Constitutional Court dismissed complaint on civil evidence omission violating fair trial rights under Charter. Court ruled lower courts properly explained evidence rejection.

Ústavní soud rozhodl dne 22. března 2016 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jaromíra Jirsy a soudců Jana Musila (soudce zpravodaje) a Vladimíra Sládečka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Ladislava Maloty, zastoupeného JUDr. Josefem Pitnerem, advokátem, AK se sídlem v Uherském Hradišti, Krátká 143, proti rozsudku Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně ze dne 31. 3. 2015 č. j. 60 Co 64/2015-114, za účasti Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně, jako účastníka řízení, a za účasti Okresního soudu v Uherském Hradišti a Ing. Bronislava Lapčíka, jako vedlejších účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I. V ústavní stížnosti ze dne 7. 7. 2015, doručené Ústavnímu soudu téhož dne a doplněné podáními doručenými Ústavnímu soudu dne 21. 7. a 31. 8. 2015, Ladislav Malota (dále jen "žalobce" případně "stěžovatel") navrhl, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví uvedené rozhodnutí vydané v řízení o náhradu škody způsobené vyhotovením nesprávného znaleckého posudku.

II. Z ústavní stížnosti a napadeného rozhodnutí, vyplývají následující skutečnosti.

Žalobce se v civilním řízení domáhal proti Ing. Bronislavu Lapčíkovi (dále jen "žalovaný") zaplacení částky 25 000 Kč s přísl., jako náhrady škody způsobené nesprávným znaleckým posudkem č. 50/2009 o průběhu hranic v terénu mezi pozemky, pro účely soudního řízení o určení vlastnického práva, vedeného Okresním soudem ve Zlíně pod sp. zn. 40 C 93/2008. V tomto řízení se žalobce společně s Irenou Štrochovou domáhali určení vlastnictví (každý k id. 1/2) části sousedního pozemku p. č. X, vlastněného tehdy manžely Zapletalovými, a tvrdili, že v důsledku pochybení žalovaného se výměra pozemku p. č. Y zmenšila o 50 m2, což při ceně pozemku 1000 Kč za m2 představovalo škodu ve výši 50 000 Kč, z níž na žalobce připadá jedna polovina.

Dne 22. 10. 2014 rozsudkem č. j. 15 C 114/2012-92 Okresní soud v Uherském Hradišti (dále jen "nalézací soud") žalobu o zaplacení částky 25 000 Kč s přísl. jako nedůvodnou zamítl (výrok I) a rozhodl o nákladech řízení (výrok II). Nalézací soud konstatoval, že pro vznik odpovědnosti za škodu nebyly splněny všechny obecné předpoklady, a že žalovaný při výkonu znalecké činnosti postupoval řádně a v souladu s příslušnými právními předpisy; tvrzení žalobce, že žalovaný jako znalec podal vědomě nepravdivý znalecký posudek, nebylo prokázáno. Provádění žalobcem navrhovaných důkazů nalézací soud shledal nadbytečným a odporujícím zásadě hospodárnosti řízení.

Dne 31. 3. 2015 rozsudkem č. j. 60 Co 64/2015-114 Krajský soud v Brně - pobočka ve Zlíně (dále jen "odvolací soud") k odvolání žalobce rozsudek nalézacího soudu ze dne 22. 10. 2014 č. j. 15 C 114/2012-92 potvrdil (výrok I) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II). Odvolací soud konstatoval, že s ohledem na zjevnou neopodstatněnost námitek vůči správnosti posudku č. 50/2009 nebylo nutné, aby v nyní projednávané věci soud přistoupil k vypracování dalšího posudku přezkoumávajícího správnost závěrů učiněných žalovaným znalcem v posudku č. 50/2009. Žalobce v důsledku pravomocného rozhodnutí ve věci Okresního soudu ve Zlíně sp. zn. 40 C 93/2008 rozhodně nepřišel o vlastnické právo ke spoluvlastnickému podílu o velikosti id. 1/2 k části pozemku p. č. X ve výměře 50 m2, jak nyní tvrdil. Tvrzená škoda mu tak v důsledku rozhodnutí ve věci 40 C 93/2008, založených mimo jiné i na znaleckém posudku žalovaného, zjevně nevznikla.

III. V ústavní stížnosti stěžovatel uvedl, že nalézací soud i odvolací soud odmítly provést dokazování vypracováním revizního znaleckého posudku, výslechem svědků Ireny Štrochové a Ing. Aloise Zemánka, a že nebyly jako důkazy přečteny jím navržené listiny, přičemž tyto důkazy, spolu s důkazy již provedenými, by odůvodňovaly vyhovění žalobě. Revizní znalecký posudek by potvrdil pochybení žalovaného, navržení svědkové by popsali situaci při provádění dřívějších zaměření i současný stav, a listinné důkazy mají vypovídající hodnotu o tomtéž. Tyto důkazy, svědčící v jeho prospěch a potvrzující jeho skutková tvrzení, soudy bezdůvodně neprovedly.

V závěru ústavní stížnosti stěžovatel tvrdil, že rozhodnutím odvolacího soudu bylo porušeno základní právo na spravedlivý proces dle čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

IV. Ústavní soud posoudil splnění podmínek řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") a vyčerpal zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.

V. Ústavní soud shledal ústavní stížnost zjevně neopodstatněnou.

Podstatou ústavní stížnosti bylo tvrzení stěžovatele, že neprovedením navrhovaných důkazů nalézacím soudem i soudem odvolacím bylo porušeno základní právo na spravedlivý proces dle hlavy páté Listiny z hlediska rovnosti stran a požadavků řádného dokazování.

V této souvislosti Ústavní soud připomíná svoji konstantní judikaturu k otázce tzv. opomenutého důkazu, podle níž zásadám spravedlivého procesu odpovídá nejen možnost účastníka řízení vyjádřit se k provedeným důkazům, nýbrž i navrhnout důkazy vlastní. Obecný soud není povinen provést všechny navržené důkazy, avšak musí o vznesených návrzích rozhodnout a - pokud jim nevyhoví - ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl, resp. proč je pro základ svých skutkových zjištění nepřevzal. Jestliže tak obecný soud neučiní, zatíží své rozhodnutí nejen vadami spočívajícími v porušení obecných procesních předpisů, ale současně postupuje v rozporu se zásadami vyjádřenými v hlavě páté Listiny. Takzvané opomenuté důkazy, tj. důkazy, o nichž v řízení nebylo soudem rozhodnuto, případně důkazy, jimiž se soud nezabýval, proto téměř vždy založí nejen nepřezkoumatelnost vydaného rozhodnutí, ale současně též jeho protiústavnost [srov. nález ze dne 4. 9. 2002

sp. zn. I. ÚS 113/02

(N 109/27 SbNU 213, str. 317-218, a tam citovaná rozhodnutí)]. V posuzovaném případě však postup obecných soudů žádnými protiústavními deficity netrpí.

Z napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že neprovedení stěžovatelem navrhovaných důkazů obecné soudy dostatečně a ústavně relevantním způsobem odůvodnily. Porušení zásady "rovnosti zbraní" při provádění důkazů tudíž nebylo shledáno, z čehož dále plyne, že tvrzení stěžovatele o porušení požadavků spravedlivého procesu vadným dokazováním je zjevně neopodstatněné.

Z výše uvedených důvodů Ústavní soud podanou ústavní stížnost podle ust. § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 22. března 2016

Jaromír Jirsa v. r.

předseda senátu Ústavního soudu