Constitutional Court dismisses appeal on service of process as a public document with unproven signature dispute.

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Lichovníka, soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudkyně zpravodajky Milady Tomkové o ústavní stížnosti Daniely Godwin, zastoupené JUDr. Annou Horákovou, Advokátní kancelář JUDr. ANNA HORÁKOVÁ & PARTNEŘI, Žitná 47, Praha 1, proti usnesení Okresního soudu v Mladé Boleslavi ze dne 12. 5. 2015 č. j. 35 Ro 431/2004-21 a usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 31. 7. 2015 č. j. 30 Co 297/2015-35, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I. Řízení před obecnými soudy

Z vyžádaného spisu vyplývá, že Okresní soud v Mladé Boleslavi vydal na základě návrhu Dopravního podniku hlavního města Prahy jako žalobce dne 22. 11. 2004 platební rozkaz č. j. 35 Ro 431/2004-3 vůči stěžovatelce jako žalované. Stěžovatelka podala vůči tomuto platebnímu rozkazu odpor až dne 4. 3. 2015, přičemž namítala, že platební rozkaz jí nikdy nebyl doručen, přičemž zpochybnila, že by podpis na doručence byl její. Na výzvu soudu k prokázání svých tvrzení předložila kopii listiny („potvrzení“) podepsané Stevem Godwinem, jejímž obsahem je sdělení, že se stěžovatelka nacházela v předmětné době ve Velké Británii. Soud vyšel z toho, že poštovní doručenka je dle § 134 o. s. ř. považována za veřejnou listinu, přičemž pokud nebude prokázán opak, potvrzuje tato listina pravost toho, co je na ní osvědčeno, přičemž důkazní břemeno leží na tom, kdo pravost veřejné listiny popírá. Stěžovatelkou předložená kopie soukromé listiny podepsané zřejmě rodinným příslušníkem stěžovatelky však dle soudu není důkazem způsobilým zvrátit pravost doručenky. Nelze nijak ověřit pravost této listiny, tj. ani zda byla skutečně jmenovaným podepsána, ani zda tvrzení v ní uvedené je pravdivé. Žádný jiný důkaz stěžovatelka nenavrhla ani nedoložila. Soud tak ústavní stížností napadeným usnesením odmítl stěžovatelčin odpor jako opožděný, neboť vyšel z toho, že platební odpor byl doručen stěžovatelce na adresu jejího trvalého bydliště dne 25. 11. 2004, přičemž odpor byl podán po více než deseti letech.

Krajský soud v Praze ústavní stížností napadeným usnesením potvrdil usnesení soudu prvého stupně. Stěžovatelka v odvolání zopakovala svá tvrzení a doložila navíc kopii plné moci ze dne 2. 2. 2005 obsahující podpis stěžovatelky s tvrzením, že podpis na této listině se odlišuje od podpisu na předmětné doručence. Odlišnost podpisu stěžovatelka dokládala též svým aktuálním podpisem na plné moci udělené právní zástupkyni v nyní posuzovaném řízení. Odvolací soud však ani na základě nových tvrzení a důkazů nepovažoval jejich důkazní sílu za způsobilou zvrátit správnost údajů osvědčovaných veřejnou listinou. Upozornil na to, že doručenka má všechny předepsané náležitosti, včetně stvrzení doručujícího orgánu, že byla písemnost uvedenému adresátu doručena. Samotná okolnost, že se podpisy konkrétní osoby uvedené na různých listinách mohou odlišovat, sama o sobě jako způsobilý důkaz nestačí. Soud upozornil na skutečnost, že se lidé nepodepisují vždy stejně a zároveň často dochází k tomu, že může být podpis při doručování úředních písemností měněn i úmyslně. Soud uzavřel, že k prokázání pravosti podpisu je potřeba odborných znalostí, jimiž soud nedisponuje, přičemž důkaz v podobě písmoznaleckého posudku stěžovatelka k prokázání svých tvrzení nenavrhla. Podle odvolacího soudu tak nebyl prokázán opak toho, co tvrdí veřejná listina, tudíž je nutno z obsahu veřejné listiny vycházet a považovat platební rozkaz za řádně doručený a odpor podaný vůči němu tudíž za opožděný.

II. Tvrzení stěžovatelky

Stěžovatelka v ústavní stížnosti opakuje argumentaci předestřenou již soudu prvého i druhého stupně, tedy tvrdí, že podpis na doručence není její, platební rozkaz jí nikdy nebyl doručen, a proto nemohl být odpor vůči němu odmítnut jako opožděný. Tvrdí, že se v době doručení nezdržovala na adrese trvalého bydliště a má za to, že listinou podepsanou S. Godwinem tuto skutečnost prokázala.

Stěžovatelka namítá zásah do práv dle čl. 90 a 95 odst. 1 Ústavy, čl. 10 odst. 2 a 36 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále „Listina“), čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále „Úmluvy“) a § 2 odst. 3 občanského zákoníku.

