Constitutional Court dismisses constitutional complaint due to failure to meet formal requirements and lack of new arguments.

Ústavní soud rozhodl soudkyní zpravodajkou Miladou Tomkovou o ústavní stížnosti 1) T. R., 2) nezl. T. R., 3) nezl. B. R. a 4) H. R., stěžovatel 1) a stěžovatelka 4) zastoupeni Mgr. Ing. Daliborem Rakoušem, advokátem se sídlem Praha 2, Wenzigova 14, proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 8 sp. zn. 0 P 35/2012 a navazujícímu usnesení Městského soudu v Praze ze dne 1. 7. 2015 sp. zn. 28 Co 244/2015, spojené s návrhem na přednostní projednání věci, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Podáním ze dne 22. 11. 2015 se stěžovatelé s tvrzením o porušení svých práv ústavně zaručených v čl. 36, 37 a čl. 38 Listiny základních práv a svobod domáhali zrušení shora označených soudních rozhodnutí.

Obsahově identické podání obdržel Ústavní soud elektronickou cestou od advokáta Mgr. Ing. Dalibora Rakouše dne 25. 11. 2015, který dne 22. 12. 2015 zaslal Ústavnímu soudu plnou moc podepsanou stěžovateli 1) a 4) dne 30. 11. 2015. Ani poté však ústavní stížnost nesplňovala formální náležitosti návrhu ve smyslu zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), neboť podání podepsané advokátem bylo obsahově zcela totožné s podáním stěžovatelů, přičemž neobsahovalo řádné vylíčení skutkového a právního stavu předchozího řízení před obecnými soudy a nebylo z něj možné dovodit, jakým způsobem mělo být napadenými rozhodnutími zasaženo do základních práv stěžovatelů. K ústavní stížnosti dále nebyla přiložena kopie rozhodnutí o posledním procesním prostředku k ochraně práva dle § 72 odst. 6 zákona o Ústavním soudu.

Ústavní soud vyzval právního zástupce stěžovatelů 1) a 4) k odstranění vad návrhu v soudem stanovené lhůtě, právní zástupce však na výzvu nijak nereagoval. Ústavní soud zastává názor, že v řízení o ústavní stížnosti není nevyhnutelnou podmínkou, aby se poučení o obsahových náležitostech ústavní stížnosti dostávalo právnímu zástupci stěžovatelů v každém individuálním řízení, jestliže se tak stalo ve zcela identických případech předchozích. Lze-li vycházet ze spolehlivého předpokladu, že dříve poskytnuté informace byly objektivně způsobilé zprostředkovat poučení o bezvadnosti a projednatelnosti ústavní stížnosti pak se jeví setrvání na požadavku dalšího poučení, pro konkrétní řízení, neefektivním a formalistickým. V projednávaném případě vzal Ústavní soud v úvahu, že právní zástupce stěžovatelů 1) a 4) byl o obsahových náležitostech ústavní stížnosti již dříve dostatečně poučen (srov. výzvu ze dne 3. 2. 2016 sp. zn. II. 3413/15, či rozhodnutí ze dne 10. 2. 2016

sp. zn. II. ÚS 3422/15

a další), a proto nepovažoval za efektivní přikročit k opakovanému poučení a výzvě k odstranění vad ústavní stížnosti.

Ústavnímu soudu tudíž nezbylo, než postupovat podle § 43 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost stěžovatelů pro neodstraněné vady odmítnout. Návrh na přednostní projednání věci jako návrh akcesorický sdílí osud ústavní stížnosti a není třeba o něm samostatně rozhodovat.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 8. března 2016

Milada Tomková v. r.

soudkyně zpravodajka