Constitutional Court dismisses constitutional complaint against prosecutor's decision to initiate criminal proceedings for fraud.

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Tomáše Lichovníka, soudců JUDr. Jaromíra Jirsy a JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti Ing. Petra Hartmanna, zastoupeného Mgr. Magdalénou Poncza, advokátkou se sídlem Ostrava 1, Českobratrská 1403/2, proti usnesení státní zástupkyně Okresního státního zastupitelství v Ústí nad Labem ze dne 2. 6. 2015 č. j. 1 ZT 410/2014-46, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

V ústavní stížnosti stěžovatel navrhuje, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví označené usnesení státní zástupkyně Okresního státního zastupitelství v Ústí nad Labem. Tímto usnesením byla zamítnuta jeho stížnost proti usnesení Policie České republiky, Krajského ředitelství policie Ústeckého kraje, Služby kriminální policie a vyšetřování, Územního odboru Ústí nad Labem ze dne 8. 12. 2014 č. j. KRPU-246013-55/TČ-2013-041081-HKM, kterým bylo proti stěžovateli a další osobě zahájeno trestní stíhání pro zločin dotačního podvodu podle § 212 odst. 1, odst. 5 písm. c) trestního zákoníku.

Podle stěžovatele došlo vydáním napadených rozhodnutí k zásahu do jeho práv podle čl. 90 Ústavy, čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

Stěžovatel především namítá, že trestní stíhání bylo zahájeno pro skutek, který není a ani nemůže být trestným činem dotačního podvodu, neboť v žádosti Ústeckému kraji o poskytnutí dotace nebyly uvedeny žádné nepravdivé či hrubě zkreslené údaje a nebyly ani zamlčeny podstatné údaje. Stěžovatel má za to, že v jeho případě je možno hovořit maximálně o nehospodárném vydávání finančních prostředků ze strany Ústeckého kraje, ale nikoli o dotačním podvodu na jeho straně. Stěžovatel dále poukazuje na to, že státní zástupkyně rozhodla o jeho stížnosti až po šesti měsících a že její usnesení je nepřezkoumatelné, neboť fakticky neobsahuje žádné relevantní odůvodnění.

Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele i obsah napadeného rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.

Podle ustanovení § 43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.

Ústavní soud připomíná, že možnosti jeho ingerence do přípravného řízení jsou striktně omezeny jen na případy vybočení z hranic podústavního práva, jež jsou povahy extrémní. Zdrženlivost v zásazích proti usnesení o zahájení trestního stíhání Ústavní soud prolomil jen ve zcela mimořádných situacích, pro něž je charakteristická existence zjevné libovůle v rozhodování (srov. např. nález

sp. zn. III. ÚS 511/02

).

Ústavnímu soudu nepřísluší jakkoli přezkoumávat po věcné stránce rozhodnutí o zahájení trestního stíhání ve smyslu jeho opodstatněnosti, neboť jde o otázku náležející výlučně do pravomoci příslušných orgánů činných v trestním řízení. Není smyslem usnesení o zahájení trestního stíhání vyřešit všechny sporné otázky skutkové a právní, jeho vydáním ani není předjímán výsledek řízení ve věci samé. Důvodnost obvinění obsaženého v usnesení o zahájení trestního stíhání je předmětem celého trestního řízení, což se týká i právního posouzení stíhaného skutku. Přitom Ústavnímu soudu přísluší se zabývat otázkou ochrany základních práv a svobod zásadně po ukončení řízení a vyčerpání všech procesních prostředků podle trestního řádu (srov. např. usnesení

sp. zn. III. ÚS 539/98

).

Ústavní soud připouští, že vyřizování stížnosti stěžovatele proti usnesení o zahájení trestního stíhání ze strany státní zástupkyně Okresního státního zastupitelství v Ústí nad Labem bylo nestandardně dlouhé. Tyto průtahy však nedosahují intenzity kvalifikovaného zásahu do práva stěžovatele na spravedlivý (řádný) proces, a to zejména s ohledem na to, že v jejich důsledku nedošlo k žádnému zkrácení práva stěžovatele uplatňovat v rámci trestního stíhání svou obhajobu proti vznesenému obvinění.

Ústavní soud se dále nemůže ztotožnit s názorem stěžovatele, že napadené usnesení státní zástupkyně Okresního státního zastupitelství v Ústí nad Labem je nedostatečně odůvodněno. Stěžovatel zcela přehlíží část odůvodnění napadeného usnesení na s. 3 a 4, kde je přesvědčivým způsobem vysvětleno, v čem je spatřováno podvodné jednání stěžovatele a jeho spoluobviněné. Jeho podstata nespočívá v tom, že projekt, k němuž byla dotace poskytnuta, bylo možno realizovat levněji, ale že cena byla značně a neúměrně nadhodnocena, čehož si stěžovatel i spoluobviněná museli být vědomi. Zdůrazněna je přitom skutečnost, že oba obvinění uzavírali subdodavatelské smlouvy se společnostmi či firmami, v nichž měli majetkový podíl či vedoucí funkci.

Lze tedy konstatovat, že napadené usnesení nemohlo zasáhnout do ústavně zaručených práv stěžovatele. Uvedené námitky může stěžovatel uplatňovat v rámci své obhajoby v dalším průběhu trestního řízení.

Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 13. října 2015

JUDr. Tomáš Lichovník

předseda senátu