Constitutional Court dismisses appeal due to failure to exhaust ordinary appeal remedies first.

Ústavní soud rozhodl o ústavní stížnosti Z. L., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Rýnovice, zastoupeného Mgr. Miroslavem Dongresem, advokátem se sídlem Jablonec nad Nisou, Dolní náměstí 679/5, proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočky v Liberci ze dne 14. 3. 2013 č. j. 55 To 63/2013-185 a rozsudku Okresního soudu v Liberci ze dne 16. 1. 2013 č. j. 3 T 239/2012-167, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

V ústavní stížnosti se stěžovatel s odvoláním na právo na spravedlivý proces domáhá, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví označené usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočky v Liberci, kterým bylo zamítnuto jeho odvolání proti rozsudku Okresního soudu v Liberci. Uvedeným rozsudkem Okresního soudu v Liberci byl stěžovatel uznán vinným ze spáchání přečinu nebezpečného vyhrožování podle § 353 odst. 1, odst. 2 písm. c) trestního zákoníku, pokusu zvlášť závažného zločinu těžkého ublížení na zdraví podle § 21 odst. 1, § 145 odst. 1 trestního zákoníku a přečinu výtržnictví podle § 358 odst. 1 trestního zákoníku a byl mu za to uložen úhrnný trest odnětí svobody v trvání pěti let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou. Stěžovatel se rovněž domáhá toho, aby Ústavní soud zrušil "celé předešlé řízení u Okresního soudu".

Stěžovatel svou ústavní stížnost doplnil podáním ze dne 10. 1. 2016, neučinil tak ale prostřednictvím svého právního zástupce, a proto nemohl Ústavní soud k tomuto doplnění - vzhledem k povinnému právnímu zastoupení - přihlížet.

V napadeném usnesení krajského soudu byl stěžovatel poučen o možnosti podání dovolání jakožto mimořádného opravného prostředku. Z ústavní stížnosti vyplývá, že dovolání podáno nebylo, neboť stěžovatel uvádí, že sice psal ustanovenému obhájci a žádal jej o podání dovolání, avšak tato žádost obhájci nedošla.

Ústavní soud se podanou stížností zabýval nejprve z hlediska procesních podmínek její přijatelnosti, tedy zda vyhovuje požadavkům zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), na takový návrh kladeným a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je nepřípustná.

Podle ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním zákonem. Podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, pokud stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§ 72 odst. 3); to platí i pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (§ 72 odst. 4).

V citovaných ustanoveních má svůj právní základ zásada subsidiarity ústavní stížnosti, z níž plyne též princip minimalizace zásahů Ústavního soudu do činnosti orgánů veřejné moci. Ústavní stížnost je tedy krajním prostředkem k ochraně práva nastupujícím až tehdy, když náprava před ostatními orgány veřejné moci již není (standardním postupem) možná.

V daném případě stěžovatel mohl podle ustanovení § 265a trestního řádu podat proti usnesení krajského soudu mimořádný opravný prostředek - dovolání; o této možnosti byl v tomto usnesení řádně poučen, avšak nevyužil jí. Tvrzení stěžovatele, že k tomu nedošlo jeho vinou, není nijak podloženo a nemá žádnou relevanci z hlediska přípustnosti ústavní stížnosti proti rozhodnutím trestních soudů.

Ústavní soud ve svém stanovisku sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14, publikovaném pod č. 40/2014 Sb., vyslovil, že ústavní stížnost je nepřípustná, jestliže stěžovatel v trestním řízení nepodá zákonem předepsaným způsobem dovolání. Tento závěr platí i tehdy, pokud má stěžovatel za to, že v daném případě není naplněn žádný ze zákonných dovolacích důvodů. K posouzení této otázky je příslušný Nejvyšší soud. Nahrazení jeho závěrů Ústavním soudem by znamenalo nepřípustný zásah do činnosti Nejvyššího soudu a potažmo i obecné justice.

Na základě výše uvedeného byla ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako návrh nepřípustný odmítnuta.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 17. února 2016

JUDr. Vladimír Sládeček

soudce zpravodaj