Constitutional Court dismisses constitutional complaint as manifestly unfounded in a minor monetary dispute case.

Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a soudců Ludvíka Davida a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Dušana Kuboše, zastoupeného Mgr. Tomášem Gureckým, advokátem se sídlem Josefa Skupy 1639/21, Ostrava, proti rozsudku Okresního soudu v Pardubicích ze dne 22. 12. 2015, č. j. 15 C 120/2015-87, za účasti Okresního soudu v Pardubicích jako účastníka řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Dne 21. 3. 2016 byla Ústavnímu soudu doručena ústavní stížnost podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a ustanovení § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatel tvrdí, že napadeným rozhodnutím obecného soudu bylo zasaženo do jeho základních práv zaručených Ústavou a Listinou základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a to zejména do práva na právní pomoc podle čl. 37 odst. 2 Listiny, práva na rovnost stran podle čl. 37 odst. 3 Listiny a práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 38 Listiny. Proto se domáhá jeho zrušení.

2. Okresní soud v Pardubicích (dále jen „okresní soud“) rozsudkem napadeným nyní projednávanou ústavní stížností zamítl žalobu stěžovatele podanou proti ČSOB Pojišťovně, a. s. (dále též „žalovaná“) o zaplacení částky 2.766,60 Kč s příslušenstvím. Současně byla stěžovateli uložena povinnost nahradit vedlejšímu účastníku náklady řízení ve výši 600 Kč. Bližší obsah napadeného rozhodnutí, jakož i průběh řízení, které jeho vydání předcházelo, netřeba podrobněji rekapitulovat, neboť jak stěžované rozhodnutí, tak průběh procesu jsou účastníkům řízení dostatečně známy.

3. Podstata nyní projednávané ústavní stížnosti spočívá v tvrzení, že jednání žalované odporovalo některým ustanovením zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, neboť přeplatek pojistného ve výši 625 Kč uhradila žalovaná stěžovateli až dne 6. 6. 2013, ačkoliv jej měla vrátit již dne 25. 7. 2011. Tím prý stěžovateli vznikla požadovaná škoda.

4. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy založena výlučně k přezkumu pravomocného rozhodnutí či namítaného zásahu z hlediska ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů či jiných orgánů veřejné moci nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Takové zásahy či pochybení však Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal.

5. Ve své rozhodovací praxi Ústavní soud setrvale zastává stanovisko, že v případech tzv. bagatelních věcí, tj. žalob znějících na peněžité plnění nepřevyšujících částku 10.000 Kč, omezení přípustnosti opravného prostředku nepředstavuje odmítnutí spravedlnosti (denegatio iustitiae), neboť v těchto případech nad právem na přístup k soudu převažuje zájem na vytvoření systému, který soudům umožňuje efektivně a v přiměřené době poskytovat ochranu těm právům, jejichž porušení znamená i zásah do základních práv účastníka řízení, a kde hrozí relativně větší újma na právech účastníků řízení, než je tomu v případě stěžovatele brojícího proti rozsudku vydanému v tzv. bagatelní věci (obdobně srov. např. usnesení

sp. zn. I. ÚS 149/14

ze dne 11. 6. 2014, usnesení

sp. zn. I. ÚS 806/14

ze dne 22. 8. 2014, usnesení

sp. zn. IV. ÚS 2494/14

ze dne 25. 9. 2014, nebo usnesení II. ÚS 289/16, ze dne 9. 2. 2016, všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz).

6. Prizmatem výše uvedených kritérií Ústavní soud hodnotil i nyní projednávaný případ stěžovatele, přičemž neshledal žádné okolnosti, jež by činily opodstatněným ústavněprávní přezkum ústavní stížnosti, podané v této zjevně bagatelní věci. Jak totiž plyne z obsahu napadeného rozsudku okresního soudu, tento soud provedl dokazování, jednotlivé důkazy zhodnotil a své rozhodnutí řádně odůvodnil a nedopustil se tak evidentní svévole, která by v případě takto bagatelních sporů teprve mohla opodstatnit skutečný meritorní přezkum a dokonce i kasační zásah ze strany Ústavního soudu. Stěžovatel tak ve skutečnosti požaduje pouze přehodnocení výsledků provedeného dokazování (viz zejména polemika o časovém sledu vyplácení přeplatku ze strany žalované) a jiný výklad podústavního práva, což je však role, která zdejšímu soudu s ohledem na jeho ústavněprávní vymezení zcela jistě nepřísluší.

7. Lze tak uzavřít, že nyní přezkoumávané rozhodnutí okresního soudu není možno označit za svévolné či jinak porušující základní práva stěžovatele, jak stěžovatel tvrdil v ústavní stížnosti. Ze skutečnosti, že se stěžovatel se závěry okresního soudu neztotožňuje, totiž nelze bez dalšího dovozovat porušení jeho základního práva na spravedlivý proces, neboť toto právo není možné interpretovat tak, že by znamenalo i právo na příznivé rozhodnutí ve věci.

8. S ohledem na výše uvedené proto Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 5. dubna 2016

Vojtěch Šimíček v. r.

předseda senátu