Constitutional Court dismisses seizure of luxury cars due to lack of evidence and expired time limits.

Ústavní soud rozhod v senátě složeném z předsedy senátu Vladimíra Kůrky, soudce Jana Filipa a soudkyně zpravodajky Milady Tomkové o ústavní stížnosti FLORIDA CZECH INVEST LLC, se sídlem 6538 Collins Avenue, 33141 Miami Beach, Florida, USA, podnikající v České republice prostřednictvím své organizační složky se sídlem Hlušičkova 1129/9, 155 00 Praha 5, zastoupené Mgr. Janou Gavlasovou, advokátkou, AK se sídlem Západní 449, Chýně, 253 01 Hostivice, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 20. 11. 2014 č. j. 3 Nt 51/2014, usnesení Vrchního státního zastupitelství v Praze ze dne 3. 11. 2014 č. j. 7 VZV 16/2012-2703, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Včas podanou ústavní stížností se stěžovatelka s tvrzením o porušení svých práv ústavně zaručených v čl. 1, čl. 4 odst. 2 a 4, čl. 10 odst. 1, čl. 26 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a čl. 40 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 odst. 1 a čl. 17 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě a porušení čl. 1 odst. 1 Ústavy domáhala zrušení shora označených rozhodnutí orgánů činných v trestním řízení vydaných v trestní věci obv. Eduarda Víta a spol. Stěžovatelka petitorně uplatnila i eventuální návrh na zrušení usnesení policejního orgánu ze dne 6. 12. 2012 č. j. OKFK-250-267/TČ-2011-251202 o zajištění věcí.

Z napadených rozhodnutí, jakož i dalších příloh připojených k ústavní stížnosti vyplynulo, že policejní rada Policie České republiky, Útvaru odhalování korupce a finanční kriminality SKPV, rozhodl v prosinci 2012 o zajištění osobních motorových vozidel tov. zn. FERRARI 458F 142, VW SCIROCCO a MERCEDES BENZ jako náhradní hodnoty podle ustanovení § 79f tr. řádu. Stěžovatelka, majitelka zajištěných vozidel, opakovaně žádala o zrušení zajištění, její žádosti z října 2014 Vrchní státní zastupitelství v Praze ústavní stížností napadeným usnesením nevyhovělo s tím, že důvody, pro které bylo zahájeno trestní stíhání Eduarda Víta, vedoucího organizační složky stěžovatelky v České republice, a dalších osob, dále trvají. Stížnost stěžovatelky Vrchní soud v Praze ústavní stížností napadeným usnesením zamítl.

V ústavní stížnosti stěžovatelka popsala dosavadní průběh řízení a podrobně rekapitulovala obsah svých předchozích žádostí o zrušení zajištění předmětných vozidel, jakož i důvody, pro které orgány činné v trestním řízení jejím žádostem nevyhověly. Prakticky tutéž argumentaci stěžovatelka uplatnila i v projednávaném případě. Její podstata, lze-li ji vyjádřit shrnutě, spočívá v tvrzení, že orgány činné v trestním řízení stále pracují pouze s indiciemi či nepodloženými tvrzeními a neopatřily dosud žádný důkaz, jenž by podložil podezření, že vozidla mohla být pořízena z prostředků pocházejících z trestné činnosti obviněných, resp. jenž by odůvodňoval trvání zajištění vozidel po dobu již téměř dvou let. V této souvislosti stěžovatelka upozornila na stanovisko Nejvyššího státního zastupitelství, které při rozhodování o stížnosti proti rozhodnutí o prodeji zajištěných vozidel vytklo policejnímu orgánu neúplnost šetření a nepřezkoumatelnost jeho rozhodnutí.

Ústavní soud přezkoumal napadená usnesení Vrchního státního zastupitelství v Praze a Vrchního soudu v Praze z hlediska jejich tvrzeného porušení ústavně zaručených práv stěžovatelky a poté dospěl k závěru o zjevné neopodstatněnosti ústavní stížnosti.

Ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") dává v zájmu racionality a efektivity řízení o ústavní stížnosti Ústavnímu soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná také v případě, kdy jí předestřené shodné tvrzení o porušení základního práva a svobody bylo již dříve Ústavním soudem posouzeno a z něj vycházející ústavní stížnost, resp. námitky tam vznesené, v ústavněprávní rovině neobstály.

