Constitutional Court dismisses constitutional complaint regarding custody arrangement and child's rights. The court rejects the claim that the appellate court violated fundamental rights. The decision upholds the appellate court's custody ruling as procedurally correct. The court emphasizes that constitutional review is limited to procedural legality, not substantive correctness. The court notes the child's age limits the weight of their expressed wishes. The court finds no violation of the child's right to be heard. The court concludes the complaint is clearly unfounded and inadmissible. The court dismisses the complaint under the relevant constitutional law provision.

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Musila a soudců Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a Jana Filipa ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Š. V., zastoupeného JUDr. Oldřiškou Luňáčkovou, advokátkou se sídlem Moskevská 1523/63, Praha 10, proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 19. 2. 2015 č. j. 21 Co 206/2014-297, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ve včas podané ústavní stížnosti, která i jinak splňuje náležitosti ústavní stížnosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákonem o Ústavním soudu"), stěžovatel navrhl, aby pro porušení čl. 10 odst. 2, čl. 32 odst. 4 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny") a čl. 3 a čl. 8 Úmluvy o právech dítěte Ústavní soud zrušil v záhlaví označené rozhodnutí odvolacího soudu vydané v řízení "o změnu úpravy, výchovy a výživy nezletilého dítěte".

I. Okresní soud v Berouně rozsudkem ze dne 24. 10. 2012 č. j. 23 Nc 565/2012-20 schválil dohodu rodičů o úpravě výchovy a výživy k nezletilému S. a o styku otce (stěžovatele) s nezletilým.

Rozsudkem ze dne 17. 7. 2014 č. j. 23 P 157/2013-241 jej tento soud změnil tak, že se nezletilý S. svěřuje do střídavé výchovy rodičů (a uvedl podrobnosti, za nichž bude realizována), s tím, že původní rozhodnutí zůstává nezměněno v části, kterou byla schválena dohoda rodičů o úpravě styku otce s nezletilým (výrok I), rozhodl dále o povinnosti matky a otce nezletilého přispívat na jeho výchovu 5 000 Kč a 1 500 Kč měsíčně (výrok II a III), o jejich povinnosti uhradit České republice náklady řízení s vypracováním znaleckého posudku (výrok V a VI), a konečně o vzájemných nákladech řízení rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá právo na jejich náhradu (výrok IV).

Podrobné odůvodnění tohoto rozsudku je účastníkům řízení známo, pročež jej netřeba reprodukovat.

Krajský soud v Ostravě ústavní stížností napadeným rozsudkem toto rozhodnutí změnil ve výrocích I, II a III, a návrh stěžovatele "na změnu poměrů nezletilého S. " zamítl; ve výrocích IV, V a VI jej potvrdil a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

Ve vztahu k zamítavým výrokům odvolací soud konstatoval, že soud prvního stupně, přestože správně a úplně zjistil skutkový stav, dospěl k nesprávnému právnímu závěru o tom, že jsou splněny podmínky pro změnu výchovy nezletilého z výlučné péče matky na střídavou výchovu.

Ačkoli se ztotožnil s názory, jež Ústavní soud vyslovil v otázce střídavé výchovy v odůvodnění označených nálezech, odvolací soud i s poukazem na stanovisko Výboru pro lidská práva ke střídavé péči o děti ze dne 14. 10. 2014 zdůraznil, že je "nelze aplikovat "plošně", ale že "nejlepší zájem dítěte je třeba hledat v každém jednotlivém případě zvlášť, nikoli podle jakéhokoli předem daného schématu a snahou o minimalizaci negativních důsledků pro dítě"; dodal pak, že "střídavá péče nemůže být využívána jako forma spravedlivého dělení dítěte mezi dvěma znesvářenými rodiči, bez ohledu na zájem a potřeby konkrétního dítěte". K tomu odvolací soud připomněl též nález Ústavního soudu

sp. zn. I. ÚS 1708/14

s vysvětlením, že dle ustálené soudní praxe může být důvodem ke změně rozhodnutí soudu o výchově nezletilého dítěte pouze změna závažnějšího rázu, tedy stav "kdy dosavadní úprava poměrů již nadále nezajišťuje nejpříznivější podmínky pro zdárný vývoj dítěte, když se dostane do rozporu se zájmy dítěte a se zájmy společnosti, a to zejména proto, že se mezi dítětem a rodičem, jemuž bylo dítě svěřeno do výchovy, vyvinul takový vztah, který zdárný průběh výchovy ohrožuje".

