Constitutional Court dismisses constitutional complaint for non-exhaustion of remedies regarding a default judgment.

Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Pavlem Rychetským mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ve věci ústavní stížnosti Pavla Parduse, zastoupeného Mgr. Tomášem Vrbackým, advokátem se sídlem v Hradci Králové, Mánesova 658/5a, proti rozsudku Okresního soudu v Pardubicích ze dne 12. ledna 2015 č. j. 17 C 144/2014-41, za účasti Okresního soudu v Pardubicích jako účastníka řízení a České kanceláře pojistitelů, IČ: 70099618, se sídlem Praha 4, Na Pankráci 1724/129, zastoupené Mgr. Ľubomírem Vdovcem, advokátem se sídlem v Brně, Hlinky 135/68, jako vedlejší účastnice řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností, jež byla Ústavnímu soudu doručena dne 13. března 2015, se stěžovatel domáhá zrušení rozsudku Okresního soudu v Pardubicích ze dne 12. ledna 2015 č. j. 17 C 144/2014-41, kterým mu byla uložena povinnost zaplatit vedlejší účastnici částku 5 260 Kč s úrokem z prodlení. Podstatou jeho argumentace je tvrzené porušení práva na spravedlivý proces podle čl. 36 Listiny základních práv a svobod, k němuž mělo dojít tím, že uvedený soud rozhodl bez jednání, ačkoliv tak podle § 115a občanského soudního řádu mohl učinit pouze se souhlasem účastníků. Stěžovatel měl přitom ve svém podání reagujícím na výzvu soudu výslovně uvést, že s rozhodnutím bez nařízení jednání nesouhlasí.

Předtím, než mohl Ústavní soud přistoupit k věcnému projednání návrhu, musel se vypořádat s otázkou, zda jsou k tomu splněny všechny podmínky stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.

Podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§ 72 odst. 3 téhož zákona). Ústavní stížnost je tedy založena na principu její subsidiarity k těmto jiným procesním prostředkům [srov. usnesení ze dne 28. dubna 2004

sp. zn. I. ÚS 236/04

(U 25/33 SbNU 475)], což znamená, že k jejímu věcnému projednání může dojít pouze za předpokladu, že stěžovatel tyto prostředky efektivně vyčerpal. Tím se rozumí nejen jejich řádné uplatnění, nýbrž také to, že o nich bylo ze strany příslušného orgánu rozhodnuto.

Ustanovení § 229 odst. 3 občanského soudního řádu umožňuje stěžovateli napadnout pravomocný rozsudek soudu prvního stupně, proti němuž není odvolání přípustné podle § 202 odst. 2 téhož zákona, jestliže mu byla v průběhu řízení nesprávným postupem soudu odňata možnost jednat před soudem. Jak vyplývá z ustálené judikatury Nejvyššího soudu, tímto postupem je třeba rozumět i procesní pochybení soudu, který rozhodl ve věci bez jednání, ač nebyly splněny předpoklady pro takovýto postup a znemožnil tak účastníku řízení uplatnit při jednání procesní práva, která mu dává občanský soudní řád (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. ledna 2011 sp. zn. 32 Cdo 1053/2010). Protože námitky stěžovatele odpovídají uvedenému důvodu zmatečnosti a ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí, proti němuž bylo možné podat žalobu pro zmatečnost, je zřejmé, že stěžovatel nevyčerpal tento procesní prostředek. Z ústavní stížnosti, ani příslušného spisu okresního soudu, který si Ústavní soud pro účely tohoto řízení, vyžádal, totiž neplyne, že by jej podal a že by o něm bylo rozhodnuto. Ústavnímu soudu proto nezbylo, než jeho ústavní stížnost podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako nepřípustnou odmítnout.

Závěrem Ústavní soud dodává, že v průběhu řízení obdržel vyjádření Okresního soudu v Pardubicích i vedlejší účastnice k předmětné ústavní stížnosti. Vzhledem k tomu, že první vyjádření pouze odkazovalo na obsah příslušného spisu a druhé obsahovalo toliko poukaz na bagatelnost věci (jako eventuálního důvodu pro odmítnutí ústavní stížnosti pro zjevnou neopodstatněnost), nepovažoval Ústavní soud za účelné je následně zasílat stěžovateli k replice, neboť ani jeho odlišný názor na otázku opodstatněnosti ústavní stížnosti by nemohl nic změnit na výsledku řízení. Žádné z těchto vyjádření se navíc nezabývalo otázkou přípustnosti ústavní stížnosti a Ústavní soud při svém rozhodování ani z jednoho z nich nevycházel.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 22. dubna 2015

Pavel Rychetský v. r.

soudce zpravodaj