O posledně zmíněnou situaci se jedná i v projednávaném případě, neboť o argumentačně shodném základu ústavní stížnosti téže stěžovatelky v téže věci již Ústavní soud rozhodoval a uplatněným (shodným) námitkám stěžovatelky nepřiznal ústavně právní relevanci (srov. usnesení

sp. zn. I. ÚS 2839/13

ze dne 19. 2. 2014, usnesení

sp. zn. I. ÚS 176/14

ze dne 20. 10. 2014, usnesení

sp. zn. II. ÚS 1649/14

ze dne 4. 12. 2014, usnesení

sp. zn. III. ÚS 2469/14

ze dne 26. 3. 2015, usnesení

sp. zn. II. ÚS 3685/13

ze dne 10. 2. 2015, usnesení

sp. zn. I. ÚS 3211/14

ze dne 14. 5. 2015, dostupná v el. podobě na http://nalus.usoud.cz).

Z důvodů, které plně dopadají i na souzenou věc, Ústavní soud stěžovatelku na odůvodnění svých dosavadních rozhodnutí, zejména usnesení

sp. zn. I. ÚS 3211/14

, pro stručnost odkazuje, neboť s ohledem na současný stav trestního řízení nemá důvod se od závěrů v nich uvedených odchylovat. Opakuje, že pro posouzení ústavnosti použití dočasných majetkových zajišťovacích institutů v trestním řízení aplikuje pouze tzv. omezený test ústavnosti, kdy posuzuje, zda rozhodnutí mělo zákonný podklad (čl. 2 odst. 2 Listiny), bylo vydáno příslušným orgánem (čl. 38 odst. 1 Listiny) a není projevem svévole (čl. 1 Ústavy a čl. 2 odst. 2, 3 Listiny). V projednávaném případě dospěl Ústavní soud k závěru, že napadená rozhodnutí Vrchního státního zastupitelství v Praze a Vrchního soudu v Praze požadavkům na ně kladeným dostála.

Ústavní soud vzal v úvahu i časový aspekt věci, neboť jak již dříve vyložil, plynutím času ubývá legitimita omezení základních práv dotčené osoby ve prospěch veřejného zájmu na naplnění účelu trestního řízení a zesiluje se potřeba obnovit respekt k základním právům (srov. např. nález

sp. zn. II. ÚS 642/07

ze dne 30. 1. 2008, N 25/48 SbNU 291 či nález

sp. zn. III. ÚS 1396/07

ze dne 19. 3. 2009, N 62/52 SbNU 609). I když trestní řád dobu zajištění majetku nijak blíže nestanoví, je zřejmé, že musí mít svoje limity. Ústavní soud v minulosti analogicky přirovnal přiměřenost délky omezení vlastnického práva v důsledku použití majetkových zajišťovacích institutů ke lhůtám, které trestní řád stanoví pro omezení osobní svobody (srov. usnesení

sp. zn. I. ÚS 3074/08

ze dne 7. 1. 2009, dostupné na http://nalus.usoud.cz). Je třeba však upozornit, že Ústavní soud posuzuje přiměřenost doby zajištění majetku rovněž s přihlédnutím k rozsahu řešené věci a stavu trestního řízení, kdy v případě mimořádných okolností shledává přiměřeným zajištění majetku i po dobu výrazně delší (srov. usnesení

sp. zn. I. ÚS 4597/12

ze dne 11. 6. 2013, dostupné tamtéž).

V projednávané věci Ústavní soud neshledal neproporcionální zásah do stěžovatelčiných práv, neboť v souvislosti s délkou trvání zajištění předmětných motorových vozidel vzal v úvahu charakter stíhané trestné činnosti, jakož i rozsah potřebného dokazování (obvinění jsou stíháni pro zvlášť závažný zločin zkrácení daně, poplatku a obdobné povinné platby podle ustanovení § 240 odst. 1, odst. 3 trestního zákoníku spáchaný ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku a pro zločin legalizace výnosů z trestné činnosti podle § 216 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. b), odst. 4 písm. b) tr. zákoníku rovněž spáchaný ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku). Pokud jde o stěžovatelčinu argumentaci směřující proti důvodnosti vedeného trestního stíhání, jde o argumentaci, která bude nepochybně předmětem posouzení v trestním řízení, a proto se k ní Ústavní soud nemůže v této fázi jakkoliv vyjadřovat.

K uplatněnému eventuálnímu návrhu na zrušení usnesení policejního orgánu o zajištění předmětných motorových vozidel z prosince 2013 Ústavní soud uvádí, že se jím nemohl věcně zabývat, neboť je zřejmé, že dvouměsíční lhůta k podání ústavní stížnosti proti tomuto rozhodnutí směřující již dávno uplynula (§ 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).

Z výše uvedených důvodů Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost odmítl zčásti podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) jako návrh zjevně neopodstatněný a zčásti podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu jako návrh podaný po lhůtě stanovené zákonem.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 11. srpna 2015

Vladimír Kůrka v. r.

předseda senátu