Constitutional complaint dismissed because concurrent action for confusion of title violates exhaustion of remedies principle.

Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Vladimírem Kůrkou ve věci ústavní stížnosti Hermes Media, a. s., se sídlem Praha 4, V Luhu 754/18, zastoupené Mgr. Stanislavem Němcem, advokátem se sídlem Praha 2, Vinohradská 1215/32, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 9. 2014 č.j. 22 Cdo 1773/2014-413, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. 10. 2013 č.j. 13 Co 234/2013-385, a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 10. 12. 2012 č.j. 8 C 403/2007-337, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

V ústavní stížnosti, vycházející z ustanovení § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud pro porušení ustanovení čl. 11, čl. 37 odst. 3 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") zrušil v záhlaví označená rozhodnutí obecných soudů, vydaná v její občanskoprávní věci.

Shora uvedeným rozsudkem Obvodní soud pro Prahu 8 zrušil podílové spoluvlastnictví stěžovatelky a tamního žalobce ke zde specifikované nemovitosti, přikázal je do jeho výlučného vlastnictví, a uložil mu peněžní povinnost ve prospěch stěžovatelky "na vyrovnání jeho podílu". Na základě stěžovatelčina odvolání Městský soud v Praze toto rozhodnutí ve věci samé potvrdil, a dovolání stěžovatelky Nejvyšší soud rovněž stížností napadeným usnesením odmítl.

Stěžovatelka v ústavní stížnosti uvedla, že proti v záhlaví uvedenému rozsudku Městského soudu v Praze podala i žalobu pro zmatečnost; dotazem u zástupce stěžovatelky Ústavní soud zjistil, že tato žaloba byla usnesením téhož soudu ze dne 13. 3. 2015 zamítnuta, a dalším dotazem (k soudu) bylo potvrzeno, že proti tomuto rozhodnutí bylo podáno odvolání, o kterém nebylo dosud rozhodnuto.

Dříve, než lze přistoupit k věcnému projednání ústavní stížnosti, je Ústavní soud povolán prověřit, zda jsou splněny všechny formální a obsahové podmínky stanovené pro její podání (resp. věcné projednání) zákonem o Ústavním soudu.

Podle § 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu lze ústavní stížnost podat ve lhůtě dvou měsíců od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje; takovým prostředkem se rozumí řádný a mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení.

Ústavní stížnost je podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně práva poskytuje; vyznačuje se tedy mimo jiné tím, že je k standardním procesním ("neústavním") institutům prostředkem subsidiárním; je tomu tak proto, že především obecné soudy jsou povolány k ochraně práv fyzických a právnických osob, a teprve, není-li zjednána náprava v rámci režimu jimi vedeného soudnictví, může se uplatnit ochrana poskytovaná přezkumem Ústavního soudu (v rozsahu omezeném na hlediska ústavnosti).

Požadavek vyčerpat "všechny procesní prostředky" ve smyslu § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu není splněn již tím, že řízení o těchto prostředcích je zahájeno; zahrnuje logicky i povinnost "vyčerpat" ty dispozice, které na tomto základě otevřené řízení skýtá, případně i řízení, které má být vedeno posléze. Z principu subsidiarity ústavní stížnosti totiž plyne, že ústavní stížnost lze projednat až poté, co toto (další) stadium řízení bude skončeno; ústavní stížnost ostatně nemůže pominout rozhodnutí o posledním opravném prostředku a zásadně proti němu musí (též) směřovat, přičemž v řízení, jež probíhá, je splnění tohoto požadavku přirozeně nemožné.

To platí i v procesní situaci stěžovatelkou otevřené, kdy probíhá řízení o žalobě pro zmatečnost, které je též nadáno potenciálem vyvolat rozhodnutí s kasačními účinky vůči předchozím rozhodnutím, a tím - v obecné rovině - i způsobilostí dosíci obdobné nápravy, kterou stěžovatelka sleduje současně podanou ústavní stížností.

Jelikož podání ústavní stížnosti implikuje jí inherentní směřování k rozhodnutí o ní (a nikoli k "vyčkávání" výsledku jiného řízení, ať již cestou faktickou nebo formální), je souběžným zahájením řízení o žalobě založeno riziko, že Ústavní soud do tohoto řízení, event. i do řízení následujícího, svým rozhodnutím zasáhne, což je důsledek - jak procesně tak z vyložených zásad ústavněprávního přezkumu - neakceptovatelný. Nic na tom nemění ani okolnost, že v ústavní stížnosti uplatnila stěžovatelka též námitky jiné (věcné), žalobě pro zmatečnost nepodřaditelné (srov. též usnesení Ústavního soudu

sp. zn. I. ÚS 1156/08

,

sp. zn. IV. ÚS 2889/09

či

sp. zn. II. ÚS 93/12

, vše dostupné na http://nalus.usoud.cz).

Výše zaznamenaný princip subsidiarity tohoto přezkumu se tedy prosazuje i zde, a jeho uplatnění vede k nutnému závěru, že ústavní stížnost, je-li současně vedeno řízení o žalobě pro zmatečnost, je návrhem podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu nepřípustným, a musí být podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu (soudcem zpravodajem) odmítnuta.

Je přiléhavé již jen doplnit, že dostupnost ústavní stížnosti stěžovatelce tím není dotčena.

Bude-li totiž posléze žaloba (konečným rozhodnutím) zamítnuta, běží jí nová lhůta k ústavní stížnosti od doručení takového rozhodnutí; pakliže jí bude vyhověno, nastane situace obdobná současné potud, že řízení před obecnými soudy nadále probíhá (shodně výše zmíněná usnesení Ústavního soudu).

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 28. dubna 2015

Vladimír Kůrka v. r.

soudce zpravodaj