Constitutional Court dismisses constitutional complaint regarding statute of limitations on state compensation claim. Court rejects argument that Constitutional Court can review substantive claim existence. Statute of limitations bars claim despite procedural arguments.

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Musila a soudců Jana Filipa (soudce zpravodaje) a Vladimíra Kůrky o ústavní stížnosti stěžovatele Andreje Mata, zastoupeného JUDr. Lubomírem Müllerem, advokátem se sídlem Symfonická 1496/9, Praha 5, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 8. října 2014 č. j. 18 Co 354/2014-117 a rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 7. července 2015 č. j. 30 Cdo 377/2015-127, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí

1. Ústavní stížností ze dne 13. 9. 2015, doručenou Ústavnímu soudu téhož dne, stěžovatel napadl shora označená soudní rozhodnutí, přičemž tvrdil, že jimi byl porušen čl. 1 a čl. 36 odst. 1 a 3 Listiny základních práv a svobod, čl. 5 odst. 5 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě, jakož i čl. 89 odst. 2 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava").

2. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 26. 6. 2014 č. j. 27 C 201/2010-95 byla k žalobě stěžovatele na zaplacení částky 300 000 Kč, jež měla představovat náhradu nemajetkové újmy, uložena žalované České republice - Ministerstvu spravedlnosti povinnost zaplatit stěžovateli částku 200 000 Kč (výrok I), co do částky 100 000 Kč byla žaloba zamítnuta (výrok II) a žalované byla uložena povinnost nahradit stěžovateli náklady řízení (výrok III).

3. Napadeným rozsudkem Městský soud v Praze k odvolání žalovaného rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku ve věci samé (I) změnil tak, že se žaloba zamítá, a dále rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů.

4. Proti tomuto rozhodnutí odvolacího soudu brojil stěžovatel dovoláním, které však Nejvyšší soud ústavní stížností napadeným rozsudkem zamítl, přičemž rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Dospěl totiž k závěru, že stěžovatelův nárok byl - a to i při započtení stavení promlčecí doby [§ 35 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád) (dále jen "OdpŠk")] - promlčen v šestiměsíční promlčecí době podle § 32 odst. 3 OdpŠk, neboť ta začala běžet nejpozději dne 30. 10. 2007, kdy nabylo právní moci usnesení o zastavení trestního stíhání stěžovatele, a žaloba byla podána dne 2. 7. 2010.

II. Argumentace stěžovatele

5. V ústavní stížnosti stěžovatel uvedl, že otázka promlčení se v souzené věci netýká jen tzv. jednoduchého práva, ale i práv ústavních, zejména práva na spravedlivý proces, práva na odškodnění, práva na prospěch ze závaznosti nálezů Ústavního soudu a "práva na legitimní očekávání". V prvé řadě stěžovatel odmítl argument Nejvyššího soudu, že se Ústavní soud ve svém předchozím nálezu ze dne 24. 4. 2014

sp. zn. IV. ÚS 2265/13

(dostupný na adrese http://nalus.usoud.cz) otázkou promlčení nezabýval, neboť námitkou promlčení se soudy začnou zabývat, jakmile ji protistrana namítne, což Ministerstvo spravedlnosti učinilo ve svém vyjádření k žalobě ze dne 11. 3. 2011, a pokud by ji Ústavní soud shledal jako důvodnou, ústavní stížnost by v dané věci zamítl, a nezdůrazňoval by, že šlo o řízení podle zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci; z tohoto důvodu se na věc dle stěžovatele vztahuje speciální ustanovení § 24 odst. 2 citovaného zákona, kde je stanovena tříletá promlčecí doba. Aplikaci ustanovení § 32 odst. 3 OdpŠk výslovně vylučuje ustanovení § 36 OdpŠk, přičemž skutečnost, že byl zproštěn obžaloby za účinnosti ustanovení § 32 odst. 3 OdpŠk, na jeho nepoužitelnosti nic nemění, neboť jeho aplikace je možná jen tedy, když za jeho účinnosti došlo k nezákonnému rozhodnutí.

6. Dále stěžovatel uvedl, že není rozhodné, pokud by byl aplikován na souzenou věc rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 4. 2013 sp. zn. 30 Cdo 1770/2012, neboť podle tohoto rozsudku se použije tříletá promlčecí doba (pozn.: stanovená v § 101 občanského zákoníku), tj. stejně jako tomu je podle § 24 odst. 2 zákona č. 119/1990 Sb., takže v obou případech lze dospět k závěru, že nárok promlčen není. Vyjádřil-li Ústavní soud v usnesení ze dne 28. 4. 2015

sp. zn. I. ÚS 737/15

názor, že promlčecí lhůta by měla být šestiměsíční, odchýlil se od závazného názoru vysloveného v nálezu ze dne 23. 5. 2012

sp. zn. I. ÚS 3438/11

(N 111/65 SbNU 497), v němž Ústavní soud svěřil řešení otázky promlčení doby Nejvyššímu soudu, jenž ve výše citovaném rozsudku stanovil, že tato doba je tříletá. Pokud se rozchází názor Ústavního soudu v usnesení a nálezu, má podle čl. 89 odst. 2 Ústavy přednost nález.

