Constitutional Court dismisses appeal claiming excessive court costs and compensation were unconstitutional.

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Tomáše Lichovníka, soudců JUDr. Vlasty Formánkové a JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti Josefa Kubáta, zastoupeného JUDr. Františkem Grznárem, advokátem se sídlem nám. Republiky 108, Horšovský Týn, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. 2. 2015 č. j. 16 Co 495/2014-70, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

Včas podanou, jakož i jinak formálně bezvadnou ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví citovaného rozhodnutí Městského soudu v Praze, jímž byl změněn rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 29. 8. 2014 č. j. 31 C 64/2014-38, kterým bylo stěžovateli přiznáno přiměřené zadostiučinění za nemajetkovou újmu, způsobenou mu nesprávným úředním postupem soudu spočívajícím v nepřiměřené délce soudního řízení. Stěžovatel tvrdí, že napadeným rozhodnutím městského soudu došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv podle čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že Obvodní soud pro Prahu 2 výše citovaným rozhodnutím uložil žalované - České republice - Ministerstvu spravedlnosti (v řízení před Ústavním soudem "vedlejší účastník řízení") povinnost zaplatit stěžovateli částku 32 625 Kč s příslušenstvím (výrok pod bodem I.), žaloba ohledně žalované částky 49 875 Kč s příslušenstvím byla zamítnuta (výrok pod bodem II.) a žalované byla uložena povinnost zaplatit stěžovateli na náhradu nákladů řízení částku 12 342 Kč (výrok pod bodem III.). K odvolání vedlejšího účastníka změnil Městský soud v Praze rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 tak, že potvrdil rozsudek soudu I. stupně ve výroku I. co do částky 4 125 Kč s příslušenstvím a ohledně částky 28 500 Kč žalobu zamítl (výrok pod bodem I.). Výrokem pod bodem II. rozsudku městského soudu bylo rozhodnuto, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů.

Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatele i obsah napadeného rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný.

Podle § 43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.

Ústavní soud připomíná, že není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81 a čl. 91 Ústavy), tudíž ani řádnou další odvolací instancí, a proto není v zásadě oprávněn zasahovat do rozhodování těchto soudů. Tato maxima je prolomena jen tehdy, pokud by soudy na úkor stěžovatele napadenými rozhodnutími vykročily z mezí daných rámcem ústavně zaručených základních práv [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Postup v soudním řízení, včetně interpretace a aplikace právních předpisů a vyvození skutkových a právních závěrů, je záležitostí ostatních soudů. Úkolem Ústavního soudu navíc není zabývat se porušením "běžných" práv fyzických nebo právnických osob, chráněných "běžnými" zákony, pokud takové porušení neznamená zároveň porušení ústavně zaručeného práva nebo svobody. Z těchto důvodů ani skutečnost, že soudy vyslovily právní názor, s nímž se stěžovatel neztotožňuje, sama o sobě důvodnost ústavní stížnosti nezakládá.

Městský soud v rámci přezkoumávání rozsahu zadostiučinění za nemajetkovou újmu vycházel z kritérií stanovených v § 31a odst. 3 zákona č. 82/1988 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem, a z ustálené judikatury Nejvyššího soudu (např. rozsudek sp. zn. 30 Cdo 2742/2009, usnesení sp. zn. 30 Cdo 3047/2013 či stanovisko sp. zn. Cpjn 206/2010). Městský soud podle přesvědčení Ústavního soudu své rozhodnutí ohledně výše zadostiučinění logicky, srozumitelně a dostatečně odůvodnil.

Ve vztahu k rozhodování o náhradě nákladů řízení Ústavní soud ve své judikatuře (srov. např.

sp. zn. IV. ÚS 303/02

,

III. ÚS 255/05

,

III. ÚS 106/11

,

I. ÚS 195/13

,

IV. ÚS 98/14

,

IV. ÚS 3380/14

a další) konstantně zastává stanovisko, že je zásadně doménou ostatních soudů, aby posuzovaly úspěch stran řízení ve věci a další okolnosti důležité pro rozhodnutí o náhradě nákladů řízení. Je třeba mít na zřeteli, že žádné z ustanovení Listiny se o nákladech civilního řízení, resp. o jejich náhradě, výslovně nezmiňuje; právo na náhradu nákladů občanského soudního řízení má tudíž pouze zákonný a nikoliv ústavní rozměr. Ústavní soud tedy není oprávněn přezkoumávat každé jednotlivé rozhodnutí obecných soudů o nákladech řízení. To neplatí pouze tehdy, pokud by došlo v rozhodnutí soudu k procesnímu excesu, který by neměl toliko povahu běžného porušení podústavního práva, nýbrž by měl již charakter extrémního rozporu s principy spravedlnosti. Takové pochybení Ústavní soud neshledal.

Podle názoru Ústavního soudu nelze na posuzovaný případ vztáhnout závěry stěžovatelem uvedeného nálezu

sp. zn. II. ÚS 2434/14

, který se týká pouze výroku o náhradě nákladů řízení. Rozhodnutí městského soudu nelze považovat za nepřezkoumatelné, neboť svůj výrok o nákladech řízení dostatečně, logicky a srozumitelně odůvodnil použitím odkazu na ustanovení § 142 odst. 1 a § 224 odst. 4 odst. 2 občanského soudního řádu s tím, že předmětem řízení před soudy obou stupňů podle něj byla pouze úvaha o další výši finančního odškodnění imateriální újmy stěžovatele a aplikace kritérií na přiměřené zadostiučinění. Proto nebylo podle městského soudu možné hovořit o úspěchu či neúspěchu jedné ze stran sporu.

Na základě výše uvedeného Ústavní soud podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 3. června 2015

JUDr. Tomáš Lichovník

předseda senátu Ústavního soudu