Constitutional Court dismisses complaint for declaring a court delay a violation of fundamental rights.

Ústavní soud rozhodl o ústavní stížnosti R. D., zastoupeného JUDr. Klárou A. Samkovou, Ph.D., advokátkou se sídlem Španělská 6, Praha, o návrhu na konstatování, že postupem Okresního soudu Praha-západ ve věci sp. zn. 12 Nc 73/2014 byla porušena stěžovatelova základní práva, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

I

Stěžovatel se, s odvoláním na porušení čl. 32 odst. 1 a odst. 4, čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“), čl. 8 odst. 1 a čl. 9 odst. 3 Úmluvy se o právech dítěte, domáhá, aby Ústavní soud konstatoval, že postupem Okresního soudu Praha západ ve věci sp. zn. 12 Nc 73/2014 byla porušena jeho základní práva zakotvená v čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 2 Listiny, čl. 9 odst. 3 a čl. 8 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte.

Stěžovatel v ústavní stížnosti rekapituluje dosavadní průběh řízení o úpravě poměrů k jeho nezletilým dětem, zahájeného na základě jeho návrhu ze dne 27. 3. 2015. Uvádí, že usnesením Okresního soudu Praha - západ ze dne 1. 4. 2015 č. j. 12 Nc 73/2014 bylo nařízeno předběžné opatření, na základě kterého měly být děti předány do jeho péče v každém lichém týdnu a do péče matky v každém sudém týdnu příslušného kalendářního roku.

Vzhledem k tomu, že matka rozhodnutí nerespektovala, stěžovatel podal postupně dne 30. 4. 2015, 15. 5. 2015, 3. 6. 2015 a 12. 6. 2015 návrhy na výkon rozhodnutí uložením pokuty matce za nerespektování soudního rozhodnutí.

Usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 29. 5. 2015 č. j. 31 Co 172/2015 267 bylo změněno usnesení Okresního soudu Praha-západ ze dne 1. 4. 2015 tak, že návrh stěžovatele na nařízení předběžného opatření byl zamítnut.

Vzhledem k tomu, že nadále nebylo rozhodnuto o dříve podaných návrzích na výkon rozhodnutí uložením pokuty matce, dne 21. 8. 2015 podal stěžovatel návrh na určení lhůty k provedení procesního úkonu dle § 174a zákona č. 6/2002 Sb., ve znění pozdějších předpisů.

Usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 22. 9. 2015 č. j. 31 UL 2/2015-7 byl návrh zamítnut s odůvodněním, že návrhu na výkon rozhodnutí nemůže být vyhověno, když v mezidobí došlo usnesením Krajského soudu v Praze ke změně prvostupňového usnesení o předběžném opatření tak, že návrh stěžovatele na vydání předběžného opatření byl zamítnut a tedy nemůže být určena lhůta k provedení procesního úkonu, který Okresní soud Praha západ již provést nemůže.

Okresní soud Praha-západ poté usnesením ze dne 22. 10. 2015 č. j. 12 Nc 73/2014-566 rozhodl o podaných návrzích na výkon rozhodnutí uložením pokuty tak, že je zamítl z důvodu neexistence exekučního titulu, který by splňoval požadavek vykonatelnosti a účinnosti v době, kdy je o podaném návrhu na výkon rozhodnutí rozhodováno. Krajský soud se v potvrzujícím usnesení ze dne 30. 11. 2015 č. j. 31 Co 381/2015-612 s tímto s názorem ztotožnil. Zdůraznil, že výkon rozhodnutí ukládáním pokut podle § 502 z. ř. s. nelze chápat jako sankci či trest za nesplnění povinnosti, ale směřuje k nucené realizaci plnění podle exekučního titulu. Rozhodnutí o předběžném opatření (exekuční titul) však bylo jako věcně nesprávné rozhodnutí změněno tak, že návrh stěžovatele byl zamítnut.

