Constitutional complaint dismissed; appeal for confusion not exhausted before Supreme Court appeal.

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Vojtěcha Šimíčka a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaj) mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků o ústavní stížnosti stěžovatelky Zdeňky Holasové, zastoupené Mgr. Danielem Sekaninou, advokátem, se sídlem Sukova 49/4, Brno, proti usnesení Městského soudu v Brně ze dne 18. 1. 2013, č. j. 49 C 207/2000-244, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 22. 7. 2013, č. j. 15 Co 216/2013-269, a proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 1. 2015, č. j. 21 Cdo 4915/2014-490, za účasti Městského soudu v Brně, Krajského soudu v Brně a Nejvyššího soudu, jako účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 20. 4. 2015 a doplněnou podáním ze dne 21. 4. 2015 napadla stěžovatelka v záhlaví uvedená rozhodnutí, neboť jimi byla porušena její ústavně zaručená práva zakotvená v článku 36 odst. 1, v článku 37 odst. 3 a v článku 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.

2. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá, že Městský soud v Brně pochybil, když doručoval v její věci usnesení o pokračování v řízení pouze opatrovnici stěžovatelky, a opomenul rozhodnout o žádosti o prominutí zmeškání lhůty pro odvolání, které stěžovatelka podala opožděně právě z toho důvodu, že jí usnesení o pokračování v řízení nebylo soudem prvního stupně řádně doručeno. Odvolací soud pak rozhodl o odvolání za situace, kdy dosud nebylo o žádosti stěžovatelky o prominutí zmeškání lhůty rozhodnuto, sám se přitom důvody zmeškání lhůty nezabýval.

3. Z obsahu spisu Městského soudu v Brně sp. zn. 49 C 207/2000, který si Ústavní soud vyžádal, vyplývají následující skutečnosti. Usnesením Městského soudu v Brně ze dne 15. 7. 2008, č. j. 49 C 207/2000-185, bylo z důvodu probíhajícího řízení o způsobilosti stěžovatelky k právním úkonům přerušeno řízení, ve kterém se stěžovatelka domáhala náhrady mzdy proti žalované Knihovně Jiřího Mahena v Brně, p. o. Usnesením Městského soudu v Brně ze dne 10. 10. 2012, č. j. 49 C 207/2000-230, bylo rozhodnuto o pokračování řízení, neboť stěžovatelce byla k ochraně jejích zájmů ustanovena opatrovnice z řad advokátů. Stěžovatelka podala proti tomuto usnesení odvolání a současně žádost o prominutí zmeškání lhůty k odvolání. Městský soud v Brně usnesením ze dne 18. 1. 2013, č. j. 49 C 207/2000-244, odvolání stěžovatelky jako opožděně podané odmítl. Proti tomuto usnesení Městského soudu v Brně podala stěžovatelka odvolání, o kterém rozhodl Krajský soud v Brně usnesením ze dne 22. 7. 2013, č. j. 15 Co 216/2013-269, tak, že napadené usnesení Městského soudu v Brně potvrdil. Usnesení odvolacího soudu napadla stěžovatelka dovoláním, které Nejvyšší soud jako nepřípustné odmítl.

4. Po přezkoumání předložených listinných důkazů, vyžádaného spisového materiálu a posouzení právního stavu dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zčásti zjevně neopodstatněná a zčásti nepřípustná.

5. Ústavní soud konstatuje, že návrhy zjevně neopodstatněné jsou zvláštní kategorií návrhů zakotvenou v ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Dle tohoto ustanovení přísluší Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení odmítnout návrh, který sice splňuje všechny zákonem stanovené procesní náležitosti, nicméně je zjevné, tedy bez jakýchkoli důvodných pochybností a bez nutnosti dalšího podrobného zkoumání, že mu nelze vyhovět. Hlavním účelem možnosti odmítnout návrh pro jeho zjevnou neopodstatněnost zjednodušenou procedurou řízení je vyloučit z řízení návrhy, které z hlediska svého obsahu zjevně nesplňují samotný smysl řízení před Ústavním soudem. Pokud dospěje Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, bez dalšího ji odmítne.

