Constitutional Court dismisses constitutional complaint as inadmissible due to exhaustion of remedies in ongoing administrative proceedings.

Ústavní soud rozhodl soudkyní zpravodajkou Kateřinou Šimáčkovou o ústavní stížnosti stěžovatele Ředitelství silnic a dálnic ČR, se sídlem Na Pankráci 546/56, Praha 4, zastoupeného Mgr. Vítem Veselým, advokátem, se sídlem Revoluční 1082/8, Praha 1 - Nové Město, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 10. 10. 2013 č. j. 7 As 95/2013-74 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. 8. 2013 č. j. 5 A 72/2013-137, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Stěžovatel se svou ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí Nejvyššího správního soudu a Městského soudu v Praze, která byla vydána v řízení navazujícím na správní řízení, v němž původně k žádosti stěžovatele Ministerstvo dopravy jako stavební úřad svým rozhodnutím ze dne 16. 11. 2012 č. j. 269/2012-910-IPK/12 povolilo stavbu "Dálnice D3, Tábor - Veselí nad Lužnicí, stavba 0306 - obchvat Tábora (pravý jízdní pás)"; proti tomuto rozhodnutí se bránila trojice budoucích žalobců rozkladem, který však byl rozhodnutím ministra dopravy ze dne 12. 4. 2013 č. j. 9/2013-510-RK/6 zamítnut a napadené rozhodnutí bylo potvrzeno. Rozhodnutí ministra dopravy pak žalobci napadli žalobou k Městskému soudu v Praze, který rozsudkem ze dne 14. 8. 2013 č. j. 5 A 72/2013-137, napadeným nynější ústavní stížností, rozhodnutí ministra dopravy zrušil a věc vrátil Ministerstvu dopravy jako žalovanému k dalšímu řízení. Proti rozsudku městského soudu se ministerstvo a stěžovatel bránili kasačními stížnostmi, které byly rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 10. 10. 2013 č. j. 7 As 95/2013-74 zamítnuty. V řízení šlo zejména o právo žalobců na připojení jejich nemovitosti s motocentrem k silnici I/3, kteréžto připojení by v důsledku vybudování Dálnice D3 bylo fyzicky odstraněno, čímž by byla dotčena jejich vlastnická práva. Obecné soudy dospěly, na rozdíl od ministerstva, k závěru, že žalobci nemohou pozbýt jediného stávajícího přístupu ke svým nemovitostem, s tím, že je na ministerstvu, jak bude v dalším řízení konkrétně postupovat (zda zřídí sjezd k nemovitostem žalobců či zda je odškodní).

2. Podle stěžovatele došlo napadenými rozsudky k porušení jeho základních práv a ústavních principů dle čl. 1, 2, 3, 4, 11 a 36 Listiny základních práv a svobod. Stěžovatel především namítá, že rozhodnutí obou soudů jsou nepřezkoumatelná a arbitrární, porušují princip rovnosti a nepřiměřeně zasahují do jeho práv, zejména práva vlastnického.

3. Dříve než Ústavní soud přistoupí k věcnému projednání ústavní stížnosti, je povinen zkoumat, zda ústavní stížnost splňuje všechny formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1193 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Při tomto posouzení v nynějším případě Ústavní soud zjistil, že ústavní stížnost je nepřípustná.

4. Podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením odmítne návrh, je-li nepřípustný, nestanoví-li tento zákon jinak. Podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§ 72 odst. 3); to platí i pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (§ 72 odst. 4).

