Constitutional Court dismisses appeal as manifestly unfounded due to lack of constitutional dimension and subsidiarity.

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Davida Uhlíře, soudkyně zpravodajky Kateřiny Šimáčkové a soudce Tomáše Lichovníka o ústavní stížnosti stěžovatele Stanislava Vajnlicha, zastoupeného JUDr. Miroslavem Nyplem, advokátem se sídlem Hradec Králové, Dukelská třída 15/16, proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 3. 11. 2015 č. j. 26 Co 318/2015-102, za účasti Krajského soudu v Hradci Králové jako účastníka řízení a Josefa Jecha, zastoupeného JUDr. Michalem Marčišinem, advokátem se sídlem Gočárova 1013, Hradec Králové, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Ve včasné a řádně podané ústavní stížnosti se stěžovatel domáhal zrušení napadeného rozhodnutí pro porušení svého ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces podle čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a práva na ochranu majetku podle čl. 11 Listiny.

2. Z ústavní stížnosti a napadeného rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že se vedlejší účastník po stěžovateli domáhal vrácení zálohy na kupní cenu nerealizovaného prodeje části pozemku ve výši 35 000 Kč a dále podílu na kauci, kterou stěžovatel převzal

od nájemce nemovitosti, kterou má ve spoluvlastnictví s vedlejším účastníkem. Okresní soud v Hradci Králové svým rozsudkem ze dne 28. 1. 2015 č. j. 9 C 181/2014-57 vedlejšímu účastníku vyhověl a stěžovateli uložil uhradit vedlejšímu účastníkovi 35.000 Kč z titulu uhrazené zálohy s úrokem z prodlení od 16. 1. 2014 do zaplacení, dále 22.000 Kč z titulu podílu na získané kauci s úrokem z prodlení od 16. 1. 2014 do zaplacení a náhradu nákladů řízení. Napadeným rozsudkem krajského soudu byl rozsudek okresního soudu v zásadě v plném rozsahu potvrzen (krajský soud vyhověl stěžovateli v tom, že nárok vedlejšího účastníka ponížil o úrok z prodlení z první z obou částek za dobu od 16. 1. 2014 do 24. 5. 2014).

3. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti uvádí, že již před obecnými soudy marně namítal promlčení práva na vydání kauce. Obecné soudy pak upřely stěžovateli možnost namítat úspěšně promlčení vydání plnění z kauce, ačkoli právní doktrína vychází z toho, že je kauce vlastnictvím pronajímatele již ke dni složení kauce. Stěžovatel poukazuje na to, že již okamžikem přijetí celé kauce jedním spoluvlastníkem, začne druhému spoluvlastníku běžet promlčecí lhůta k vydání jeho podílu na kauci (následný regresní nárok).

4. Ústavní soud nejprve posoudil splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.

5. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku.

6. Nad rámec uvedeného pak Ústavní soud připomíná svou ustálenou judikaturu zdůrazňující zásadu subsidiarity přezkumu rozhodnutí či jiných zásahů orgánů veřejné moci ze strany Ústavního soudu a související zásadu jeho zdrženlivosti v zasahování do činnosti ostatních orgánů veřejné moci. Ústavnímu soudu ve světle výše nastíněných principů nepřísluší role interpreta podústavního práva a zásadně se v tomto ohledu zdržuje zásahů do činnosti obecných soudů. Výjimku z této zásady představují pouze případy, kdy by interpretace trpěla tak výraznými vadami, že by byla způsobilá zasáhnout i do práv na ústavní úrovni, např. pokud by interpretace vykazovala znaky svévole [srov. usnesení

sp. zn. III. ÚS 181/14

ze dne 13. 3. 2014, usnesení

sp. zn. IV. ÚS 3006/13

ze dne 12. 3. 2014]. V projednávaném případě však k takové situaci nedošlo, stěžovatel pouze před Ústavním soudem pokračuje v polemice o interpretaci podústavního práva.

7. S ohledem na výše uvedené Ústavnímu soudu nezbylo než podanou ústavní stížnost odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný v souladu s § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 2. února 2016

David Uhlíř, v. r.

předseda senátu