Constitutional Court dismisses constitutional complaint regarding custody and fair trial rights in child custody proceedings.

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Davida Uhlíře, soudkyně zpravodajky Kateřiny Šimáčkové a soudce Tomáše Lichovníka o ústavní stížnosti stěžovatelky S. L., zastoupené Mgr. Liborem Kapalínem, advokátem, se sídlem Na Příkopě 18, Praha 1, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. 11. 2015 č. j. 25 Co 362/2015-392 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 2. 7. 2015 č. j. 63 Nc 35/2014-237, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Ústavní stížností se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 9, jimiž měla být porušena její ústavně zaručená práva na spravedlivý proces, na rodinný život a na péči a výchovu dětí ve smyslu čl. 36 odst. 1, čl. 10 odst. 2 a čl. 32 odst. 4 Listiny základních práv a svobod a čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, jakož i nejlepší zájem dítěte ve smyslu čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte.

2. Napadená rozhodnutí byla vydána v řízení o úpravu práv a povinností rodičů k nezletilému; obvodní soud napadeným rozsudkem svěřil nezletilého do péče otce, stanovil stěžovatelce jako matce nezletilého povinnost hradit výživné a upravil rozsah styku stěžovatelky s nezletilým. K následnému odvolání stěžovatelky městský soud napadeným rozsudkem rozhodnutí obvodního soudu potvrdil ve výrocích o výchově, o výživném a o prázdninovém styku a změnil jej ve výrocích o běžném styku tak, že stěžovatelka je oprávněna stýkat se s nezletilým každý sudý týden od středy od skončení školní docházky do neděle 18 hodin. Obvodní i městský soud dospěly k závěru, že v daném případě není v zájmu nezletilého střídavá výchova, ale svěření do výchovy otce. Soudy přitom s ohledem na věk nezletilého (10-11 let) přihlédly i k jeho přání být spíše v péči otce, přičemž toto jeho stanovisko bylo konzistentní a bylo učiněno v situaci, kdy měl fakticky zkušenosti se střídavou péčí. Zohlednily rovněž zjištění, že vztahy mezi rodiči jsou velmi komplikované a konfliktní, oba rodiče nejsou schopni ustoupit ze svých požadavků a jednat v zájmu nezletilého; celkově tedy podle nich nebyly naplněny předpoklady stanovení střídavé péče.

3. Stěžovatelka ve své ústavní stížnosti nejprve poukazuje na procesní pochybení obvodního soudu, který jí neposkytl k vyjádření několik podání otce, chybně postupoval při zrušení odročení jednání a nařízení nového jednání a ve svém rozhodnutí se dostatečně nevypořádal s námitkami stěžovatelky proti znaleckému posudku v řízení zpracovanému ani neodůvodnil nevyhovění dalším důkazním návrhům stěžovatelky. Obdobně ani městský soud se podle stěžovatelky dostatečně nevypořádal s jejím odvoláním. Zejména pak se stěžovatelka domnívá, že obecné soudy nerozhodovaly v nejlepším zájmu dítěte, nedostatečně zjistily skutkový stav věci a vůbec pochybily, pokud nezletilého svěřily do péče otce, a nikoliv do střídavé péče rodičů, která ostatně fungovala i v průběhu samotného řízení. Podle stěžovatelky obecné soudy vycházely z neověřených či nepravdivých tvrzení otce a nepravdivých tvrzení orgánu sociálně-právní ochrany dětí a nezabývaly se možností manipulace s nezletilým.

4. Ústavní soud zvážil obsah ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí, respektive listin k ústavní stížnosti přiložených a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

5. Podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. Podle § 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu musí být usnesení o odmítnutí návrhu písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.

6. Ústavní soud úvodem podotýká, že podle čl. 83 Ústavy ČR je soudním orgánem ochrany ústavnosti, není tedy součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí soudu vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů.