6. Ve vztahu k usnesení dovolacího soudu, jímž bylo dovolání odmítnuto jako nepřípustné, ústavní stížnost neobsahovala jakákoliv ústavně relevantní tvrzení. Ústavní soud proto jen připomíná, že zásadně nepřezkoumává vlastní obsah procesního rozhodnutí dovolacího soudu o nepřípustnosti dovolání. Ingerence do těchto úvah se vymyká pravomoci Ústavního soudu, jenž by jako orgán ochrany ústavnosti mohl (a musel) napadené rozhodnutí dovolacího soudu zrušit jedině v situaci, kdyby ústavní stížností napadené rozhodnutí vykazovalo rysy protiústavnosti, např. pro svévoli, nedostatek odůvodnění či pro jiné ústavní úrovně dosahující vady vytyčené dostupnou a konsolidovanou judikaturou Ústavního soudu (srov. např. usnesení

sp. zn. II. ÚS 2888/12

ze dne 13. 9. 2012 a v něm citovanou judikaturu), což v projednávaném případě nezjistil. Z odůvodnění napadeného usnesení Nejvyššího soudu se podává, že Nejvyšší soud dovolání podle § 238 odst. 1 písm. f) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen "o. s. ř."), jako nepřípustné odmítl, protože směřuje proti usnesení odvolacího soudu, proti němuž je přípustná žaloba pro zmatečnost. Takový závěr Nejvyššího soudu neshledává Ústavní soud vybočujícím z mezí ústavnosti, neboť výklad rozhodných právních předpisů Nejvyšším soudem byl předvídatelný a nebyl výrazem interpretační svévole. Z výše uvedeného plyne, že o nedostatek spravedlivého procesu se v projednávaném případě nejedná, a Ústavnímu soudu proto nezbylo než ústavní stížnost v části směřující proti usnesení Nejvyššího soudu podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), jako zjevně neopodstatněnou odmítnout.

7. Pokud ústavní stížnost směřuje taktéž proti usnesení Městského soudu v Brně a Krajského soudu v Brně, Ústavní soud uvádí, že ústavní stížnost je v této části nepřípustná, a to ve smyslu § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu z důvodu nevyčerpání všech procesních prostředků, které zákon k ochraně práv stěžovatelky poskytuje.

8. Takovým procesním opravným prostředkem zakotveným v právním řádu od 1. 1. 2001 je také žaloba pro zmatečnost. Tento procesní institut koncipovaný jako mimořádný opravný prostředek má sloužit k možnému zrušení pravomocného rozhodnutí soudu, které trpí vadami, jež představují porušení základních principů soudního řízení, případně je takovými vadami postiženo řízení, které vydání takového rozhodnutí předcházelo. Žalobou pro zmatečnost lze ve smyslu § 229 odst. 4 o. s. ř. napadnout rovněž pravomocné usnesení odvolacího soudu, kterým bylo potvrzeno nebo změněno usnesení soudu prvního stupně o odmítnutí odvolání nebo dovolání pro opožděnost.

9. Vzhledem k tomu, že napadeným usnesením Krajského soudu v Brně bylo potvrzeno usnesení Městského soudu v Brně ze dne 18. 1. 2013, č. j. 49 C 207/2000-244, který odvolání stěžovatelky jako opožděně podané odmítl, je žaloba pro zmatečnost, jejíž přípustnost je dána ustanovením § 229 odst. 4 o. s. ř., posledním opravným prostředkem, který zákon stěžovatelce k ochraně jejích práv poskytuje.

10. Z obsahu ústavní stížnosti ani vyžádaného spisu nevyplývá, že by stěžovatelka možnosti domáhat se ochrany svých práv prostřednictvím uplatnění žaloby pro zmatečnost využila, proto Ústavnímu soudu nezbylo, než posoudit podanou ústavní stížnost ve smyslu § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako nepřípustnou.

11. Ústavní soud proto odmítl ústavní stížnost v části směřující proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 1. 2015, č. j. 21 Cdo 4915/2014-490, podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou, a v části směřující proti usnesení Městského soudu v Brně ze dne 18. 1. 2013, č. j. 49 C 207/2000-244, a proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 22. 7. 2013, č. j. 15 Co 216/2013-269, podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako nepřípustnou.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 2. června 2015

Radovan Suchánek, v. r.

předseda senátu