Constitutional Court dismisses constitutional complaint as procedural remedy not exhausted in ongoing civil proceedings.

Ústavní soud rozhodl soudkyní zpravodajkou Kateřinou Šimáčkovou o ústavní stížnosti stěžovatele EXX STONE, s.r.o., IČ: 27621502, se sídlem Praha 6, Karlovarská 1104/14, zastoupeného Mgr. Ivanou Sládkovou, advokátkou se sídlem Karlovo náměstí 10, Praha 2, proti usnesení Okresního soudu Karlovy Vary ze dne 12. 10. 2015 č. j. 14 C 264/2014-149, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Stěžovatel se v civilním soudním řízení vedeném pod sp. zn. 14 C 264/2014 domáhá na vedlejším účastníku náhrady nákladů na odstranění vad díla realizovaného vedlejším účastníkem a dále nároku na zaplacení smluvní pokuty za porušení povinnosti vedlejšího účastníka k odstranění vad díla. V soudním řízení před okresním soudem proběhla dvě ústní jednání ve věci. Na těchto ústních jednáních okresní soud vymezil sporné a nesporné skutečnosti a v závěru druhého ústního jednání vyslovil předběžný názor, že má za to, že lze ve věci rozhodnout na základě vymezení sporných a nesporných skutečností a že ve věci tedy nebude provedeno dokazování. Stěžovatel z toho dovodil, že soud mu tak dal jasně najevo, že bude ve věci neúspěšný, protože řádně neuplatnil svou reklamaci. Tak se také stalo rozsudkem ze dne 20. 10. 2015, kterým byla žaloba stěžovatele zamítnuta. Ještě před tím stěžovatel podáním ze dne 7. 10. 2015 rozšířil svou žalobou o eventuální petit, resp. poukázal na možnou jinou právní kvalifikaci žalovaného skutku. Okresní soud však napadeným usnesením změnu žaloby nepřipustil.

2. Stěžovatel je přesvědčen, že napadeným usnesením bylo zasaženo do jeho ústavně garantovaných práv, a to zejména práva na spravedlivý proces podle čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a práva na ochranu vlastnictví podle čl. 11 Listiny. Dále poukazuje na porušení čl. 95 odst. 1 Ústavy a vybočení z ústavně konformního postupu určeného ustálenou judikaturou Ústavního soudu.

3. Stěžovatel poukazuje na to, že se soud měl dále zabývat posouzením existence s tím souvisejících nároků stěžovatele (zejména nároku na zaplacení smluvní pokuty). Stěžovatel je přesvědčen, že pro řádný průběh předmětného civilního soudního řízení je již v této fázi řízení třeba, aby bylo napadené usnesení Okresního soudu Karlovy Vary zrušeno a tento se zabýval věcí i optikou jiného právního hodnocení, ve věci řádně provedl dokazování a následně v ní řádně rozhodl, aniž by bylo třeba podávat identickou a nehospodárnou žalobu, jejímuž projednání by beztak bránila překážka litispendence. Proto požaduje zrušení napadeného procesního rozhodnutí okresního soudu.

4. Dříve než Ústavní soud přistoupí k věcnému projednání ústavní stížnosti, je povinen zkoumat, zda ústavní stížnost splňuje všechny formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1193 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Při tomto posouzení v nynějším případě Ústavní soud zjistil, že ústavní stížnost je nepřípustná.

5. Podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením odmítne návrh, je-li nepřípustný, nestanoví-li tento zákon jinak. Podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§ 72 odst. 3); to platí i pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (§ 72 odst. 4).

6. Pojmovým znakem institutu ústavní stížnosti je tedy její subsidiarita, jež se po formální stránce projevuje v požadavku předchozího vyčerpání všech dostupných procesních prostředků k ochraně práva stěžovatele. Ústavní soud je tak v rámci řízení o ústavní stížnosti mimo jiné oprávněn rozhodovat zásadně jen o rozhodnutích pravomocných, a to i ve smyslu "konečných". Jako nepřípustné proto opakovaně odmítá ústavní stížnosti v případech, kdy existuje pravomocné rozhodnutí soudu, jímž však nebyla věc ukončena [srov. například usnesení

sp. zn. IV. ÚS 125/06

ze dne 30. 3. 2006 (U 4/40 SbNU 781), usnesení

sp. zn. III. ÚS 1692/08

ze dne 22. 7. 2008, usnesení

sp. zn. I. ÚS 4033/12

ze dne 7. 11. 2012 či usnesení

sp. zn. I. ÚS 1503/13

ze dne 28. 8. 2013; všechna rozhodnutí Ústavního soudu citovaná v tomto usnesení jsou dostupná také na http://nalus.usoud.cz].

