Constitutional Court dismisses prisoner's appeal on parole denial citing lack of legal basis and procedural defects.

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Radovana Suchánka (soudce zpravodaj) a soudců Vojtěcha Šimíčka a Jiřího Zemánka, ve věci ústavní stížnosti stěžovatele A. Ž., t. č. Věznice Mírov, zastoupeného Mgr. Matoušem Pelikánem, advokátem, se sídlem Na Vozovce 333/21, 779 00 Olomouc, proti usnesení Okresního soudu v Šumperku ze dne 11. 9. 2014 č. j. 5 Pp 33/2013-319, a proti usnesení Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci ze dne 21. 10. 2014 č. j. 2 To 236/2014-349, za účasti Okresního soudu v Šumperku a Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci jako účastníků řízení, a Okresního státního zastupitelství v Šumperku a Krajského státního zastupitelství v Ostravě - pobočky v Olomouci jako vedlejších účastníků takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

I. Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 15. 1. 2015, stěžovatel napadl usnesení Okresního soudu v Šumperku (dále jen "okresní soud") ze dne 11. 9. 2014 č. j. 5 Pp 33/2013-319 (dále jen "usnesení okresního soudu"), kterým bylo rozhodnuto podle § 331 odst. 1, 2 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), a § 88 odst. 1, 3, 4 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník (dále jen "trestní zákoník"), a contrario, že se jeho žádost o podmíněné propuštění z výkonu zbytku trestu odnětí svobody v trvání 16 let z rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. 3. 2002 č. j. 48 T 2/2002-1987, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 20. 8. 2002 sp. zn. 7 To 89/02, a v trvání 5 let z rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 3. 2. 1998 č. j. 42 T 16/94-921, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 22. 7. 1998 sp. zn. 5 To 39/98, ve spojení s usnesením Okresního soudu v Kladně ze dne 14. 2. 2000 č. j. 4 Pp 276/99-75, usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 23. 3. 2000, sp. zn. 12 To 132/2000, dále ve spojení s usnesením Okresního soudu v Kladně ze dne 18. 12. 2003 sp. zn. 4 Pp 276/99, a usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 4. 3. 2008 č. j. 32 Nt 1308/2008-12, zamítá, když soud nepřijímá záruku za dovršení nápravy odsouzeného ze strany Občanského sdružení C. D. S. I. Rovněž napadl usnesení Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci (dále jen "krajský soud") ze dne 21. 10. 2014 č. j. 2 To 236/2014-349 (dále jen "usnesení krajského soudu"), jímž byla zamítnuta jeho stížnost proti usnesení okresního soudu.

Stěžovatel v prvé řadě nesouhlasí s právní úpravou podmíněného propuštění, neboť pojmy, které užívá, jako je budoucí vedení řádného života, jsou neurčité. Úsudek soudů se pak v jeho případě příliš zaměřil na jeho chování v minulosti, kdy odkazuje na nález Ústavního soudu ze dne 12. 5. 2011

sp. zn. III. ÚS 1735/10

(N 90/61 SbNU 405). Napadená rozhodnutí dle stěžovatele postrádají přiměřené odůvodnění. Soudem druhého stupně vyslovený požadavek na kající chování má pak za rozporný se zásadou nepřípustnosti nucení k sebeobviňování. Kromě toho stěžovatel namítá, že v řízení došlo k průtahům.

Z uvedených důvodů je přesvědčen, že byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 36 odst. 1 a 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Navrhuje, aby Ústavní soud ústavní stížností napadená rozhodnutí zrušil.

II. Zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), rozeznává podle svého § 43 odst. 2 písm. a) jako zvláštní kategorii návrhů návrhy zjevně neopodstatněné. Tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pokud takto Ústavní soud dojde k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, bude bez dalšího odmítnuta. V této fázi jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního.

III. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud v prvé řadě připomíná, že není další instancí v soustavě soudů a není zásadně oprávněn zasahovat do jejich rozhodovací činnosti (srovnej čl. 83, 90, 91 a 92 Ústavy České republiky [dále jen "Ústava"]). Úkolem Ústavního soudu v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy je ochrana ústavnosti, nikoliv běžné zákonnosti. Je věcí obecných soudů, aby zkoumaly a posoudily, zda podmínky pro aplikaci institutu podmíněného propuštění z výkonu trestu odnětí svobody jsou dány, a aby své úvahy v tomto směru zákonem stanoveným postupem odůvodnily. Zásah Ústavního soudu je na místě toliko v případě těch nejzávažnějších pochybení představujících porušení ústavně zaručených základních práv a svobod, zejména pak pokud by závěry obecných soudů byly hrubě nepřiléhavé a vykazovaly znaky libovůle. To však Ústavní soud v posuzované věci neshledal.

Podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody upravuje trestní zákoník v § 88 a násl. a trestní řád v § 331 a násl. Za prvé je nutné splnění podmínky formální spočívající ve vykonání předepsané části trestu, kdy z uloženého (popřípadě rozhodnutím prezidenta republiky zmírněného) trestu musí být vykonána nejméně polovina [§ 88 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku], respektive u odsouzeného, jenž nebyl odsouzen za zvlášť závažný zločin a který dosud nebyl ve výkonu trestu odnětí svobody, alespoň třetina [§ 88 odst. 1 písm. b) trestního zákoníku], respektive u vybraných trestných činů dvě třetiny [§ 88 odst. 4 trestního zákoníku]; dle § 88 odst. 2 trestního zákoníku je u přečinů možné propuštění i před uplynutím dob stanovených v § 88 odst. 1 téhož zákona. Dále pak musejí být naplněna kritéria materiální, totiž (podmínka druhá) polepšení odsouzeného, potvrzené jeho současným chováním a plněním jemu uložených povinností [v případě propuštění před uplynutím stanovených dob dle § 88 odst. 2 se musí jednat o vzorné chování a plnění povinností], a (podmínka třetí) existence takových skutečností, z nichž by bylo možné důvodně usoudit, že odsouzený po předčasném propuštění na svobodu povede řádný život. Všechny tři podmínky je nutné splnit kumulativně. Při rozhodování o podmíněném propuštění odsouzeného za zločin soud přihlédne také k tomu, zda odsouzený včas nastoupil do výkonu trestu a zda částečně nebo zcela nahradil či jinak odčinil škodu.

Pokud stěžovatel takovouto právní úpravu napadá pro její neurčitost, Ústavní soud jeho názor nesdílí. Naopak lze poznamenat, že o ústavních stížnostech proti zamítnutí žádosti o podmíněné propuštění Ústavní soud běžně rozhoduje, aniž by samotné znění právní úpravy bylo předmětem rozporů. Samozřejmě právní pojmy již ze své podstaty obvykle vykazují jistou míru obecnosti a jejich obsah je třeba nalézat právním výkladem.

V projednávané věci Ústavní soud nemá za to, že by právní posouzení obecných soudů, popsané v odůvodnění jejich rozhodnutí, vykazovalo znaky libovůle či jinak porušovalo ústavně zaručená práva stěžovatele. V nálezu

sp. zn. III. ÚS 1735/10

zmiňovaném stěžovatelem Ústavní soud poukázal na princip, že samotnou závažností trestného činu, za nějž byl uložen trest odnětí svobody, z jehož výkonu má být odsouzený podmíněně propuštěn, nelze zdůvodňovat případné zamítavé rozhodnutí o podmíněném propuštění. To však na druhou stranu neznamená, že by v řízení o žádosti odsouzeného o podmíněné propuštění nemohla a neměla být jeho trestní minulost z hlediska rizika recidivy předmětem jakéhokoliv hodnocení. Nejedná se ani o porušení zásady ne bis in idem, kdy tato zásada vyjadřuje zákaz někoho stíhat nebo potrestat dvakrát za stejnou věc, avšak rozhodování o podmíněném propuštění není novým či opětovným trestním řízením, ve kterém by bylo rozhodováno o uložení nějakého dalšího trestu, a tedy tato zásada se nemůže uplatnit [obdobně viz usnesení Ústavního soudu

sp. zn. IV. ÚS 2133/13

či

II. ÚS 2890/14

, též srovnej nález ze dne 1. 12. 2005

sp. zn. II. ÚS 715/04

(N 219/39 SbNU 323)].

Případný není ani stěžovatelův poukaz na zákaz nucení k sebeobviňování. Ústavní soud je naopak přesvědčen, že postoj odsouzeného k trestné činnosti, kterou byl shledán vinným, bezpochyby patří mezi ty skutečnosti, které je na místě vzít v řízení o žádosti o podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody v úvahu. Stěžovatel pomíjí, že již není v postavení obviněného, u kterého je samozřejmě nutno důsledně uplatňovat pravidla vyplývající z principu presumpce neviny, nýbrž je již odsouzeným, u kterého byla vina pravomocně vyslovena (obdobně viz usnesení Ústavního soudu

sp. zn. I. ÚS 357/06

a

I. ÚS 2565/13

).

Pokud jde o otázku průtahů, Ústavní soud upozorňuje, že při posuzování ústavních stížností je vázán návrhem stěžovatele v souladu se zásadou ultra petitum partium iudex condemnare non potest. Proto se může věnovat jen takovým námitkám, které mají vztah k navrhovanému petitu. Z těchto důvodů se Ústavní soud tvrzenými průtahy nezabýval, neboť stěžovatel se v této souvislosti v mezích § 82 odst. 3 písm. b) zákona o Ústavním soudu ničeho nedomáhal.

Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud musel považovat ústavní stížnost z ústavněprávního hlediska za zjevně neopodstatněnou a podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, ji mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení usnesením odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 16. června 2015

Radovan Suchánek v.r.

předseda senátu