, U Svitavy 1077/2, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 9. 2015 č. j. 5 Afs 29/2015-68, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 7. 12. 2015, která po formální stránce splňuje náležitosti požadované zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o Ústavním soudu“), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí, neboť jím byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 1, čl. 2 odst. 2 a 3, v čl. 11 odst. 5, v čl. 36 odst. 1 a v čl. 38 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“), a dále v čl. 2 odst. 3 a 4 Ústavy České republiky (dále jen „Ústava“).

2. Jak vyplývá z odůvodnění ústavní stížnosti a jejích příloh, stěžovatel shodně jako v opravných prostředcích namítal, že správní orgán prvního stupně nepostupoval v souladu s § 77 zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „daňový řád“). Podle stěžovatele tak došlo k zásadnímu porušení zákonnosti celého daňového řízení a v konečném důsledku to mělo vliv na posuzovanou věc. Dle tvrzení stěžovatele rozhodující orgány státní moci se v žádném stupni řízení řádně nezabývaly námitkou podjatosti pracovníků správce daně (nevydaly rozhodnutí, nevyzvaly k předložení důkazů, námitku považovaly za opožděnou atd.). Správce daně pokračoval ve vedení daňového řízení, dokončil daňovou kontrolu a vydal ve věci daňové povinnosti stěžovatele meritorní rozhodnutí (platební výměr), aniž by byly splněny zákonné předpoklady.

3. Stěžovatel postup orgánů státní moci považuje za zásah do práva na spravedlivý proces, neboť nemohl využít opravný prostředek, a současně bylo porušeno i jeho právo na zákonného soudce, proto navrhl, aby Ústavní soud napadené rozhodnutí nálezem zrušil.

4. Ústavní soud nebude podrobně rekapitulovat průběh předchozího řízení, neboť je stěžovateli dobře znám, proto uvádí jen stručně předchozí stav.

5. Z obsahu ústavní stížnosti a z rozhodnutí Nejvyššího správního soudu vyplynuly následující skutečnosti. Platebním výměrem Finančního úřadu pro Královéhradecký kraj ze dne 20. 8. 2013 č. j. 1220027/13/2700-04705-603497 bylo stěžovateli vyměřeno penále ve výši 890 800 Kč za prodlení s odvodem za porušení rozpočtové kázně. Odvolací finanční ředitelství zamítlo odvolání stěžovatele rozhodnutím ze dne 24. března 2013 č. j. 7324/14/5000-24700-710142. Rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 30. 9. 2014 č. j. 3 Af 42/2014-55 byla žaloba stěžovatele zamítnuta. Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 18. 9. 2015 č. j. 5 Afs 29/2015-68 kasační stížnost zamítl a nepřiznal žalovanému náklady řízení.

6. Po přezkoumání předložených listinných důkazů a posouzení právního stavu dospěl Ústavní soud k závěru, že návrh stěžovatele je zjevně neopodstatněný, neboť je zřejmé, že k tvrzenému porušení jeho ústavně zaručených práv namítaným postupem Nejvyššího správního soudu nedošlo.

7. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti. Tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod. Ústavní soud dlouhodobě deklaruje, že není součástí soustavy obecných soudů a do jeho pravomocí nespadá možnost instančního přezkumu jejich rozhodnutí [viz např. nález

sp. zn. III. ÚS 23/93

ze dne 1. 2. 1994 (N 5/1 SbNU 41), všechna citovaná rozhodnutí jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz]. Pravomoc Ústavního soudu je založena k přezkumu rozhodnutí, proti nimž stížnost směřuje, výlučně z hlediska dodržení ústavněprávních principů.