7. Ústavní soud zdůrazňuje, že na řízení před obecnými soudy zásadně nahlíží jako na celek; skutečnost, že řízení před obecnými soudy neskončilo ústavní stížností napadeným rozhodnutím, tudíž v daném případě zakládá nepřípustnost podané ústavní stížnosti. Ústavní soud zásadně nemůže ingerovat do probíhajícího řízení před obecnými soudy, a tak ovlivňovat jeho výsledek; jeho přezkum je naopak namístě až tehdy, kdy je věc z pohledu obecných soudů pravomocně a konečně vyřešena.

8. Ústavní soud poukazuje například na své rozhodnutí - usnesení

sp. zn. II. ÚS 3217/12

ze dne 14. 3. 2013 (dostupné na http://nalus.usoud.cz), které vydal v obdobné věci. V tomto případě též stěžovatelka rozporovala usnesení soudu, kterým nebyla připuštěna jí předložená změna žaloby. Ústavní soud poukázal na to, že proti takovému rozhodnutí ani není přípustné odvolání a že stěžovatelka může brojit proti nesprávnému postupu soudu, resp. proti nesprávné aplikaci předmětných ustanovení občanského soudního řádu v případném odvolání proti prvoinstančnímu rozhodnutí ve věci samé. Ústavní soud obdobně postupoval i v dalších svých rozhodnutích (srov. usnesení ve věcech

sp. zn. II. ÚS 382/12

ze dne 6. 3. 2012,

sp. zn. III. ÚS 1976/11

ze dne 8. 9. 2011,

III. ÚS 1990/11

ze dne 5. 8. 2011,

II. ÚS 2865/10

ze dne 27. 10. 2010,

IV. ÚS 502/03

ze dne 30. 1. 2004 aj. - dostupná na adrese http://nalus.usoud.cz). Zdánlivou výjimku učinil Ústavní soud v nálezu

sp. zn. II. ÚS 455/03

, kdy byla k meritornímu projednání připuštěna ústavní stížnost proti usnesení obecného soudu, kterým nebyla připuštěna změna (rozšíření) žaloby, ovšem současně jím bylo také rozhodnuto o zastavení řízení. Je zřejmé, že toto rozhodnutí není na projednávanou věc přiléhavé, neboť zastavení řízení představuje stěžejní rozdíl oproti nyní posuzovanému případu, kde řízení pokračuje, nebylo dosud zastaveno, a proto je stěžovateli umožněno, aby své výhrady vůči uvedenému postupu okresního soudu uplatnila zejména v rámci opravného prostředku proti rozhodnutí ve věci samé.

9. Ústavní soud tak shrnuje, že s ohledem na skutečnost, že řízení nebylo skončeno napadeným rozhodnutím, ale stále běží, nedošlo dosud k vyčerpání všech procesních prostředků k ochraně práv stěžovatelů, a podaná ústavní stížnost je proto nepřípustná podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu. Ústavní soud přitom zdůrazňuje, že jeho stávající rozhodnutí stěžovatele fakticky nijak nepoškozuje. Nic mu totiž nebrání v podání případné nové ústavní stížnosti poté, co bude řízení před obecnými soudy zcela skončeno, pokud s jeho výsledkem nebude souhlasit a bude pociťovat újmu na svých základních právech a svobodách v důsledku pochybení, ať už hmotněprávního, či procesního, obecných soudů s možným vlivem na výsledek řízení.

10. Vzhledem k závěru o nepřípustnosti podané ústavní stížnosti postupoval Ústavní soudu podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost rozhodnutím soudkyně zpravodajky odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 14. prosince 2015

Kateřina Šimáčková, v. r.

soudkyně zpravodajka