Constitutional Court dismisses constitutional complaint due to failure to meet formal requirements and lack of mandatory lawyer representation.
Tschechien (CZ)
Legislator-Zusammenfassung
KI-generiertThe Constitutional Court rejected the applicant's constitutional complaint because the filing lacked mandatory formal elements and did not comply with the requirement for mandatory lawyer representation. The applicant repeatedly submitted defective complaints despite prior warnings from the Court regarding the necessity of legal counsel and proper formatting. Consequently, the Court exercised its authority to dismiss the petition without oral proceedings or the presence of the parties.
Legislator-Regeste
KI-generiert§ 34, § 72, § 30, § 31 of the Act on the Constitutional Court; A constitutional complaint filed without mandatory lawyer representation and containing formal defects is inadmissible and must be rejected.
Schlagwörter
KI-generiertZitierte Gesetzesbestimmungen
KI-generiertZitierte Rechtsprechung
KI-generiertVolltext
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Janem Filipem o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Jaromíra Houžvičky, proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 4. února 2015 č. j. 15 Af 164/2013-80 a rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 5. března 2015 č. j. 7 Afs 42/2015-19, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
Návrhem ze dne 17. 6. 2015, doručeným Ústavnímu soudu dne 19. 6. 2015 a označeným jako ústavní stížnost, stěžovatel napadl a domáhal se zrušení shora uvedených soudních rozhodnutí, a to pro porušení svého práva na spravedlivý proces. Současně navrhl, aby Ústavní soud "z právních předpisů odstranil povinné zastoupení advokátem při podání dovolání, kasační i ústavní stížnosti i jejich zpoplatnění soudními poplatky".
Podání stěžovatele však není možno považovat za řádný návrh na zahájení řízení před Ústavním soudem, jelikož trpí řadou formálních a obsahových nedostatků, především pak stěžovatel není pro řízení zastoupen advokátem (§ 34, 72, 30, 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu").
Z dalších řízení o ústavních stížnostech, jež stěžovatel u Ústavního soudu vedl (např.
sp. zn. II. ÚS 1845/10
,
III. ÚS 2998/11
,
III. ÚS 1588/13
,
I. ÚS 1117/14
), se podává, že tento postup (jímž ignoruje povinné zastoupení advokátem a formální náležitosti ústavní stížnosti) volí opakovaně, ačkoli byl Ústavním soudem mnohokrát poučen, jaké náležitosti vyžaduje zákon pro podání řádné ústavní stížnosti, a vyzýván k odstranění nedostatků návrhu.
Obecně platí, že podaný návrh lze odmítnout, jestliže navrhovatel neodstranil vady ve lhůtě k tomu určené. Lze-li však vycházet ze spolehlivého předpokladu, že již dříve poskytnuté informace byly stěžovateli objektivně způsobilé zprostředkovat zásadu, že se na Ústavní soud (s ústavní stížností) nelze obracet jinak než řádným podáním a v zastoupení advokátem, jeví se Ústavnímu soudu (jak se již opakovaně vyjádřil) setrvání na požadavku dalšího poučení pro konkrétní řízení neefektivním a formalistickým.
I v této věci se tudíž Ústavní soud uchýlil k užití ustanovení § 43 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu a návrh mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 25. června 2015
Jan Filip v. r.
soudce Ústavního soudu