Constitutional Court dismisses constitutional complaint as manifestly unfounded regarding fair trial rights in a bagatelnie case.

Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky TOI TOI, sanitární systémy, s. r. o., IČ: 495 51 655, se sídlem Pražská 264, 274 01 Slaný, zastoupené Mgr. Ivo Siegelem, advokátem se sídlem Školská 38, 110 00 Praha 1, proti rozsudku Okresního soudu v Kladně ze dne 15. 5. 2014 č. j. 112 EC 75/2012-103, za účasti Okresního soudu v Kladně jako účastníka řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

[1.] Stěžovatelka se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví označeného rozsudku Okresního soudu v Kladně z důvodu tvrzeného porušení jejího práva na spravedlivý proces, zaručeného čl. 36 odst. 1 a 4 ve spojení s čl. 4 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

[2.] Stěžovatelka konkrétně Okresnímu soudu v Kladně vytýká, že odmítl provést jí navržené důkazy a že o jejích důkazních návrzích ani korektně nerozhodl (stěžovatelka navrhovala provést důkaz mj. i výslechem Jany Antonové, přičemž soud explicitně zamítl jako nadbytečné návrhy na vyslechnutí svědků Lazára, Alberta i Svobody); jinými slovy, Okresní soud v Kladně se dopustil pochybení označovaného v judikatuře Ústavního soudu jako "opomenutý důkaz".

[3.] Dále stěžovatelka namítá, že tvrzení obsažené v odůvodnění napadeného rozsudku, podle něhož byl v řízení proveden důkaz spisem sp. zn. 117 EC 482/2011, je nepravdivé. Z protokolu o ústním jednání totiž údajně plyne, že takový důkaz proveden nebyl.

[4.] Konečně pak stěžovatelka - jež v řízení před Okresním soudem v Kladně vystupovala jako žalovaná - brojila proti skutečnosti, že žalobkyni byla přiznána náhrada nákladů řízení. Podle stěžovatelky však náklady žalobkyně na právní zastoupení nebyly účelně vynaloženy.

[5.] Uvedené považuje stěžovatelka za významné zejména s ohledem na skutečnost, že se jednalo o tzv. bagatelní spor, v němž řízení probíhá toliko v jedné instanci a případná procesní pochybení nelze v řízení před obecnými soudy napravit.

[6.] Bližší obsah napadeného rozhodnutí, jakož i průběh řízení, které jeho vydání předcházelo, netřeba podrobněji rekapitulovat, neboť jak stěžované rozhodnutí, tak průběh procesu jsou účastníkům řízení známy.

[7.] Formálně bezvadná ústavní stížnost byla podána včas osobou oprávněnou a řádně zastoupenou. K jejímu projednání je Ústavní soud příslušný a jde zároveň o návrh přípustný. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti podané podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.

[8.] Námitky, jež vedly stěžovatelku k závěru, že bylo porušeno její právo na spravedlivý proces, se týkaly především provádění a hodnocení důkazů Okresním soudem v Kladně. Ústavní soud v této souvislosti nicméně připomíná, že rozhodnutí o rozsahu dokazování spadá do výlučné pravomoci obecného soudu (srov. i ustanovení § 120 občanského soudního řádu) a polemika s jeho postupem tak zásadně nemá ústavněprávní rozměr. Otázce vztahu zákonných zásad důkazního řízení a ústavních principů nezávislosti a nestrannosti soudu se Ústavní soud věnoval již ve svých dřívějších rozhodnutích. Judikoval přitom, že pokud soud zamítne důkazní návrhy účastníka řízení, jejich zamítnutí řádně odůvodní a jestliže zároveň z důkazů do té doby provedených lze na skutkový stav posuzované věci bezpečně usoudit, nezakládá takový postup porušení kautel spravedlivého procesu [srov. nález

sp. zn. III. ÚS 150/93

ze dne 3. 11. 1994, N 49/2 SbNU 87 (91)]. Výjimečná situace, v níž by Ústavní soud zejména byl nucen do procesu dokazování zasáhnout (a to bez provedení dokazování vlastního), může nastat tehdy, jedná-li se o případ tzv. opomenutého důkazu. K takovému procesnímu pochybení dojde tehdy, pokud soud zamítne provedení důkazu navrženého účastníkem řízení bez věcně adekvátního odůvodnění, případně jej zcela opomene [srov. nález

sp. zn. I. ÚS 2343/08

ze dne 25. 3. 2009 (N 67/52 SbNU 663), nález

sp. zn. II. ÚS 418/03

ze dne 16. 6. 2005 (N 125/37 SbNU 573)].

