Constitutional Court rejects disqualification claim based on prior case involvement and criminal complaint.

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Lichovníka, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Vladimíra Sládečka ve věci ústavní stížnosti R. H., toho času ve výkonu trestu odnětí svobody ve Vazební věznici Praha - Pankrác, zastoupeného JUDr. Josefem Kopřivou, advokátem se sídlem Vodičkova 709/33, 110 00 Praha 1, o vyloučení soudců z projednávání a rozhodování věci, takto:

Soudci Jan Filip, Jan Musil a Vladimír Kůrka nejsou vyloučeni z projednávání a rozhodování věci vedené pod

sp. zn. III. ÚS 783/15

.

Odůvodnění

Podáním ze dne 11. 5. 2015 stěžovatel v reakci na doručený akceptační dopis prohlásil, že odmítá všechny soudce třetího senátu Ústavního soudu, jimž byla jeho věc přidělena k projednání, a požádal, aby byli tito soudci dle § 36 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších změn (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), vyloučeni z projednávání dané věci. Jako důvod stěžovatel uvedl, že na všechny členy třetího senátu podal trestní oznámení v souvislosti s jednáním Ústavního soudu ve věci vedené pod

sp. zn. III. ÚS 376/14

, přičemž trestní oznámení je vedeno u Krajského státního zastupitelství v Brně pod sp. zn. 1 KZN 1036/2015. Stěžovatel současně vyjádřil svoji obavu o nestranné projednání jeho nynější ústavní stížnosti a odvolal se na ustanovení čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

Soudce Jan Filip ve svém vyjádření k vznesené námitce podjatosti ze dne 12. 5. 2015 uvedl, že tato zřejmě vychází z nesouhlasu s přechozím rozhodnutím třetího senátu Ústavního soudu - usnesením

sp. zn. III. ÚS 376/14

ze dne 5. 6. 2014 a že ke stěžovateli či jeho zástupci, jakož i jiným účastníkům nynějšího řízení nemá žádný osobní vztah, a necítí se proto být podjatý. Obsah trestního oznámení mu není znám a stěžovatel žádné konkrétní skutečnosti ve svém návrhu neuvádí. K tomuto vyjádření se připojil též soudce Vladimír Kůrka ve svém stanovisku ze dne 13. 5. 2015.

Soudce Jan Musil ve svém vyjádření k předmětné námitce ze dne 12. 5. 2015 podotkl, že ze skutečnosti, že se podílel jako soudce na rozhodování o předchozí ústavní stížnosti stejného stěžovatele, nelze dovodit existenci jakéhokoli vztahu ke stěžovateli nebo k nynější věci. K tomu dodal, že předchozí ústavní stížností byla napadána meritorní rozhodnutí v trestní věci, zatímco nynější stížnost napadá toliko výrok týkající se hrazení nákladů právního zastoupení. Necítí se být podjatý ani z toho důvodu, že stěžovatel podal na všechny soudce třetího senátu trestní oznámení. Obsah trestního oznámení mu není znám, přičemž stěžovatel žádné konkrétní skutečnosti ve svém návrhu neuvádí.

Podle § 36 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je soudce vyloučen z projednání a rozhodování věci, jestliže se zřetelem na jeho poměr k věci, účastníkům, vedlejším účastníkům nebo jejich zástupcům lze mít pochybnost o jeho nepodjatosti. Dle § 36 odst. 2 zákona o Ústavním soudu je soudce též vyloučen, jestliže byl v téže věci činný při výkonu jiné funkce nebo povolání, než je funkce soudce Ústavního soudu.

Rozhodnutí o vyloučení soudce z důvodů uvedených v ustanovení § 36 odst. 1 zákona o Ústavním soudu však představuje výjimku z ústavní zásady, že nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci (srov. čl. 38 odst. 1, dále i čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod). Nestrannost soudce je vždy posuzována ze dvou hledisek, subjektivního a objektivního. Subjektivní hledisko účastníků řízení, případně soudců samotných, je ovšem pouze podnětem pro rozhodování o eventuální podjatosti a samotné k vyloučení nepostačuje. Rozhodování o této otázce se musí dít výlučně na základě hlediska objektivního. To znamená, že není přípustné vycházet pouze z pochybností o poměru soudců k projednávané věci nebo k osobám, jichž se úkon přímo dotýká. Je zapotřebí vyjít i z rozboru skutečností, které k těmto pochybnostem vedly. K vyloučení soudce z projednání a rozhodnutí věci může dojít teprve tehdy, když je evidentní, že vztah soudce k dané věci, účastníkům nebo jejich zástupcům, dosahuje takové povahy a intenzity, že i přes zákonem stanovené povinnosti vyvstávají odůvodněné pochybnosti, zda bude soudce moci nezávisle a nestranně rozhodovat. Čtvrtý senát Ústavního soudu, rozhodující podle příslušného rozvrhu práce Ústavního soudu o podjatosti soudců třetího senátu, však neshledal žádné podmínky pro použití ustanovení § 36 odst. 1 zákona o Ústavním soudu.

Jak patrno z výše uvedeného, stěžovatel své odmítnutí soudců třetího senátu odůvodňuje jejich údajně vadným rozhodnutím v jeho jiné právní věci (

sp. zn. III. ÚS 376/14

). Nicméně rozhodování soudce Ústavního soudu v jiné věci je projevem samotného výkonu ústavního soudnictví a jako takové pochybnost o jeho nepodjatosti (obecně) založit nemůže (viz § 36 odst. 2 zákona o Ústavním soudu a contrario; srov. také § 14 odst. 4 občanského soudního řádu; k výjimkám viz Filip, J., Holländer, P., Šimíček, V.: Zákon o Ústavním soudu, komentář, 2. vydání, C. H. Beck, 2007, s. 178, bod. 18, a dále Wagnerová, E., Dostál, M., Langášek, T., Pospíšil, I., Zákon o Ústavním soudu s komentářem, ASPI, 2007, s. 123, bod 7). V této souvislosti je potřeba dodat, že čtvrtý senát, rozhodující podle § 38 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, vůbec není oprávněn přezkoumávat procesní postup třetího senátu a jím vydaná rozhodnutí, a tudíž tvrzení o údajném pochybení, na němž vlastně námitka podjatosti spočívá, nelze pokládat za relevantní. Poukazuje-li stěžovatel na to, že podal trestní oznámení, je zcela zřejmé, že v uvedených souvislostech by šlo o počin postrádající jakýkoliv smysl, přičemž čtvrtý senát nepředpokládá, že by dané sdělení mohlo jmenované soudce ve vztahu ke stěžovateli nějak ovlivnit. Pochybnost o jejich nepodjatosti tak v daném okamžiku nevzniká (k nezpůsobilosti trestního oznámení stěžovatele, podaného v souvislosti s rozhodovací činností soudce, založit objektivní pochybnosti o jeho podjatosti srov. usnesení Ústavního soudu

sp. zn. IV. ÚS 1729/11

ze dne 11. 8. 2011, dostupné na http://nalus.usoud.cz).

S ohledem na to, že žádné okolnosti naplňující podmínky shora citovaných ustanovení zákona o Ústavním soudu nebyly shledány, čtvrtý senát Ústavního soudu rozhodl tak, jak je uvedeno ve výroku tohoto usnesení.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§ 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).

V Brně dne 26. května 2015

Tomáš Lichovník v. r.

předseda senátu