7. V posuzovaném případě Ústavní soud žádné pochybení ústavněprávní relevance v napadených rozhodnutích a postupech obvodního a městského soudu neshledal. Stěžovatelčina ústavní stížnost, ač rozsáhle odkazuje na principy vyslovené v judikatuře Ústavního soudu ke střídavé péči, je v zásadě založena na jejím nesouhlasu s rozhodnutími obecných soudů o svěření nezletilého do péče otce. Stěžovatelka se domnívá, že obecné soudy rozhodly na základě neúplně zjištěného skutkového stavu a vycházely z nepravdivých informací uváděných otcem nezletilého i orgánem sociálně-právní ochrany dětí a z nekvalifikovaného znaleckého posudku. Ústavní soud však připomíná, že postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů i jejich aplikace při řešení konkrétních případů jsou záležitostí obecných soudů. Z ústavního principu nezávislosti soudů (čl. 81 Ústavy) vyplývá též zásada volného hodnocení důkazů. Obecný soud tak sám rozhoduje, které skutečnosti jsou k dokazování relevantní, které z navržených (či i nenavržených) důkazů provede, případně zda a nakolik je potřebné dosavadní stav dokazování doplnit, které skutečnosti má za zjištěné, které dokazovat netřeba atd. Ústavní soud do organizace dokazování zasahuje jen za mimořádných podmínek (například v případě tzv. opomenutých důkazů), o jejichž naplnění však stěžovatelčiny námitky nesvědčí. Důvodem k jeho zásahu je až stav, kdy hodnocení důkazů a přijaté skutkové závěry jsou výrazem zjevného faktického omylu či logického excesu; zpravidla až tehdy je dosaženo ústavněprávní roviny problému (srov. například usnesení Ústavního soudu

sp. zn. III. ÚS 144/06

ze dne 31. 10. 2006, usnesení

sp. zn. II. ÚS 3371/10

ze dne 10. 3. 2011 či usnesení

sp. zn. I. ÚS 3175/11

ze dne 8. 3. 2012; všechna rozhodnutí citovaná v tomto usnesení jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz).

8. Nic takového ovšem Ústavní soud v projednávaném případě neshledal. Napadená rozhodnutí obsahují srozumitelná, logická, přehledná a celkově ústavně uspokojivá odůvodnění, z nichž je patrné, jaké skutkové závěry na základě jakých důkazů obecné soudy učinily a jak věc právně posoudily. Ústavní soud znovu zdůrazňuje, že jeho funkcí není další instanční přezkum zákonnosti v určité věci, nýbrž přezkum ústavnosti; její meze ovšem v projednávaném překročeny nebyly. Namítá-li stěžovatelka několikeré pochybení obvodního soudu, lze konstatovat, že ta mohla být případně zhojena nejpozději v odvolacím řízení před městským soudem. Pokud pak jde o odůvodnění napadeného rozhodnutí městského soudu, Ústavní soud přisvědčuje, že to je dosti stručné a mohlo by být adresnější, nicméně je z něj zřejmé, že městský soud stěžovatelčiným odvolacím námitkám nepřisvědčil, ale naopak se ztotožnil se skutkovými závěry i jejich právním posouzením ze strany obvodního soudu. Ústavní soud rovněž neshledává, že by obecné soudy rozhodovaly na základě zjevně nedostatečně zjištěného skutkového stavu, ba zohlednily i faktickou existenci střídavé péče o nezletilého v průběhu řízení, ta však podle nich nebyla zcela v zájmu nezletilého; a proto v dané situaci rozhodly o jeho svěření do péče otce, což podle nich představovalo "nejmenší zlo" v rámci možných řešení. Zároveň však nebyla vyloučena změna takového řešení, konkrétně stanovení střídavé péče, do budoucna, pakliže dojde ke změně okolností v daném případě. Ústavní soud tak v napadených rozsudcích nespatřuje rozpor s ústavněprávními požadavky, formulovanými v jeho judikatuře, na rozhodování soudů ve věcech péče o nezletilé, respektive rozhodování o svěření nezletilého do střídavé péče rodičů.

9. Ústavní soud tedy uzavírá, že neshledal, že by napadenými rozhodnutími došlo k porušení ústavně zaručených práv stěžovatelky. Ústavní stížnost proto byla odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 23. března 2016

David Uhlíř, v. r.

předseda senátu