V nyní posuzované věci však nebylo zjištěno a ani tvrzeno, že by od posledního rozhodnutí soudu došlo ke změně poměrů, natož ke změně, jež by odůvodňovala změnu rozhodnutí o výkonu povinností a práv vyplývajících z rodičovské odpovědnosti. Pokud by "předmětnou změnu měla představovat skutečnost, že se v minulosti rodiče dohodli na faktické střídavé výchově... nezbývá než konstatovat, že ve skutečnosti prakticky nešlo o střídavou výchovu - na základě měsíčního "rozvrhu", připraveného vždy na následující měsíc bez dohody o tom, jak dlouho bude taková praxe probíhat", přičemž "uvedená praxe podle provedeného dokazování probíhala již od počátku září 2012, tedy dříve, než rodiče před soudem uzavřeli dohodu o výchově nezletilého". Posuzovala-li by se "uvedená skutečnost ... jako změna poměrů", bylo by ji dle soudu třeba hodnotit "jako změnu "negativní", když v době posledního rozhodování byli rodiče ... schopni dohodnout se na rozsahu styku otce s nezletilým S., postupem času ale toho již schopni nebyli, a byli nuceni výchovu nezletilého řešit zcela v souladu se soudem schválenou dohodou".

Po posouzení (nad rámec uvedeného), zda by "aktuálně byly či nebyly naplněny podmínky pro rozhodnutí o střídavé výchově", odvolací soud dospěl - oproti soudu prvního soudu - k závěru, že tomu tak nebylo. Aniž by "jakkoliv zpochybňoval výchovné možnosti a schopnosti otce", tak i v případě existence změny poměrů, by střídavá výchova nebyla (aktuálně) v zájmu nezletilého S., a to pro zjevný nedostatek komunikace mezi rodiči, jenž má "poměrně zásadní přesah nejen do zdravotního stavu nezletilého, resp. léčebných postupů, ale i do jeho zařazení do vzdělávacího procesu", a "nelze ani předpokládat, že by jiné zákonné prostředky mohly objektivně vést k zajištění kvalifikované komunikace...". Nesouhlas matky se střídavou výchovou je tak "vybudován" na důvodech, které jsou způsobilé negativně zasahovat do zájmu nezletilého, a proto její nesouhlas nelze považovat za "obstrukční".

II. V ústavní stížnosti stěžovatel namítá (resp. je přesvědčen), že tyto právní závěry odvolacího soudu (že nenastala taková změna poměrů, která by odůvodnila změnu předchozího rozhodnutí, a že nebyly dány podmínky pro střídavou péči) jsou nesprávné, a to v důsledku interpretace, jež je (uplatněním přepjatého formalismu při aplikaci práva, zejména ustanovení § 909 o. z.) v zásadním rozporu s principy spravedlnosti, jakož i v "příkrém nesouladu" se skutkovými zjištěními.

Změnu poměrů stěžovatel spatřuje v tom, že mu matka již neumožňuje pečovat o nezletilého dle jejich původní "vzájemné dohody o střídavé péči", jakož i v tom, že nyní může synovi věnovat dostatek času, neboť je na rodičovské dovolené s dcerou (polorodou sestrou nezletilého), k níž má nezletilý pozitivní citovou vazbu, což však odvolací soud nevzal v úvahu a nijak nezdůvodnil, proč tuto okolnost zcela pominul; soud též nepřihlédl ani k tomu, že současný praktikovaný režim (nastavený schválenou dohodou) je podle něj pro nezletilého s ohledem na jeho věk již nevhodný. Věc proto odvolací soud právně zhodnotil v naprostém rozporu se zjištěným skutkovým stavem, a trvání na striktně formálním požadavku existence zásadní změny poměrů znamená, že dosažení změny v úpravě odpovídajících práv a povinností je v obdobných případech téměř nereálné.

