Constitutional Court dismissed constitutional complaint regarding civil appeal judgment violating fair trial rights.

Ústavní soud rozhodl dne 25. června 2015 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jana Musila (soudce zpravodaje) a soudců Jana Filipa a Vladimíra Kůrky ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Vladimíra Nováka, zastoupeného JUDr. Pavlem Stratílkem, advokátem, AK se sídlem v Chocni, Jungmannova 302, proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 23. 10. 2014 č. j. 26 Co 187/2014-107, za účasti Krajského soudu v Hradci Králové, jako účastníka řízení, a za účasti Okresního soudu v Ústí nad Orlicí, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I. V ústavní stížnosti ze dne 6. 1. 2015, doručené Ústavnímu soudu dne 7. 1. 2015, Vladimír Novák (dále jen "žalobce" případně "stěžovatel") navrhl, aby Ústavní soud nálezem zrušil v záhlaví uvedené rozhodnutí vydané v řízení o zaplacení částky 151 727,20 Kč s příslušenstvím.

II. Z ústavní stížnosti, napadeného a jemu předcházejícího rozhodnutí, vyplývají následující skutečnosti.

Dne 27. 11. 2013 rozsudkem č. j. 5 C 15/2012-68 Okresní soud v Ústí nad Orlicí (dále jen "nalézací soud") uložil žalovanému Miroslavu Jonášovi povinnost zaplatit ve stanovené lhůtě žalobci částku 151 727,20 Kč s přísl. (výrok I), a nahradit žalobci náklady řízení ve výši 46 086 Kč ve stanovené lhůtě k rukám zástupce žalobce (výrok II).

Dne 23. 10. 2014 rozsudkem č. j. 26 Co 187/2014-107 Krajský soud v Hradci Králové (dále jen "odvolací soud") rozsudek nalézacího soudu ze dne 27. 11. 2013 č. j. 5 C 15/2012-68 změnil tak, že žalobu zamítl (výrok I), žalobci uložil povinnost nahradit žalovanému ve stanovené lhůtě k rukám jeho zástupce na nákladech řízení před nalézacím soudem částku 45 254 Kč (výrok II), rozhodl o nákladech státu v řízení před nalézacím soudem (výrok III), a nákladech odvolacího řízení (výrok IV).

III. V ústavní stížnosti stěžovatel podrobně zrekapituloval dosavadní průběh řízení před obecnými soudy a tvrdil, že napadeným rozsudkem odvolacího soudu bylo porušeno ústavně zaručené právo na soudní ochranu dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Poukázal na zásadu volného hodnocení důkazů v ustanovení § 133 o. s. ř. a dále tvrdil, že neúplně zjištěný stav věci v důsledku neprovedení důkazních návrhů, jimiž zamýšlel dokázat skutečný počet uživatelů teplé užitkové vody v domě žalovaného, ve svých důsledcích vedl k nesprávným skutkovým závěrům a vadnému hodnocení neúplně provedených důkazů. Odvolací soud nevzal v úvahu jeho účastnickou výpověď o počtu uživatelů, a absenci objektivních důkazů při svém rozhodování zcela pominul. Nevzal v úvahu též závěry znaleckého posudku, že se jednalo o vady odstranitelné, žalovaný neměl právo na zrušení smlouvy a mohl pouze uplatnit svá práva z odpovědnosti za vady. Odvolací soud tak dospěl k nesprávnému právnímu závěru, jestliže na daný případ aplikoval ustanovení § 655 odst. 1 obč. zákoníku.

Napadený rozsudek je tak podle stěžovatelova názoru v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny, je projevem zřejmé libovůle v soudním rozhodování, čímž vybočuje z mezí ústavně stanoveného postupu.

IV. Ústavní soud posoudil splnění podmínek řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") a vyčerpal zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.

V. Ústavní soud shledal ústavní stížnost zjevně neopodstatněnou.

Podstatou ústavní stížnosti bylo tvrzení stěžovatele o porušení základního práva na spravedlivý proces dle hlavy páté Listiny resp. čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně základních práv a svobod (dále jen "Úmluva") neprovedením všech jeho důkazních návrhů (aniž by tyto neprovedené návrhy blíže specifikoval), což dle jeho přesvědčení vedlo k nesprávným skutkovým a právním závěrům při posouzení věci soudem.

Ústavní soud připomíná, že pojetí spravedlivého procesu zahrnuje mimo jiné právo na kontradiktorní řízení a princip rovnosti zbraní, dle nichž každá strana musí mít možnost předkládat důkazy k prokázání skutkového stav svědčícího v její prospěch, a to v podmínkách, jež ji neuvádí do zřetelně nevýhodné situace vzhledem k protistraně. Obecné soudy jsou povinny řádně a nezaujatě posoudit návrhy, argumenty a důkazy předložené stranami, a svá rozhodnutí dostatečně odůvodnit [srov. nález Ústavního soudu ze dne 4. 9. 2002

sp. zn. I. ÚS 113/02

(N 109/27 SbNU 213) a tam citovaná rozhodnutí]. Obecné soudy však disponují jistou mírou uvážení, pokud jde o přijatelnost důkazů předložených stranami sporu. Zejména mohou zamítnout důkazy, které nejsou pro vedené řízení relevantní nebo které vedou k prokázání skutečnosti, jejichž existence nemá vazbu na předmět sporu, v jehož rámci jsou předloženy.

Pokud jde o obecnou námitku stěžovatele, že "neprovedením důkazních návrhů, jimiž ... zamýšlel dokázat skutečný počet uživatelů teplé užitkové vody v domě", bylo věcí stěžovatele ji uplatnit - v souladu s principem subsidiarity ústavní stížnosti - již v odvolání. Jen při splnění této podmínky by se jí Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti mohl opětovně zabývat; z napadeného rozhodnutí odvolacího soudu, ani ústavní stížnosti samotné, však nelze dovodit, že tato podmínka byla splněna. Stěžovatelem tvrzené nedostatky dokazování v řízení před soudem Ústavní soud proto neakceptoval (neboť mohly být napraveny v průběhu odvolacího řízení). V tomto směru však ústavní stížnost žádné konkrétní výhrady vůči postupu odvolacího soudu neobsahuje.

K nesouhlasu stěžovatele s právním posouzením jeho věci Ústavní soud připomíná, že jeho pravomoc ověřovat správnost interpretace a aplikace zákona obecnými soudy je omezená, a že zejména není jeho úlohou tyto soudy nahrazovat [srov. nález ze dne 1. 2. 1994

sp. zn. III. ÚS 23/93

(N 5/1 SbNU 41)]; jeho rolí je, mimo jiné, posoudit, zda rozhodnutí soudů nebyla svévolná nebo jinak zjevně neodůvodněná, k čemuž v případě stěžovatele zjevně nedošlo. Skutkovými nebo právními omyly obecných soudů, pokud by byly shledány, by se Ústavní soud mohl zabývat toliko v případě, pokud by jimi bylo současně zasaženo do některého ze základních práv nebo svobod; takový zásah však v pojednávaném případě neshledal.

Po celkovém posouzení spravedlivostí řízení v civilní věci stěžovatele Ústavní soud dospěl k závěru, že stěžovatelem napadené rozhodnutí v tomto směru nezakládá pochybnosti, jež by mohly kasační nález Ústavního soudu odůvodnit, a že ani v žádném jiném aspektu nelze v tomto rozhodnutí shledat protiústavnost.

Z výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost odmítl podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 25. června 2015

Jan Musil v. r.

předseda senátu Ústavního soudu