7. Současně stěžovatel zmínil, že Ústavní soud v nálezu ze dne 18. 12. 2014

sp. zn. III. ÚS 1856/13

neshledal promlčení ani ve stěžovatelově věci z roku 1950, kde k zastavení trestního stíhání došlo 8. 1. 2008 a žaloba byla podána rovněž 2. 7. 2010. Konečně s poukazem na nález Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2015

sp. zn. I. ÚS 819/15

upozornil, že po vydání nálezu

sp. zn. IV. ÚS 2265/13

měl legitimní očekávání, že jeho nároku bude vyhověno, což mělo být podpořeno i následným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2 (sub 2), navíc mu bylo při předběžném projednávání nároku ze strany Vojenského úřadu pro právní zastupování Ministerstva obrany České republiky (dále jen "VÚPZ") přípisem ze dne 12. 5. 2008 sděleno, že případné další nároky může uplatnit u soudu do třech let od právní moci zprošťujícího rozsudku. Legitimní očekávání mělo být narušeno i tím, že mu ve vztahu k jeho odsouzení z roku 1950 bylo zadostiučinění přiznáno, a to rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 23. 6. 2015 sp. zn. 10 C 90/2010 (jenž následoval po vydání nálezu

sp. zn. III. ÚS 1856/13

), ovšem ve vztahu k odsouzení z roku 1952 je mu odpíráno.

III. Formální předpoklady projednání návrhu

8. Ústavní soud nejprve zkoumal splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).

IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

9. Ústavní soud následně posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku, zvláště pak vydaných formou nálezu.

10. V ústavní stížnosti stěžovatel vyjádřil nesouhlas s tím, jak obecné soudy posoudily otázku promlčení jím uplatněného nároku, konkrétně pak že aplikovaly ustanovení § 32 odst. 3 OdpŠk, ač mělo být použito buď ustanovení § 101 občanského zákoníku, anebo ustanovení § 24 odst. 2 zákona č. 119/1990 Sb., přičemž protiústavnost v procesu interpretace a aplikace příslušných předpisů coby tzv. podústavního práva shledal v porušení tzv. legitimního očekávání. Jak patrno z ústavní stížnosti, stěžovatel si byl vědom toho, že předmětnou výkladovou otázkou, stejně jako otázkou možného vzniku tzv. legitimního očekávání, se již Ústavní soud zabýval v usnesení

sp. zn. I. ÚS 737/15

. Vzhledem k tomu, že se III. senát se závěry I. senátu plně ztotožnil, nezbylo mu, než stěžovatele na odůvodnění daného usnesení odkázat. Ústavní soud v této souvislosti připomíná, že stanoviskem vysloveným dne 25. 11. 2014 pod sp. zn. Pl. ÚS-st. 39/14 (č. 297/2014 Sb.) Ústavní soud pouze uznal výjimku v možnosti uplatňovat nárok na náhradu nemajetkové újmy, nerozhodl tím však a priori o takových nárocích, co se týče jejich základu a výše, neboť tam již žádné další výjimky z postupu podle zvláštního právního předpisu nestanovil, jak také plyne z citovaného usnesení

sp. zn. I. ÚS 737/15

.

11. Na doplnění možno uvést, že Ústavní soud, jak opakovaně připomíná, je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu obecných soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), a že vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Dovolal-li se stěžovatel nálezů Ústavního soudu vydaných ve věcech

sp. zn. IV. ÚS 2265/13

či

III. ÚS 1856/13

s tím, že pokud by Ústavní soud shledal námitku promlčení důvodnou, ústavní stížnost by zamítl, z výše uvedeného zřetelně plyne, že Ústavní soud se nemůže zabývat otázkou existence vymahatelného nároku, ale tím, zda z hlediska ústavnosti obstojí důvody, na nichž obecné soudy své rozhodnutí postavily; v uvedených věcech otázku promlčení Ústavní soud neřešil, a ani řešit nemohl, neboť obecné soudy žalobu na náhradu nemajetkové újmy zamítly z jiného důvodu. K argumentaci stěžovatele nálezem

sp. zn. I. ÚS 3438/11

ve spojení (mj.) s rozsudkem Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 1770/2012 již Nejvyšší soud v napadeném rozsudku stěžovateli vysvětlil, proč příslušné závěry na jeho věc nedopadají (tedy že ke zproštění žalobce obžaloby došlo před účinností ustanovení § 32 odst. 3 OdpŠk). Jde-li o námitku porušení tzv. legitimního očekávání (na nabytí majetku v podobě náhrady za nemajetkovou újmu), to by mohlo stěžovateli vzniknout na základě zákona, není-li o jeho obsahu sporu, anebo na základě pravomocného rozhodnutí, nikoliv však (obvykle) na základě pravomocného rozhodnutí vydaného v jiné, byť obdobné věci [k důvodům viz nález ze dne 12. 12. 2013

sp. zn. III. ÚS 3221/11

(N 216/71 SbNU 531)]. Nemohlo tomu být ani s ohledem na přípis VÚPZ ze dne 12. 5. 2008, a to již jen z toho důvodu, že zmíněný úřad stěžovateli nevyhověl, protože - jak patrno z ústavní stížnosti - pokládal předmětný nárok za promlčený. Dlužno dodat, že poskytnuté poučení o lhůtě uvedené v § 24 odst. 2 zákona č. 119/1990 Sb., jehož konstrukce nárok na náhradu nemajetkové újmy neznala, nemohlo založit nárok na náhradu takového druhu újmy stanovené jiným (zvláštním) právním předpisem.

12. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 1. října 2015

Jan Musil v. r.

předseda senátu Ústavního soudu