Stěžovatel oponuje též tomu, že pro nesoulad v přístupu rodičů k zdravotním problémům nezletilého a jejich komunikační obtíže by střídavá výchova nebyla v jeho zájmu, a to ani v případě zněny poměrů, neboť takový závěr je v přímé kolizi s názory Ústavního soudu ve věci

sp. zn. I. ÚS 3216/13

či

sp. zn. I. ÚS 1708/14

. Úsudek o nedostatku komunikace mající přesah i do zařazení nezletilého do vzdělávacího procesu, je podle něj pouhou interpretací soudu, vycházející z neprokázaných (resp. zveličovaných) tvrzení matky. Tvrdí, že nezletilý není neshodami rodičů nijak ovlivňován, narušení vzájemné komunikace zůstává toliko "mezi dospělými" a není ani takové intenzity, aby byly způsobilé být v rozporu s jeho zájmy.

Podle stěžovatele měl odvolací soud především zohlednit kritéria, ze kterých je dle Ústavního soudu třeba vycházet při rozhodování o svěření dítěte do péče, přičemž je přesvědčen, že v jeho věci pro nařízení střídavé výchovy svědčí, a naopak neexistují vážné důvody, které by tomu bránily. Dodává též, že pokud odvolací soud nepovažoval zjištění znalkyně ohledně pozitivního citového vztahu S. k oběma rodičům za přání nezletilého být v péči obou rodičů, měl v tomto směru dokazování doplnit, neboť v takovém případě nebyl názor dítěte zjištěn.

III. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod. Není součástí obecných soudů, není jim instančně nadřazen, a nezasahuje do rozhodovací činnosti obecných soudů vždy, když došlo k porušení běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem, ale až tehdy, když takové porušení představuje zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 25. 1. 1995,

sp. zn. II. ÚS 45/94

).

Stěžovatel, dovolávaje se též ochrany se zřetelem k čl. 10 odst. 2 a čl. 32 odst. 4 Listiny a čl. 8 odst. 1 Úmluvy, směřuje (a to nutně) svoji kritiku do občanskoprávního řízení, jehož byl účastníkem. Proto nadále jde primárně o posouzení, zda toto řízení svými procesními postupy, uplatněnými právními názory a celkovým výsledkem, se odbývalo v ústavněprávních mezích, jmenovitě zda nevybočilo - a to především - ze zásad tzv. spravedlivého procesu ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny, jímž je garantováno, že každý se může domáhat se svého práva stanoveným způsobem u nezávislého a nestranného soudu.

Kolizi s principy "spravedlivého procesu" v rovině právního posouzení věci přitom představují nikoli "běžné" nesprávnosti, nýbrž až situace flagrantního ignorování příslušné kogentní normy nebo zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů v soudní praxi ustáleného výkladu, resp. použití výkladu, jemuž chybí smysluplné odůvodnění, jež tím zatěžují řízení a jeho výsledek ústavněprávně relevantní svévolí, nepředvídatelností a interpretační libovůlí. Obdobné platí i pro skutkovou rovinu sporu.

Takové podmínky pro zásah Ústavního soudu však v dané věci dovodit nelze.

Odvolacímu soudu nelze vytknout, že aplikoval "nesprávné" podústavní právo, a stejně tak skutková zjištění, z nichž vycházel, lze mít za adekvátní (mají dostatečnou oporu v provedeném dokazování), pročež jeho závěry, založené na zdůraznění zájmu nezletilého ve smyslu čl. 3 Úmluvy o ochraně práv dítěte a ustanovení § 866 a § 906 občanského zákoníku, lze rozumně zastávat, a jsou obhajitelné.

