Constitutional Court dismisses constitutional complaint as clearly unfounded regarding fair trial rights in enforcement proceedings.

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Jana Filipa a Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti Ing. Rostislava Kropjoka, zastoupeného JUDr. Miroslavem Pavlasem, advokátem se sídlem Ostrava - Přívoz, Fügnerova 650/12, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 28. ledna 2015 č. j. 66 Co 812/2014-57 a proti usnesení Okresního soudu v Karviné ze dne 14. listopadu 2014 č. j. 46 EXE 2626/2014-44, za účasti Krajského soudu v Ostravě a Okresního soudu v Karviné jako účastníků řízení, a Mgr. Víta Kropjoka, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

1. Stěžovatel žádá o zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů, jimiž mělo být porušeno jeho základní právo na spravedlivý proces.

2. Okresní soud v Karviné shora uvedeným usnesením zamítl návrh stěžovatele (v procesním postavení povinného), aby došlo k zastavení, respektive odložení exekuce, nařízené na jeho majetek pro dlužné výživné (na jeho zletilého syna) ve výši 8 400 Kč. K odvolání stěžovatele Krajský soud v Ostravě ústavní stížností napadeným usnesením usnesení okresního soudu potvrdil.

3. Stěžovatel v ústavní stížnosti vyjadřuje svůj nesouhlas se závěrem exekučních soudů, že nemohou posuzovat (vykonávaná) rozhodnutí vydaná v nalézacím řízení z hlediska jejich souladu se skutečností; namítá, že v takovém případě by mohla nastat absurdní situace, kdy by bylo zahájeno exekuční řízení, jehož předmětem by byla již splněná nebo zaniklá povinnost. Pokud tedy soudy v dané věci rozhodovaly pouze na základě posouzení formální správnosti exekučního titulu, nikoliv dle skutečného stavu, porušily dle stěžovatele jeho právo na spravedlivý proces.

4. Ústavnímu soudu byla Ústavou České republiky (dále jen "Ústava") svěřena role orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). V rovině ústavních stížností fyzických a právnických osob směřujících svá podání proti rozhodnutím obecných soudů není proto možno chápat Ústavní soud jakožto nejvyšší instanci obecného soudnictví; Ústavní soud je nadán kasační pravomocí toliko v případě, že v soudním řízení předcházejícím podání ústavní stížnosti došlo k porušení některého základního práva či svobody stěžovatele [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Úkolem Ústavního soudu není zjišťovat věcnou správnost rozhodovací činnosti obecných soudů, nýbrž pouze kontrolovat (a kasačním rozhodnutím případně vynucovat) ústavně konformní průběh a výsledek předcházejícího soudního řízení. Nepřipadá-li tedy v dané věci do úvahy možná indikace porušení základních práv nebo svobod, a to již prima facie, musí Ústavní soud ústavní stížnost odmítnout pro zjevnou neopodstatněnost.

5. Podle ustanovení § 43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění účinném od 1. 1. 2013, musí být usnesení o odmítnutí ústavní stížnosti stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá.

6. V posuzované věci Ústavní soud přikročil k aplikaci ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jež mu umožňuje v zájmu racionality a efektivity řízení o ústavní stížnosti odmítnout podání, u kterého je bez jakýchkoli důvodných pochybností a bez nutnosti dalšího podrobného zkoumání zřejmé, že mu - z níže uvedených důvodů - nelze vyhovět.

7. Je notorietou, proti níž nicméně stěžovatel - bez jakékoliv podrobnější argumentace - v ústavní stížnosti brojí, že v exekučním řízení obecně vzato není zkoumána faktická správnost vykonávaného exekučního titulu, nýbrž se exekuční soud zabývá toliko otázkou, zda je tento exekuční titul formálně a materiálně vykonatelný. V rámci návrhu (povinného) na zastavení exekuce je potom možné namítat, že vykonávaná povinnost již v mezidobí byla splněna, respektive jinak zanikla (např. proto, že byl exekuční titul zrušen), nikoliv však, že exekučním titulem stanovená povinnost není stanovena správně (viz výše), kupříkladu proto, že povinný vyživovací povinnost - aniž by takovou skutečnost deklaroval soud v rámci nalézacího řízení - již nemá (v tomto ohledu viz ustanovení § 269 odst. 3 občanského soudního řádu).

8. Jinými slovy, stěžovatel v exekučním řízení, ani posléze v ústavní stížnosti neuvedl žádné relevantní skutečnosti, jež by byly podřaditelné pod některý z důvodů zastavení exekuce předvídaných ustanovením § 268 odst. 1 občanského soudního řádu. Za této procesní situace tak nelze obecným soudům důvodně vytýkat, že předmětnou exekuci nezastavily, a prizmatem dikce ustanovení § 54 odst. 6 exekučního řádu, v rozhodném znění, jim proto nelze vytýkat ani to, že ji neodložily.

9. Vůči těmto skutečnostem ostatně stěžovatel v ústavní stížnosti žádnou relevantní oponenturu nepředkládá.

10. Závěrem tak postačí pouze konstatovat, že se stěžovateli nepodařilo prokázat jím tvrzené porušení práva na spravedlivý proces, neboť z odůvodnění napadených usnesení je zřejmé, že obecné soudy postupovaly striktně dle platné a účinné právní úpravy; okolnost, že se stěžovatel se závěry vyslovenými v napadených rozhodnutích neztotožňuje, přitom nemůže sama o sobě založit odůvodněnost jeho ústavní stížnosti. Je proto namístě zdůraznit, že právní názor vyjádřený obecnými soudy v ústavní stížností napadených rozhodnutích je výsledkem řádné aplikace (podústavního) práva, jenž z mezí zákona nikterak nevybočuje a z ústavního hlediska je plně akceptovatelný.

11. Ústavní soud z výše uvedených důvodů stěžovatelův návrh mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítl dle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 9. února 2016

Josef Fiala v.r.

předseda senátu