Uvedené podle stěžovatele nic nemění na faktu, že matka usnesení Okresního soudu Praha-západ ze dne 1. 4. 2015 v období od 7. 4. 2015 do 29. 6. 2015 nerespektovala a záměrně jej porušovala. Dodává, že styk otce s dětmi se do dnešního dne ani jednou řádně neuskutečnil, a to ani podle aktuálně platného a vykonatelného předběžného opatření, tj. usnesení Okresního soudu Praha-západ ze dne 8. 7. 2015 č. j. 12 Nc 73/2014-382 ve spojení s usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 31. 8. 2015 č. j. 31 Co 258/2015-396, kterými byl na základě dalšího návrhu stěžovatele na vydání předběžného opatření upraven styk s dětmi pro dobu nadcházejících letních prázdnin a dále pak pravidelný víkendový styk v každém lichém týdnu příslušného kalendářního roku.

Stěžovatel je přesvědčen, že porušení jeho základních práv postupem Okresního soudu Praha-západ bylo obzvlášť závažné, jedná se o zásadní ústavněprávní otázky, kdy nelze tolerovat nečinnost soudu ve smyslu toho, že soud není schopen po dobu několika měsíců od podání prvního návrhu na výkon rozhodnutí věc projednat a rozhodnout. Stěžovatel dále kriticky poukazuje na obdobnou praxi některých soudů ve věcech péče o nezletilé.

Vzhledem k tomu, že obsah ústavní stížnosti, napadených rozhodnutí, jakož i průběh řízení před civilními soudy je stěžovateli i Ústavnímu soudu znám, není třeba je podrobněji rekapitulovat.

II

Po prostudování ústavní stížnosti Ústavní soud dospěl k závěru, že jde o návrh, k jehož projednání není příslušný, a proto jej odmítl.

Z obsahu ústavní stížnosti vyplývá, že stěžovatel se domáhá, aby Ústavní soud konstatoval, že postupem Okresního soudu Praha-západ byla porušena jeho základní práva, přičemž porušení svých práv spatřuje v jiném zásahu orgánu veřejné moci, konkrétně v prodlevě soudu při rozhodování o návrzích na výkon rozhodnutí uložením pokuty za neplnění povinností uložených předběžným opatření. Stěžovatel v úvodu ústavní stížnosti uvádí, že návrh směřuje proti rozhodnutí okresního a krajského soudu, kterými nebylo jeho návrhům na výkon rozhodnutí vyhověno, nicméně podle obsahu ústavní stížnosti a především jejího petitu, kterým je Ústavní soud vázán, jejich zrušení nepožaduje.

Z ustanovení § 82 odst. 2 písm. a) a § 83 písm. a) a b) zákona o Ústavním soudu vyplývá, že vyhoví-li Ústavní soud ústavní stížnosti, vysloví v nálezu, které ústavně zaručené právo nebo svoboda a jaké ustanovení ústavního zákona byly porušeny a jakým zásahem orgánu veřejné moci k tomuto porušení došlo. Bylo-li vyhověno ústavní stížnosti, Ústavní soud tedy buď zruší napadené rozhodnutí orgánu veřejné moci, nebo zakáže příslušnému státnímu orgánu, aby v porušování práva či svobody pokračoval, a přikáže mu, aby, pokud je to možné, aby obnovil stav před porušením.

Ústavní soud pro úplnost připomíná, že ústavní stížností je zásadně možno se bránit toliko proti aktuálnímu, trvajícímu zásahu orgánu veřejné moci, tedy nikoliv za situace, kdy není možno orgánu veřejné moci zakázat pokračování v porušování dotčeného ústavně zaručeného práva či svobody, resp. přikázat mu, aby byl obnoven stav před porušením (srov. nálezy

sp. zn. II. ÚS 7/03

,

II. ÚS 3137/09

). Z žádného ustanovení zákona o Ústavním soudu a především ústavního pořádku nelze dovodit, že by Ústavní soud byl povolán ke konstatačním, tzv. akademickým výrokům (usnesení

sp. zn. II. ÚS 628/15

). Ostatně v projednávané věci tvrzené průtahy řízení dosáhly minimální intenzity (např. rozhodnutí o předběžném opatření bylo okresním soudem vydáno dne 1. 4. 2015 exekuční titul pozbyl platnosti na základě rozhodnutí krajského soudu ze dne 29. 5. 2015).

Na základě výše uvedeného byla ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu jako návrh, k jehož projednání není Ústavní soud příslušný, odmítnuta.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 6. dubna 2016

JUDr. Vladimír Sládeček

soudce zpravodaj