V prvé řadě je namístě zdůraznit, že to byl právě odvolací soud, který neposuzoval jen existenci podmínky změny poměrů, nýbrž (správně) i její způsobilost ovlivnit původní rozhodnutí o výkonu rodičovských práv a povinností. Spornou tudíž bylo, zda došlo ve skutečnostech, které tvořily skutkový podklad původního rozhodnutí soudu, k tak zásadní změně oproti dřívějším poměrům, za nichž byl nezletilý svěřen do výchovy matky, jež si vynucuje i změnu jeho výchovného prostředí, a to jmenovitě formou střídavé výchovy.

Již dříve Ústavní soud v usnesení

sp. zn. IV. ÚS 14/2000

vyslovil, že dospěly-li obecné soudy "k závěru, že k takové změně poměrů nedošlo, není projednávanou věc možno posunovat do roviny, v jaké soud při svém prvém rozhodování o výchově nezletilého dítěte posuzuje podmínky pro jeho výchovu u toho či onoho z rodičů"; důvody odůvodňující změnu takového rozhodnutí musí přitom "skutečně dosáhnout intenzity změny poměrů ve všech jejích aspektech".

Právě s ohledem na zájem dítěte, jakož i zajištění jeho řádné výchovy, je změna výchovného prostředí odůvodněna jen tehdy, jestliže jiné okolnosti převažují nad požadavkem stálosti výchovného prostředí; tak je tomu zejména v případech, kdy dosavadní úprava výchovy již nadále nezajišťuje nejpříznivější podmínky pro zdárný vývoj dítěte, či se dostane do rozporu se zájmy dítěte, a to zejména tehdy, když se mezi dítětem a rodičem, jemuž bylo svěřeno dítě do výchovy, vyvinul takový vztah, který zdárný průběh výchovy ohrožuje (srov. usnesení

sp. zn. II. ÚS 309/2005

či

sp. zn. III. ÚS 3139/14

).

Nic takového se v dané věci neuplatní.

Se zřetelem k již zmiňovanému zjištění, že od posledního rozhodnutí o výchově fakticky nedošlo ke změně poměrů, resp. že poměry mezi rodiči a nezletilým odpovídaly v poslední době právě schválené dohodě o výchově nezletilého S., jakož i k tomu, že vzájemné vztahy mezi rodiči jsou "velice napjaté, komunikace mezi nimi vázne" a mají "problém se dohodnout" o podstatných skutečnostech týkajících se nezletilého, odvolací soud ospravedlnitelně nespatřoval podmínky k úsudku, že k relevantní změně poměrů vskutku došlo.

Ohledně střídavé výchovy, jejíž vhodnost odvolací soud hodnotil též, Ústavní soud (srov. kupř. rozhodnutí

sp. zn. I. ÚS 1554/14

,

sp. zn. III. ÚS 2379/14

) zastává názor, že svěření dítěte do střídavé péče není - při rozchodu rodičů - řešením automatickým. V prvé řadě - na což stěžovatel též poukazuje - musí být splněno subjektivní kritérium, tj. oba rodiče musí o svěření dítěte do střídavé péče projevit skutečný a upřímný zájem, a dále musí být naplněna i základní kritéria objektivní, tj. především míra zachování identity dítěte a jeho rodinných vazeb v případě jeho svěření do péče daného rodiče či schopnost rodiče zajistit jeho vývoj a fyzické, vzdělávací, emocionální, materiální a jiné potřeby a přání dítěte (srov. nález

sp. zn. I. ÚS 3216/13

ze dne 25. 9. 2014).

Avšak i v případě, kdy jsou splněna výše naznačená kritéria u obou rodičů ve zhruba stejné míře, mohou nastat specifické okolnosti týkající se konkrétního dítěte, které brání jeho svěření do střídavé péče, resp. kdy střídavá péče by nebyla v souladu s jeho nejlepším zájmem; je tomu tak kupříkladu i tehdy, pokud by představovala pro dítě nepřiměřenou zátěž či kdy vzdálenost mezi bydlišti rodičů by mohla zásadním způsobit narušit jeho školní docházku (zde kupř.

sp. zn. II. ÚS 1835/12

ze dne 5. 9. 2012,

sp. zn. I. ÚS 2587/14

,

sp. zn. I. ÚS 3216/13

) a ve výjimečných případech může být důvodem bránícím svěření do střídavé péče i nevhodná komunikace mezi rodiči (

sp. zn. III. ÚS 2379/14

).