[9.] Jak ovšem Ústavní soud vyložil např. v nálezu

sp. zn. I. ÚS 566/07

ze dne 5. 8. 2009 (N 176/54 SbNU 209), právo na spravedlivý proces, zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny, nelze vykládat tak, že by pokrývalo veškeré případy porušení kogentních procesních ustanovení v objektivní poloze: "Samotné porušení procesních pravidel stanovených procesními právními předpisy ještě nemusí samo o sobě znamenat porušení práva na spravedlivý proces, ale teprve takové porušení objektivních procesních pravidel, které by skutečně jednotlivce omezilo v některém konkrétním subjektivním procesním právu" [srov. např. i nález

sp. zn. IV. ÚS 1796/11

ze dne 18. 10. 2011 (N 178/63 SbNU 69)]. V tomto ohledu lze tedy konstatovat, že nikoliv každé nedostatky v průběhu procesu dokazování v podobě "opomenutí" či nedostatečné vypořádání se s důkazními návrhy účastníků řízení ze strany obecných soudů dosahují ústavněprávní intenzity, odůvodňující kasační zásah ze strany Ústavního soudu, obzvláště pokud se lze v praxi setkat i s důkazními návrhy účastníků řízení, které nemají v projednávané věci relevanci či nemohou vést k objasnění skutečností a otázek, podstatných pro dané řízení (k tomu srov. např. nález

sp. zn. II. ÚS 2172/14

ze dne 10. 3. 2015, odst. 21).

[10.] Ústavní soud přitakává stěžovatelce v tom smyslu, že způsob, jakým se Okresní soud v Kladně vypořádal s jejími důkazními návrhy, nebyl zcela bezchybný. V tomto ohledu lze zmínit zejména skutečnost, že soud zaměnil jméno svědkyně, jejíž výslech stěžovatelka navrhovala, za jména svědků, jejichž výslech byl požadován v jiné (skutkově prakticky totožné) věci. Na druhou stranu však - ve světle shora řečeného - toto pochybení nedosahuje ústavní intenzity a neučinilo řízení jako celek nespravedlivým. Z odůvodnění napadeného rozsudku totiž mimo jakoukoliv praktickou pochybnost plyne, že stěžovatelčiny důkazní návrhy byly odmítnuty proto, že relevantní skutkové okolnosti případu byly postaveny najisto v jiném řízení před týmž soudem. Tento postup Okresního soudu v Kladně (tj. postup spočívající v "převzetí" dokazování z jiné - právně a skutkově prakticky totožné - věci) přitom Ústavní soud akceptoval jako ústavně souladný v řízeních vedených o ústavních stížnostech stejné stěžovatelky pod

sp. zn. I. ÚS 3267/13

či

II. ÚS 2065/2014

. Např. v usnesení ze dne 15. 7. 2014,

sp. zn. II. ÚS 2065/14

Ústavní soud konstatoval, že: "skutečnost, že soud při rozhodování vyšel z dokazování provedeného v jiné, skutkově a i právně totožné věci, zároveň nelze vnímat jako porušení práva na zákonného soudce, nýbrž za legitimní postup vyjadřující zájem na efektivitě řízení; stěžovatelka měla možnost vyjádřit se k provedeným důkazům právě v oné předchozí věci, a pakliže v ní byly určité skutkové okolnosti postaveny najisto, nelze mít ústavněprávních výhrad vůči tomu, že je soud akceptoval i ve věci pozdější."