8. Ústavní soud v dané právní věci zejména předesílá, že napadená rozhodnutí posuzuje kritériem, jímž je ústavní pořádek a jím zaručená základní práva a svobody; není tedy jeho věcí perfekcionisticky přezkoumat případ sám z pozice podústavního práva. Ústavní soud totiž není primárně povolán k výkladu právních předpisů v oblasti veřejné správy, nýbrž ex constitutione k ochraně práv a svobod zaručených ústavním pořádkem. Naproti tomu právě Nejvyšší správní soud je tím orgánem, jemuž přísluší výklad podústavního práva v oblasti veřejné správy a sjednocování judikatury správních soudů, k čemuž slouží i mechanismus předvídaný v § 12 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů. Při výkonu této pravomoci Nejvyšším správním soudem je přirozeně i tento orgán veřejné moci povinen interpretovat a aplikovat jednotlivá ustanovení podústavního práva v první řadě vždy z pohledu účelu a smyslu ochrany ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. nález

sp. zn. II. ÚS 369/01

ze dne 18. 12. 2002 (N 156/28 SbNU 401)]. V kontextu své dosavadní judikatury se Ústavní soud cítí být oprávněn k výkladu podústavního práva v oblasti veřejné správy pouze tehdy, jestliže by aplikace podústavního práva v daném konkrétním případě učiněná Nejvyšším správním soudem byla důsledkem interpretace, která by extrémně vybočila z kautel zakotvených v hlavě páté Listiny, a tudíž by ji bylo lze kvalifikovat jako aplikaci práva mající za následek porušení základních práv a svobod [srov. nález

sp. zn. III. ÚS 173/02

ze dne 10. 10. 2002 (N 127/28 SbNU 95), nález

sp. zn. IV. ÚS 239/03

ze dne 6. 11. 2003 (N 129/31 SbNU 159) a další]. K takovému zjištění však ve věci stěžovatele Ústavní soud nedospěl.

9. Podstata ústavní stížnosti spočívá v polemice stěžovatele s právními závěry obecných soudů, správního orgánu prvního i druhého stupně, když na základě obdobné argumentace, jakou předestřel již v předcházejícím řízení, vyjadřuje svůj nesouhlas především s konkrétním rozhodnutím Nejvyššího správního soudu. Ve věci stěžovatele bylo dosud podáno osm obdobných ústavních stížností, které se týkají uvedených rozhodnutí vydaných ve věci stěžovatele s obdobnými námitkami (

sp. zn. II. ÚS 2566/15

,

IV. ÚS 2587/15

,

III. ÚS 2712/15

,

III. ÚS 2929/15

,

III. ÚS 3359/15

,

II. ÚS 3505/15

,

III. ÚS 3755/15

.

IV. ÚS 3574/15

).

10. Základem věci je výsledek kontroly stěžovatele správcem daně (na základě podnětu Ministerstva životního prostředí ze dne 12. 11. 2009) k prověření skutečností rozhodných pro případné stanovení povinnosti odvodu za porušení rozpočtové kázně dle ustanovení § 44 zákona číslo 218/2000 Sb., o rozpočtových pravidlech. Výsledkem kontroly bylo zjištění, že došlo k porušení povinnosti ze strany stěžovatele při čerpání dotací. K porušení rozpočtové kázně došlo ve výši 355 220 Kč, 894 200 Kč, 1 065 660 Kč a ve výši 2 682 600 Kč, a proto mu správce daně vyměřil předmětné částky platebními výměry. Proti těmto platebním výměrům podal stěžovatel odvolání, jež byla rozhodnutími Odvolacího finančního ředitelství změněna tak, že se vyměřená daň stala splatnou v náhradní lhůtě do 15 dnů ode dne nabytí právní moci platebního výměru. Proti těmto rozhodnutím pak podal stěžovatel ke krajskému soudu žaloby, které byly zamítnuty. Na základě provedených zjištění vydal správce daně (v nyní projednávané věci) platební výměr na penále ve výši 890 800 Kč za prodlení s odvodem za porušení rozpočtové kázně, proti němuž podal stěžovatel odvolání, které správní orgán druhého stupně zamítl a následně i správní soudy zamítly jeho žaloby.

