Constitutional Court dismisses constitutional complaint as inadmissible due to exhaustion of ordinary legal remedies.

Ústavní soud rozhodl soudkyní zpravodajkou Miladou Tomkovou o ústavní stížnosti Milady Zelenkové, zastoupené Mgr. Janem Kutějem, advokátem se sídlem Lamačova 824/9, 152 00 Praha 5 – Hlubočepy, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 21. 12. 2015 č. j. 10 A 111/2015-87, ve spojení s usneseními téhož soudu ze dne 6. 10. 2015 č. j. 10 A 111/2015-59 a ze dne 25. 11. 2015 č. j. 10 A 111/2015-81, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností ze dne 27. 2. 2016, doručenou Ústavnímu soudu dne 8. 3. 2016, se stěžovatelka s tvrzením o porušení svých práv ústavně zaručených v čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv domáhala zrušení shora označených rozhodnutí.

Z napadených usnesení připojených k ústavní stížnosti vyplynulo, že v řízení o žalobě proti třem rozhodnutím správního orgánu Městský soud v Praze usnesením ze dne 6. 10. 2015 vyzval stěžovatelku k zaplacení soudního poplatku za žalobu ve výši 10.000 Kč. Opakovanou výzvou – usnesením ze dne 25. 11. 2015 – ji vyzval k zaplacení soudního poplatku ve výši 12.000 Kč. Poté, co stěžovatelka soudní poplatek v soudem stanovené lhůtě nezaplatila, Městský soud v Praze usnesením ze dne 25. 11. 2015 řízení zastavil (výrok I) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok II.). Součástí rozhodnutí o zastavení řízení bylo i poučení o možnosti podat proti němu kasační stížnost k Nejvyššímu správnímu soudu v zákonem stanovené lhůtě dvou týdnů.

V ústavní stížnosti stěžovatelka namítla vadný postup Městského soudu v Praze při doručování písemností její právní zástupkyni v době, kdy právní zastoupení již bylo ukončeno, a zejména poukázala na nesprávně vyměřený soudní poplatek. S poukazem na judikaturu Ústavního soudu tvrdila, že nebyla povinna platit soudní poplatek za každé napadené správní rozhodnutí, byla-li tato skutkově i právně identická, týkala se týchž účastníků a byla vydána týž den stejným správním orgánem. Stěžovatelka též poukázala na nedostatečně odůvodněné usnesení o zastavení řízení a závěr soudu o tom, že při žádosti o osvobození od soudních poplatků jednala účelově, označila za extrémně rozporný se skutkovými zjištěními.

Dotazem u Nejvyššího správního soudu dne 4. 4. 2016 Ústavní soud zjistil, že stěžovatelka podala proti rozhodnutí Městského soudu v Praze ze dne 21. 12. 2015 č. j. 10 A 111/2015-87 kasační stížnost, o které bylo dne 16. 3. 2016 rozhodnuto.

Dříve než Ústavní soud přikročí k věcnému přezkumu stěžovaných rozhodnutí, vždy zkoumá, zda ústavní stížnost splňuje všechny formální náležitosti kladené na ni zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o Ústavním soudu“), tedy mimo jiné i to, zda je přípustná. Ústavní stížnost je ve vztahu k ostatním standardním procesním institutům subsidiárním prostředkem; nastupuje coby přípustná až teprve tehdy, když byly vyčerpány prostředky stanovené obecným právem. Je tomu tak proto, že především obecné soudy jsou povolány k ochraně práv fyzických a právnických osob, a teprve, není-li zjednána náprava v rámci režimu obecného soudnictví, může se uplatnit ochrana poskytovaná přezkumem Ústavního soudu, v rozsahu omezeném na hlediska ústavnosti.

I. Ústavní soud předesílá, že podle stanoviska jeho pléna ze dne 23. 4. 2013, sp. zn. Pl. ÚS-st. 35/13 (124/2013 Sb., ST 35/69 SbNU 859, dostupného též v el. podobě na http://nalus.usoud.cz), je ústavní stížnost proti usnesení soudu, kterým byl účastník řízení podle § 9 odst. 1 zákona ČNR č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, vyzván k zaplacení poplatku za řízení, splatného mimo jiné podáním návrhu na zahájení řízení, je nepřípustná podle ustanovení § 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o Ústavním soudu“). Stanovisko uvádí i alternativy, resp. doporučení ohledně dalšího procesního postupu v případě přesvědčení účastníka (poplatníka) o nesprávnosti soudem uložené výše soudního poplatku.

O takový případ nepřípustné ústavní stížnosti se jedná rovněž v projednávané věci, neboť napadená usnesení Městského soudu v Praze ze dne 6. 10. 2015 č. j. 10 A 111/2015-59 a ze dne 25. 11. 2015 č. j. 10 A 111/2015-81 představují výzvy k zaplacení poplatku za žalobu nebo jiný návrh na zahájení řízení ve věcech správního soudnictví, která byla Městským soudem v Praze vydána v souladu s ustanovením § 9 odst. 1 zákona o soudních poplatcích.

II. Ústavní soud již opakovaně konstatoval, že subsidiarita ústavní stížnosti se po formální stránce projevuje v požadavku předchozího vyčerpání všech procesních prostředků, které právní řád stěžovatelům k ochraně jejich práva poskytuje (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu), a po stránce materiální v požadavku, aby Ústavní soud zasahoval na ochranu ústavně zaručených základních práv a svobod až v okamžiku, kdy ostatní orgány veřejné moci nejsou schopny protiústavní stav napravit.

Usnesení ze dne 21. 12. 2015 č. j. 10 A 111/2015-87, jímž Městský soud v Praze zastavil řízení, není rozhodnutím o posledním procesním prostředku, neboť je proti němu přípustná kasační stížnost. Stěžovatelka kasační stížnost podala, avšak řízení o ní nebylo v době podání ústavní stížnosti dosud ukončeno. Za tohoto procesního stavu bylo třeba považovat ústavní stížnost brojící proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 21. 12. 2015 č. j. 10 A 111/2015-87 za nepřípustnou. Odmítnutí ústavní stížnosti stěžovatelku nikterak nepoškozuje, neboť může proti rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, bude-li to považovat za potřebné, podat novou ústavní stížnost.

Pro výše uvedené Ústavnímu soudu nezbylo než ústavní stížnost odmítnout jako nepřípustnou podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 4. dubna 2016

Milada Tomková v. r.

soudkyně zpravodajka