[11.] Obdobné lze ostatně uvést i ve vztahu k námitce, podle níž vzdor tvrzení v odůvodnění napadeného rozsudku nebyl v řízení proveden důkaz spisem sp. zn. 117 EC 482/2011, resp. protokoly o výsleších svědků v tomto spisu obsaženými. K tomu Ústavní soud uvádí, že tato námitka je poněkud zavádějící. Jak totiž plyne z obsahu vyžádaného spisu Okresního soudu v Kladně, sp. zn. 112 EC 75/2012, při jednání před tímto soudem byl proveden důkaz čtením podstatných části rozsudku Okresního soudu v Kladně ze dne 10. 10. 2012 č. j. 117 EC 482/2011-154 (srov. vyžádaný spis, č. l. 80-81). Tento rozsudek přitom reprodukoval důkazy provedené v předmětném řízení a také obsahoval skutkové závěry, které na jejich základě Okresní soud v Kladně učinil (srov. vyžádaný spis, č. l. 64-68). Tento postup, v jehož rámci byl důkaz proveden samotným rozsudkem, v němž byl relevantní skutkový stav postaven najisto, proto Ústavní soud v daném kontextu nyní projednávané věci nepokládá za protiústavní.

[12.] Shora uvedené platí tím spíše, že se v daném případě jedná o tzv. bagatelní věc. Ústavní soud ve své rozhodovací praxi opakovaně odmítá ústavní stížnosti proti rozhodnutím ve věcech tzv. objektivně bagatelního významu z důvodu zanedbatelného zásahu do subjektivních práv jednotlivce, které není již z kvalitativního hlediska obecně schopno založit porušení základních práv a svobod (srov. např. usnesení

sp. zn. IV. ÚS 185/98

, usnesení

sp. zn. II. ÚS 53/11

obě dostupná na http://nalus.usoud.cz); případný zásah uplatňuje pouze v případech extrémního vybočení obecného soudu ze standardů, jež jsou esenciální pro zjištění skutkového základu sporu a pro jeho právní posouzení (srov. usnesení III. ÚS 2612/07 a další rozhodnutí v něm citovaná). V usnesení ze dne 25. 8. 2004

sp. zn. III. ÚS 405/04

Ústavní soud konstatoval, že "již ve své dřívější rozhodovací praxi dal (...) najevo, že v případech bagatelních věcí, u nichž procesní úprava nepřipouští odvolání (§ 202 odst. 2 o. s. ř.), tedy ve věcech jako je věc i nyní Ústavním soudem posuzovaná, je v podstatě - s výjimkou zcela extrémních rozhodnutí obecného soudu - ústavní stížnost vyloučena (rozhodnutí ve věci

sp. zn. IV. ÚS 695/01

, obdobně další

sp. zn. IV. ÚS 248/01

,

IV. ÚS 8/01

,

IV. ÚS 185/98

)."

[13.] Ústavní soud konečně neshledává protiústavním ani napadený náhradově nákladový výrok. Stěžovatelkou citovaná judikatura Ústavního soudu [zejména nález

sp. zn. I. ÚS 988/12

ze dne 25. 7. 2012 (N 132/66 SbNU 61)] totiž dopadala na situaci, v níž panoval jednak hrubý nepoměr mezi vymáhanou pohledávkou a náklady řízení (v citované věci např. cca. 8:1) a zároveň šlo o náklady nárokované společnostmi speciálně zřízenými k vymáhání bagatelních pohledávek. O takovou situaci se však v projednávané věci nejednalo. Nárok na náhradu nákladů řízení byl pouze mírně vyšší než pohledávka, k níž se vztahoval, a zejména se nejednalo o žádnou formu hromadného vymáhání pohledávek prostřednictvím předem připravených formulářů, nýbrž o běžný spor mezi dvěma subjekty soukromého práva. Na tomto faktu nemůže nic změnit ani skutečnost, že se tento spor týkal velkého množství dílčích pohledávek vzniklých z podobného titulu.

[14.] Nad rámec uvedeného Ústavní soud opakuje, že obdobnými návrhy stěžovatelky se zabýval mj. již v řízeních vedených pod

sp. zn. I. ÚS 3267/13

či

II. ÚS 2065/2014

, přičemž ústavní stížnosti odmítl pro zjevnou neopodstatněnost. Jak přitom plyne ze shora řečeného, neměl Ústavní soud důvod odchylovat se od svého dřívějšího postupu ani v této věci.

[15.] Ústavní soud tedy uzavírá, že řízení před Okresním soudem v Kladně, jehož výsledek stěžovatelka napadá, lze jako celek označit za spravedlivé a k porušení jejího práva na spravedlivý proces nedošlo v žádném z tvrzených aspektů. Vzhledem k tomu odmítl ústavní stížnost podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 2. dubna 2015

Radovan Suchánek v. r.

předseda senátu