K takovému závěru dospěl v této věci i odvolací soud, když dovodil, že střídavá péče není pro nedostatek komunikace, jež má přesah do zdravotního stavu nezletilého a jeho zařazení do vzdělávacího procesu, v zájmu nezletilého.

Ústavnímu soudu přitom nepřísluší hodnotit, komu z rodičů či jiných osob má být dítě svěřeno do péče; jeho úkolem je toliko posoudit, zda obecné soudy se otázkou střídavé výchovy zabývaly, a to i z pohledu výše naznačených hledisek, a zda svými rozhodnutími neporušily některá základní práva a svobody stěžovatele.

V takto předznačeném limitu ústavněprávního přezkumu je pro ústavněprávní přezkum určující, že odvolací soud nepominul ani posouzení otázky existence změny poměrů (což bylo primární), ani stěžejní principy hodnocení vhodnosti střídavé péče; obojímu se podrobně a v úplnosti věnoval, a své závěry ohledně úpravy výchovy nezletilého dítěte též odpovídajícím způsobem odůvodnil.

Okolnost, že stěžovatel závěry odvolacího soudu nesdílí, resp. má (oproti nim) za to, že "všechna zákonná kritéria pro rozhodnutí o střídavé péči jsou naplněna", nemůže být samo o sobě důvodem k tomu, aby je Ústavní soud hodnotil jinak, resp. na ně nahlížel takto předznačenou optikou, jestliže (jak již bylo řečeno) k jejímu jinému hodnocení - v rovině pouhé "věcné správnosti" - není povolán.

K námitce, že nebylo respektováno implicitní přání nezletilého dovozované z jeho pozitivních citových vazeb k oběma rodičům, a že v tomto smyslu soud dokazování nedoplnil, se již jen dodává, že ústavní pořádek zaručuje dítěti právo, aby mohlo v řízení projevit své stanovisko k otázkám, jež se ho bezprostředně dotýkají (srov.

sp. zn. III. ÚS 3363/10

,

sp. zn. I. ÚS 2661/10

sp. zn. III. ÚS 3007/09

), avšak při zohlednění konkrétní situace, jmenovitě věku dítěte (viz

sp. zn. III. ÚS 495/03

a

sp. zn. II. ÚS 1945/08

). Pro dítě je právo, aby bylo slyšeno, důležité, neboť mu dává pocítit, že není objektem a pasivním pozorovatelem událostí, ale že je významným subjektem práva a také účastníkem řízení (

sp. zn. I. ÚS 3304/13

). To vše ale neznamená, že by konečné hodnocení (posouzení) zájmu nezletilého dítěte, jakož i oprávnění k případným korekturám jeho představ a názorů o tom, co je pro něj v dané věci vhodné, případné, resp. obecně prospěšné, a co nikoli, nemělo náležet rozhodujícímu soudu; "zásadní vodítko" ve smyslu výše zaznamenaného nálezu

sp. zn. I. ÚS 2482/13

nalézá svého konkrétního (včetně korektivního) výrazu v relaci k věku dítěte a jeho rozumové, citové a sociální vyspělosti.

Vyloženým principům se obecné soudy v dané věci nezpronevěřily, jestliže soud odvolací v dané věci rozhodoval v době, kdy dítěti nebylo ještě pět roků.

Na podkladě řečeného je namístě závěr, že zásady tzv. spravedlivého procesu podle čl. 36 odst. 1 Listiny porušeny nebyly; nikterak se nenaznačuje, že proces nebyl veden řádně, že se stěžovateli nedostalo zákonem stanovených procesních práv a že napadené rozhodnutí obecného soudu nese znaky neodůvodněné "libovůle".

Ústavní soud proto posoudil ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou, a jako takovou ji v senátu usnesením (bez jednání) odmítl [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu].

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 13. srpna 2015

Jan Musil v. r.

předseda senátu