Constitutional Court dismisses appeal on procedural costs in a minor monetary dispute under Czech law.

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Vojtěcha Šimíčka, soudce zpravodaje Ludvíka Davida a soudce Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Čestmíra Landrgotta, právně zastoupeného JUDr. Lubomírem Müllerem, advokátem se sídlem Symfonická 1496/9, Praha 5, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 30. 6. 2015 č. j. 14 C 413/2014-50, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Ústavnímu soudu byl dne 13. 9. 2015 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu § 72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatel domáhal zrušení shora uvedeného rozsudku, v němž spatřuje porušení základního práva na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

2. Napadeným rozsudkem byla zamítnuta žaloba stěžovatele proti České republice - Ministerstvu spravedlnosti na zaplacení částky 3 924 Kč, jež byla vymáhána z titulu náhrady škody (cestovní výdaje) a mělo se jednat o amortizaci vozidla. Částku 3 204 Kč z celkově požadované částky 7 128 Kč žalovaná uhradila dobrovolně. Výrokem II. pak bylo rozhodnuto, že stěžovatel je povinen nahradit žalované náhradu nákladů ve výši 600 Kč.

3. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že pojem amortizace soud v napadeném rozsudku vyložil velmi úzce a v jeho neprospěch a dále že soud v napadeném rozsudku uložil stěžovateli zaplatit plnou náhradu nákladů řízení, jakoby byl zcela neúspěšný ve svém úsilí přimět žalovanou, aby uznala jeho nárok. Tím soud fakticky stěžovatele "potrestal" a porušil stěžovatelovo právo na soudní ochranu.

4. Ústavní soud je dle článku 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti, přičemž v rámci této své pravomoci mj. rozhoduje o ústavních stížnostech proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. článek 87 odst. 1 písm. d) Ústavy].

5. Ústavní soud dal ve své dosavadní rozhodovací praxi opakovaně najevo, že v případech tzv. bagatelních věcí, tj. žalob znějících na peněžité plnění nepřevyšujících zákonem stanovenou částku (§ 202 odst. 2 o. s. ř.), nevybočuje jednostupňové soudnictví z ústavních mezí a i hodnotové omezení přípustnosti opravného prostředku nepředstavuje odmítnutí spravedlnosti.

6. Právo na spravedlivý proces, jehož se stěžovatel dovolává, není právem samoúčelným, jeho uplatňování je vždy vázáno na základní právo hmotné (v daném případě právo majetkové), přičemž zásah do tohoto hmotného základního práva je intenzity tak nízké, že mu nelze poskytnout ústavněprávní ochranu. V případě bagatelních částek je evidentní, že nad právem na přístup k soudu převažuje zájem na vytvoření systému, který soudům umožňuje efektivně a v přiměřené době poskytovat ochranu těm právům, jejichž porušení znamená i zásah do základních práv účastníka řízení a kde hrozí relativně větší újma na právech účastníků řízení, než je tomu v případě stěžovatele brojícího proti rozsudku vydanému v bagatelní věci. Jinak řečeno, řízení o ústavní stížnosti v případech, kde se jedná o bagatelní částky, by bezúčelně vytěžovalo kapacity Ústavního soudu na úkor řízení, v nichž skutečně hrozí zásadní porušení základních práv a svobod. Bagatelní částky totiž - často jen pro svou výši - nejsou schopny současně představovat porušení základních práv a svobod, přičemž částka 10 000 Kč není absolutní mezní hranicí pro posouzení oprávněnosti stěžovatele k podání ústavní stížnosti, tu je třeba vždy individuálně posuzovat v kontextu výše uvedené intenzity zásahu do základních práv stěžovatele.

7. V případě nákladů řízení Ústavní soud ve své rozhodovací praxi opakovaně zdůraznil, že otázku náhrady nákladů řízení, resp. její výše, jakkoliv se může účastníka řízení citelně dotknout, nelze z hlediska kritérií spravedlivého procesu klást na stejnou úroveň jako proces vedoucí k rozhodnutí ve věci samé (srov. usnesení

sp. zn. III. ÚS 109/03

,

sp. zn. IV. ÚS 10/98

,

sp. zn. I. ÚS 30/02

dostupná v elektronické podobě na http://nalus.usoud.cz či

sp. zn. IV. ÚS 303/02

, publ. in Sbírka nálezů a usnesení, sv. 27, str. 307). Rozhodování o nákladech řízení před obecnými soudy je zásadně doménou obecných soudů a Ústavní soud není oprávněn v detailech přezkoumávat jednotlivá rozhodnutí obecných soudů o nákladech řízení či je korigovat z pohledu jednoduchého práva, a to i v případě, kdy by se s výkladem a aplikací tohoto práva obecnými soudy v tom kterém konkrétním případě neztotožňoval. Otázka náhrady nákladů může dosáhnout ústavněprávní dimenze toliko v případě extrémního vykročení z pravidel upravujících toto rozhodování, např. v důsledku svévolné interpretace a aplikace příslušných ustanovení zákona, či v případě extrémního rozporu s principy spravedlnosti, např. v důsledku přepjatého formalismu či zcela nedostatečného odůvodnění učiněného rozhodnutí.

8. Rozhodování o nákladech řízení a volba pro konkrétní případ přiléhavého ustanovení občanského soudního řádu je však výlučně úkolem obecného soudu; odvolací soud stručně vysvětlil své úvahy stran aplikace ustanovení § 142 odst. 1 o. s. ř. a posouzení procesního úspěchu žalované, a jeho úvahy Ústavní soud nepovažuje za nijak extrémní či nepřiměřené, aby odůvodňovaly jeho kasační zásah.

9. Z výše uvedených důvodů proto Ústavní soud ústavní stížnost odmítl podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 1. února 2016

Vojtěch Šimíček, v. r.

předseda senátu