5. Pojmovým znakem institutu ústavní stížnosti je tedy její subsidiarita, jež se po formální stránce projevuje v požadavku předchozího vyčerpání všech dostupných procesních prostředků k ochraně práva stěžovatele. Ústavní soud je tak v rámci řízení o ústavní stížnosti mimo jiné oprávněn rozhodovat zásadně jen o rozhodnutích pravomocných, a to i ve smyslu "konečných". Jako nepřípustné proto opakovaně odmítá ústavní stížnosti v případech, kdy existuje pravomocné rozhodnutí soudu, jímž však nebyla věc ukončena, nýbrž vrácena soudu či jinému státnímu orgánu k dalšímu řízení [srov. například usnesení

sp. zn. IV. ÚS 125/06

ze dne 30. 3. 2006 (U 4/40 SbNU 781), usnesení

sp. zn. III. ÚS 1692/08

ze dne 22. 7. 2008, usnesení

sp. zn. I. ÚS 3180/10

ze dne 22. 6. 2011, usnesení

sp. zn. I. ÚS 4033/12

ze dne 7. 11. 2012 či usnesení

sp. zn. I. ÚS 1503/13

ze dne 28. 8. 2013; všechna rozhodnutí Ústavního soudu citovaná v tomto usnesení jsou dostupná také na http://nalus.usoud.cz].

6. V nynější věci stěžovatel ústavní stížností napadl rozhodnutí Nejvyššího správního soudu o zamítnutí kasačních stížností a rozhodnutí Městského soudu v Praze, kterým bylo zrušeno rozhodnutí ministra dopravy (coby správního orgánu druhé instance) a věc byla Ministerstvu dopravy vrácena zpět k dalšímu řízení. Je tak zřejmé, že celé řízení týkající se povolení stavby Dálnice D3 dosud neskončilo, ale stále probíhá, a tudíž dosud fakticky nemohlo dojít ke vzniku namítané újmy na stěžovatelových základních právech, neboť k tomu může dojít zásadně až s pravomocným skončením řízení (zde správního). To platí zejména pro tvrzené porušení stěžovatelova vlastnického práva a principu rovnosti - samotnými napadenými rozhodnutími soudů totiž stěžovateli nebyla uložena žádná povinnost či omezení, které by mohly zasáhnout do jeho základních práv, neboli tato rozhodnutí se fakticky nijak neprojevila v jeho sféře, leda coby předzvěst pociťovaného porušení jeho práv. A i pokud jde o stěžovatelem uplatňované právo na spravedlivý proces, je stále ještě možnost nápravy stěžovatelem namítaných pochybení, tj. poskytnutí přesvědčivého odůvodnění, v případném dalším soudním řízením navazujícím na probíhající řízení správní. Ústavní soud přitom zdůrazňuje, že soudní ochranu nelze chápat v materiálním pojetí jako právo na příznivé rozhodnutí, ale výlučně v procesním smyslu, tedy jako možnost projednání věci soudem při zachování určitých základních zásad; taková soudní ochrana je pak stěžovateli stále zachována (srov. shora citované usnesení sp. zn. 1503/13).

7. Ústavní soud připomíná, že na řízení před obecnými soudy či jinými orgány veřejné moci zásadně nahlíží jako na celek, proto skutečnost, že napadenými rozhodnutími správních soudů v nynějším případě správní řízení, na nějž ostatně může případně navazovat i další soudní řízení správní, neskončilo, zakládá nepřípustnost podané ústavní stížnosti.

8. Ústavní soud zároveň akcentuje, že jeho stávající rozhodnutí stěžovatele nijak nepoškozuje. Nic mu totiž nebrání v podání případné nové ústavní stížnosti poté, co bude řízení před správními orgány i před obecnými soudy zcela skončeno, pokud s jeho výsledkem nebude souhlasit a bude pociťovat újmu na svých základních právech a svobodách v důsledku pochybení, ať už hmotněprávního, či procesního, obecných soudů (správních orgánů) s možným vlivem na výsledek řízení.

9. Ústavní soud tak uzavírá, že stěžovatel dosud nevyčerpal všechny procesní prostředky k ochraně svého práva, a proto je podaná ústavní stížnost nepřípustná ve smyslu § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu. Jako takovou ji Ústavní soud odmítl v souladu s § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 21. května 2015

Kateřina Šimáčková, v. r.

soudkyně zpravodajka