Constitutional Court dismissed constitutional complaint regarding judge impartiality based on personal loan and denied evidence requests.

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jaromíra Jirsy jako soudce zpravodaje a soudců Jana Musila a Vladimíra Sládečka ve věci ústavní stížnosti Zdeňka Pláška, zastoupeného JUDr. Ing. Adamem Černým, LL.M., advokátem se sídlem v Praze 2, Dřevná 382/2, směřující proti usnesením Krajského soudu v Brně - pobočce ve Zlíně, ze dne 24. července 2015, č. j. 68 T 5/2013-6477, a Vrchního soudu v Olomouci ze dne 24. září 2015, č. j. 6 To 73/2015-6708, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Včas podanou ústavní stížností splňující i další náležitosti podání dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí, neboť má za to, že jimi byla narušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 36 odstavci 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i v čl. 6 odstavci 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").

Výše uvedeným usnesením Krajský soud v Brně - pobočka ve Zlíně rozhodl, že předsedkyně senátu není vyloučena z projednání věci. Vrchní soud v Olomouci napadeným usnesením následnou stížnost stěžovatele zamítl.

Stěžovatel ve své ústavní stížnosti uvedl, že namítl podjatost předsedkyně senátu poté, co zjistil, že je smluvně spjata se stavební spořitelnou, v níž je poškozená akcionářkou; na základě této skutečnosti má pochybnosti o nestranném rozhodování. Jako další argument pak svědčí fakt, že soudkyně neumožnila provedení žádného ze stěžovatelem navržených důkazů a za dané situace považuje stěžovatel napadená usnesení za protivící se jeho právu na spravedlivý proces. S poukazem na rozhodnutí Ústavního soudu k této problematice,

sp. zn. Pl. ÚS 13/06

, navrhl, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil.

Ústavní soud poté, co se seznámil s obsahem ústavní stížností a napadených rozhodnutí, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, a to z následujících důvodů:

V souladu s ustálenou judikaturou Ústavní soud konstatuje, že není součástí soustavy obecných soudů a není oprávněn do jejich rozhodování zasahovat; tato maxima je prolomena pouze tehdy, pokud by na úkor stěžovatele obecné soudy vybočily z mezí daných rámcem ústavně zaručených základních lidských práv (čl. 83 a čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky).

Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti není, jak již mnohokrát vyslovil, další instancí v systému všeobecného soudnictví, a proto je ve vztahu k procesnímu postupu orgánů činných v trestním řízení, včetně soudů, povolán reagovat pouze na taková pochybení při aplikaci trestně-procesních předpisů, která musí u stěžovatele vyvolávat reálné negativní dopady do jeho ústavně zaručených základních práv nebo svobody nebo je alespoň ohrožovat. Proto se Ústavní soud v posuzované věci zabýval pouze otázkou, zda napadenými rozhodnutími soudů došlo k porušení stěžovatelova základního práva na spravedlivý proces. To však Ústavní soud nezjistil.

Jak Ústavní soud uvedl v nálezu

sp. zn. III. ÚS 441/04

(http://nalus.usoud.cz), výklad pojmu nezávislého a nestranného soudu je jeho doménou, stejně jako je doménou Evropského soudu pro lidská práva interpretace nezávislého a nestranného tribunálu ve smyslu čl. 6 odst. 1 Úmluvy. Ústavní soud proto ve své dosavadní rozhodovací praxi rozlišuje subjektivní a objektivní aspekt hodnocení nestrannosti soudu, respektive podjatosti soudce. Zatímco subjektivní nestrannost lze zjistit z projevu samotného soudce, jeho výroků, chování a je presumována, pokud není prokázán opak, o objektivní nestrannosti je třeba uvažovat s ohledem na okolnosti daného případu na základě objektivních znaků. Ty lze, podle judikatury Ústavního soudu, identifikovat rozborem skutečností vedoucích k pochybnostem o nestrannosti soudce (nálezy

sp. zn. II. ÚS 105/01

a

sp. zn. II. ÚS 475/99

). Bude se zpravidla jednat o skutečnosti objektivně zpochybňující nezávislost soudcovského rozhodování (usnesení

sp. zn. III. ÚS 26/2000

) představující reálné obavy obviněného (jedné ze stran), které mohou na základě ověřitelných skutečností legitimně svědčit o nedostatku nestrannosti soudce (nález

sp. zn. I. ÚS 722/05

). Za objektivní však není možné považovat to, jak se nestrannost soudce subjektivně jeví účastníkovi řízení či obviněnému; rozhodující je reálná existenci objektivních okolností, které by mohly vést k pochybnostem, zda soudce disponuje určitým - nikoliv nezaujatým - vztahem k věci.

Jinými slovy řečeno, objektivní nestrannost soudního rozhodování lze zjistit pouze za skutečných projevů soudního orgánu a nikoliv na základě domněnek či přesvědčení účastníka řízení - takováto nesprávná interpretace by následně mohla vést k podstatné moderaci práva na zákonného soudce. Sám fakt, že předsedkyně senátu má u stavební spořitelny úvěr, či to, že neprovedla stěžovatelem navržené důkazy, není bez dalšího způsobilý zpochybnit nestrannost jejího rozhodování. K vyloučení z projednání a rozhodnutí věci by mohlo dojít teprve tehdy, pokud by bylo evidentní, že její vztah k dané věci, účastníkům, poškozeným nebo jejich zástupcům, dosahuje takové povahy a intenzity, že i přes zákonem stanovené povinnosti nebude schopna nezávisle a nestranně rozhodovat. Princip nezávislosti soudců (čl. 82 odstavec 1 Ústavy ČR) a jejich vázanost pouze zákonem (čl. 95 odstavec 1 Ústavy ČR) je z hlediska dokazování nutno chápat tak, že soudcům nelze přikazovat, jak mají ve věci rozhodnout, jaké důkazy mají před svým rozhodnutím provést a jak je hodnotit. V souladu s tím Ústavní soud judikoval, že obecné soudy v zásadě nejsou povinny vyhovět každému důkaznímu návrhu účastníka řízení; je však nezbytné, aby v této souvislosti dostály požadavkům zákona na odůvodnění svého rozhodnutí (ustanovení § 125 trestního řádu). S ohledem na tuto premisu nelze fakt, že soud neprovedl stěžovatelem navržené důkazy, chápat jako důkaz podjatosti předsedkyně senátu.

K této otázce i Evropský soud pro lidská práva realisticky vyžaduje, aby se obava z absence nestrannosti soudce zakládala na konkrétních, prokazatelných a dostatečně závažných skutečnostech (viz REPÍK B., Evropská úmluva o lidských právech a trestní právo, Orac, 2002, str. 126 a násl.). V projednávaném případě však taková situace nenastala. Z podání stěžovatele proto nelze nalézt žádné tvrzení, které by svědčilo o zkrácení jeho zaručených práv a k porušení práva na spravedlivý proces dle čl. 36 odstavce 1 Listiny nedošlo.

Podle ustanovení § 43 odstavec 2 písmeno a) zákona o Ústavním soudu senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. V projednávané věci neshledal senát Ústavního soudu stěžovatelem tvrzená pochybení obecných soudů, a proto mu nezbylo, než ústavní stížnost podle tohoto ustanovení odmítnout.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 17. února 2016

Jaromír Jirsa v. r.

předseda senátu