11. V posuzované ústavní stížnosti Ústavní soud konstatuje, že Nejvyšší správní soud se s kasačními námitkami stěžovatele podrobně vypořádal (viz rozsudek ze dne 26. 5. 2015 č. j. 8 As 179/2014-86, ze dne 25. 6. 2015 č. j. 6 Afs 30/2015-70). Vzhledem k tomu, že i v nyní posuzované věci byla stěžovatelem podána obsahově totožná ústavní stížnost (č. j. 5 Afs 29/2015-68), považoval Ústavní soud za dostatečné odkázat na odůvodnění uvedených rozsudků, neboť se Ústavní soud ztotožnil se závěry vyslovenými Nejvyšším správním soudem.

12. Ústavní soud neshledal důvod, pro který by takto řádně odůvodněný závěr Nejvyššího správního soudu bylo možno označit za svévolný či extrémní, resp. excesivní, neboť má racionální základ a je logicky a srozumitelně odůvodněn, což je z pohledu zásad ústavněprávního přezkumu rozhodné. V tomto směru Ústavní soud v podrobnostech odkazuje na přiléhavé odůvodnění obou ve věci rozhodujících správních soudů, které se se všemi námitkami stěžovatele vypořádaly způsobem, který Ústavní soud neshledal vybočujícím z mezí ústavnosti, neboť správní soudy při svém rozhodování vycházely z platného práva v souladu s čl. 95 odst. 1 Ústavy a při interpretaci podústavního práva šetřily jeho podstatu a smysl, když vyšly z dostatečných skutkových zjištění a aplikovaly odpovídající zákonné normy i judikaturu.

13. Ústavní soud má za to, že Nejvyšší správní soud zejména řádně stěžovateli vyložil, že vadný postup správce daně dle § 77 daňového řádu o vyloučení úřední osoby lze zhojit v odvolacím řízení. Stěžovateli bylo umožněno (bez ohledu na skutečnost, zda podal novou námitku podjatosti proti pracovníkům odvolacího správního orgánu či nikoli) upřesnit podstatu této své námitky, tedy v čem konkrétně spatřuje důvod pro vyloučení jím již dříve označených osob z rozhodování [viz rozhodnutí ve věci stěžovatele

sp. zn. II. ÚS 3505/15

ze dne 17. 2. 2016 (rozhodnutí je dostupné na http://nalus.usoud.cz)].

14. Pokud jde o námitku stěžovatele, že byl postupem Nejvyššího správního soudu připraven o jeden stupeň přezkumu v rámci správního soudnictví a současně bylo porušeno jeho právo na zákonného soudce, nemůže Ústavní soud přisvědčit stěžovateli v tom, že by shora uvedené závěry Nejvyššího správního soudu byly „nové“ v tom smyslu, že by proti nim stěžovatel nemohl vznést argumentaci na svou obranu. Stěžovatel byl, pokud jde o konkretizaci své námitky podjatosti, pasivní nejen v řízení před správcem daně, ale též v odvolacím řízení. Je přitom logické, že takový postup stěžovatele měl v právní rovině pro stěžovatele nepříznivé následky (viz usnesení

sp. zn. II. ÚS 3505/15

ze dne 17. 2. 2016).

15. Ústavní soud přitom ve své judikatuře dlouhodobě stojí na stanovisku, že i ve správním řízení platí zásada odpovědnosti účastníka za ochranu jeho práv „vigilantibus iura skripta sunt“ (bdělým náležejí práva, každý nechť si střeží svá práva), která předpokládá odpovědnost účastníků za ochranu jejich práv, která je plně v jejich dispozici. Taktéž soudní řízení správní vyžaduje od každého účastníka řízení pečlivou úvahu nad tím, v jakém rozsahu a zejména jakým způsobem zamýšlí o ochranu svého práva usilovat.

16. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal žádné porušení základních práv stěžovatele daných ústavními zákony nebo mezinárodními smlouvami, kterými je Česká republika vázána, ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 5. dubna 2016

Jan Musil v. r.

předseda senátu