III. Hodnocení Ústavního soudu

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Stěžovatelka navzdory některým nepřesným odkazům na ustanovení Listiny fakticky namítá odepření práva na přístup k soudu. Předmětem přezkumu je tedy zhodnocení, zda soudy výkladem otázky týkající se doručení platebního rozkazu stěžovatelce, resp. včasnosti jejího odporu, neporušily její právo na přístup k soudu ve smyslu stěžovatelkou zmiňovaného čl. 6 Úmluvy či stěžovatelkou výslovně nezmíněného čl. 36 odst. 1 Listiny. I přes to, že předmětem sporu byla bagatelní částka, bere Ústavní soud v potaz skutečnost, že je ve hře klíčové ústavní právo na přístup k soudu jako součást práva na spravedlivý proces.

Ústavní soud si vyžádal soudní spis. Součástí spisu je doručenka týkající se předmětného platebního rozkazu. Doručenka prokazuje doručení platebního rozkazu na jméno Daniela Šnajdrová (jméno stěžovatelky v rozhodné době) a adresu trvalého bydliště stěžovatelky. Obsahuje všechny potřebné náležitosti a je podepsána jménem „Šnajdrová“. Ze spisu je tak patrná existence veřejné listiny dokládající doručení platebního rozkazu k rukám stěžovatelky dne 25. 11. 2004.

Zbývá tak posoudit, zda přístup obecných soudů k hodnocení důkazů předložených stěžovatelkou k prokázání opaku toho, co dokládá veřejná listina, neporušil ústavně zaručená práva stěžovatelky.

Soudy vyšly z konstantní judikatury týkající se povahy doručenky jako veřejné listiny, jakož i potřeby prokázání opaku ze strany toho, kdo obsah veřejné listiny zpochybňuje (srov. usnesení Nejvyššího soudu 29 Cdo 178/2000 ze dne 4. 7. 2000 či 22 Cdo 1199/99 ze dne 3. 8. 2000). Tento přístup je Ústavním soudem akceptován (srov. např. usnesení

sp. zn. II. ÚS 2616/07

ze dne 10. 9. 2008, usnesení

sp. zn. III. ÚS 3377/14

ze dne 20. 11. 2014 či usnesení

sp. zn. III. ÚS 1671/15

ze dne 16. 7. 2015, všechna dostupná na nalus.usoud.cz).

Soud prvého stupně stěžovatelku vyzval, aby svá tvrzení zpochybňující řádné doručení důkazně doložila. Soudy provedly všechny důkazy navržené stěžovatelkou, tyto důkazy vyhodnotily a podrobně zdůvodnily, proč nemohly uvedené důkazy zvrátit závěry o pravosti údajů uvedené ve veřejné listině.

Závěr soudů o tom, že kopie soukromé listiny, jejíž pravost ani obsah nelze ověřit, ani předložení jiné listiny obsahující podpis stěžovatelky, který se má lišit od podpisu na doručence, nejsou svou důkazní silou s to zvrátit obsah veřejné listiny, lze ústavně akceptovat. Ústavní soud musí vzít v úvahu význam institutu doručenky v procesním právu a její povahu veřejné listiny a v tomto kontextu pak zvažovat potřebnou relevanci důkazů majících vyvrátit pravost doručenky tudíž i přiměřenost důkazního břemene tížícího stěžovatelku.

Doručenka obsahovala všechny povinné náležitosti včetně podpisu adresátky, na rozdíl např. od situací náhradního doručení při nezastižení adresáta a prokazování toho, zda se adresát v místě bydliště fakticky zdržoval. Pokud odvolací soud uzavřel, že otázka pravosti podpisu je otázkou znaleckou, přičemž důkazní břemeno, tedy navržení znaleckého posudku, tíží toho, kdo pravost podpisu zpochybňuje, jde o závěr, kterému nelze nic vytýkat, není nijak překvapivý a břemeno tvrzení i břemeno důkazní tížící stěžovatelku zpochybňující podpis na doručence nelze považovat za jakkoli nepřiměřené. Pokud stěžovatelka, v řízení právně zastoupena a soudem prvého stupně vyzvána k tomu, aby svá tvrzení zpochybňující pravost podpisu na doručence doložila a navrhla k tomu důkazy, dostatečnou procesní aktivitu nevyvinula, nelze soudu vytýkat závěr o neunesení důkazního břemene ze strany stěžovatelky. V ústavní stížnosti se ostatně stěžovatelka vůči uvedeným závěrům odvolacího soudu nikterak nevymezuje a žádnou argumentací tyto závěry nezpochybňuje.

Uvedenou situaci je nutno odlišit od situace, kdy účastník řízení navrhl k prokázání svých tvrzení důkazy, které měly vyvrátiti pravost veřejné listiny – doručenky, avšak soud tyto důkazy neprovedl a mechanicky vyšel pouze z údajů na doručence [srov. nález

sp. zn. III. ÚS 2012/08

ze dne 3. 9. 2009 (N 193/54 SbNU 387) týkající se sporu o datum uvedené na doručence]. Zde je však situace odlišná, stěžovatelka navrhla důkazy, které měly pravost jejího podpisu zpochybnit, soudy důkazy provedly, avšak zhodnotily je jako nezpůsobilé vyvrátit pravost podpisu na veřejné listině – doručence.

Ústavní soud tak po zhodnocení argumentů stěžovatelky, obsahu napadených rozhodnutí i obsahu spisu nemohl tvrzením stěžovatelky o porušení jejích ústavně zaručených práv přisvědčit.

S ohledem na výše uvedené tak Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost odmítnout podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 30. března 2016

Tomáš Lichovník v. r.

předseda senátu