Constitutional Court dismisses constitutional complaint as unreasonable due to lack of specific constitutional argumentation.

Ústavní soud rozhodl dne 16. dubna 2015 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jana Musila (soudce zpravodaje) a soudců Jana Filipa a Vladimíra Kůrky ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Václava Váni, zastoupeného JUDr. Vladimírem Dvořáčkem, advokátem, AK se sídlem Praha 8, Sokolovská 32/22, proti usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 29. 5. 2014 č. j. 29 Cdo 188/2012-573, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 31. 8. 2011 č. j. 5 Cmo 110/2011-501 a proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích ze dne 21. 4. 2010 č. j. 36 Cm 4/2006-387, za účasti Nejvyššího soudu České republiky, Vrchního soudu v Praze a Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích, jako účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I. V ústavní stížnosti ze dne 25. 8. 2014, doručené Ústavnímu soudu dne 26. 8. 2014, Václav Váňa (dále jen "žalovaný" případně "stěžovatel") navrhl, aby Ústavní soud nálezem zrušil v záhlaví uvedená rozhodnutí vydaná v řízení o zaplacení směnečného peníze 1 000 000 Kč s příslušenstvím.

II. Z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí vyplývají následující skutečnosti.

Napadená rozhodnutí byla vydána ve směnečném řízení.

Dne 15. 12. 2005 směnečným platebním rozkazem č. j. 54 Sm 243/2005-14 Krajský soud v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích (dále jen "nalézací soud") k návrhu žalobce, tj. původně společnosti FOTO FINISHING s. r. o., se sídlem v Praze 1, Krakovská 3/1436, a jím předloženému prvopisu směnky vlastní vystavené žalovaným, uložil žalovanému zaplatit žalobci směnečný peníz ve výši 1 000 000 Kč s příslušenstvím, a náhradu nákladů řízení ve výši 40 000 Kč za soudní poplatek a 55 513,50 Kč za právní zastoupení.

Žalovaný podal proti směnečnému platebnímu rozkazu včasné námitky, v nichž tvrdil, že směnka je absolutně neplatná, neboť byl k jejímu podpisu přinucen žalobcem v souvislosti s rozvázáním pracovního poměru, chybí kauza směnky, směnka je neplatná pro formální vady a žaloba je předčasná, neboť směnka nebyla žalovanému předložena k placení.

Dne 21. 4. 2010 rozsudkem č. j. 36 Cm 4/2006-387 nalézací soud směnečný platební rozkaz ze dne 15. 12. 2005 č. j. 54 Sm 243/2005-14 ponechal v platnosti (výrok I) a rozhodl o nákladech řízení (výroky II a III). Nalézací soud dospěl k závěru, že žalovaný neunesl své důkazní břemeno a neprokázal svá skutková tvrzení uvedená v námitkách, resp. neprokázal, že jeho skutková tvrzení mají souvislost se směnkou a vydaným směnečným platebním rozkazem.

Dne 31. 8. 2011 rozsudkem č. j. 5 Cmo 110/2011-501 Vrchní soud v Praze (dále jen "odvolací soud") k odvolání žalovaného rozsudek nalézacího soudu ze dne 21. 4. 2010 č. j. 36 Cm 4/2006-387 jako věcně správný potvrdil (výrok I) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II).

Dne 29. 5. 2014 usnesením č. j. 29 Cdo 188/2012-573 Nejvyšší soud České republiky (dále jen "dovolací soud") dovolání žalovaného proti rozsudku odvolacího soudu ze dne 31. 8. 2011 č. j. 5 Cmo 110/2011-501 jako nepřípustné odmítl (výrok I) a rozhodl o nákladech dovolacího řízení (výrok II).

III. V ústavní stížnosti stěžovatel podrobně popsal dosavadní průběh a výsledky řízení a polemizoval se skutkovými a právními závěry obecných soudů. V části II ústavní stížnosti tvrdil, že napadenými rozhodnutími bylo porušeno základní právo na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), aniž by toto své tvrzení doplnil konkrétní argumentací ústavněprávní. V ústavní stížnosti uvedené skutečnosti byly opakováním argumentů uplatněných již dříve v řízení před obecnými soudy.

IV. Ústavní soud posoudil splnění podmínek řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") a vyčerpal zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.

V. Ústavní soud shledal ústavní stížnost zjevně neopodstatněnou.

Důvody, pro které nalézací soud napadeným rozsudkem směnečný platební rozkaz ponechal v platnosti, jsou přehledně a zcela srozumitelně v tomto rozsudku, stejně jako v navazujícím potvrzujícím rozsudku odvolacího soudu, vyloženy, pročež Ústavní soud na tyto odkazuje, nemaje potřebu cokoli k nim dodávat. Obdobně i dovolací soud dostatečně odůvodnil svůj závěr o nepřípustnosti dovolání pro neexistenci základního právního významu napadeného rozsudku odvolacího soudu

Porušení ústavně zaručených práv stěžovatele shledáno nebylo; ústavní stížnost je pouhým nesouhlasem s právními závěry nalézacího soudu, odvolacího soudu a soudu dovolacího při rozhodování o zaplacení směnečného peníze.

Skutková zjištění a o ně se opírající právní závěry obecných soudů všech stupňů jsou z hlediska zachování kautel ústavnosti zcela akceptovatelné; nenesou znaky protiústavní nepředvídatelnosti v soudním rozhodování, svévole, extrémního interpretačního vykročení, iracionality či jiného porušení zásad spravedlivosti. Maje stěžovatelem naříkaná rozhodnutí za ústavně souladná, může Ústavní soud na jejich ústavně akceptovatelná odůvodnění, v nichž bylo reagováno na všechny námitky, stěžovatelem znovu uplatněné v ústavní stížnosti, plně odkázat.

Z výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost odmítl podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 16. dubna 2015

Jan Musil v. r.

předseda senátu Ústavního soudu