Constitutional Court dismisses constitutional complaint as manifestly unfounded regarding civil court interpretation of property law.

Ústavní soud rozhodl dnešního dne bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Ludvíka Davida, soudkyně zpravodajky Kateřiny Šimáčkové a soudce Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatele Milana Fajáka, zastoupeného Mgr. Janem Soukupem, advokátem se sídlem Praha 1, Konviktská 12, proti rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 17. 12. 2014 č. j. 30 Cdo 4548/2014-117, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 5. 2. 2014 č. j. 19 Co 464/2013-88 a proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 27. 2. 2012 č. j. 13 C 21/2011-37, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Svou ústavní stížností ze dne 16. 3. 2015 se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, a to z důvodu porušení jeho ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces, zakotveného v čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Stěžovatel se dále odvolává i na čl. 90 Ústavy.

2. Ústavní soud z podané ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí zjistil, že napadeným usnesením Nejvyššího soudu bylo odmítnuto dovolání stěžovatele proti napadenému rozsudku městského soudu, jímž byl potvrzen napadený rozsudek obvodního soudu, kterým byla zamítnuta žaloba na určení, že stěžovatel je spoluvlastníkem v rozsahu id. 1/6 v žalobě specifikovaných nemovitostí.

3. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti uvádí, že nesouhlasí s právním názorem obecných soudů ohledně posuzování právní povahy jím uplatněného nároku. Nadále trvá na svém názoru vyjádřeném v žalobě, jíž se domáhal určení neplatnosti darovací smlouvy uzavřené s žalovaným dne 23. 10. 2006, která se týkala darování spoluvlastnického podílu ve výši id. 1/6 celku domu č. p. X1 na pozemku č. parc. X2, o výměře 245 m2, zastavěná plocha a nádvoří a pozemku č. parc. X3, o výměře 170 m2, zastavěná plocha a nádvoří, oboje zapsané v katastru nemovitostí vedeném Katastrálním úřadem pro Hlavní město Prahu, katastrální pracoviště Praha, na LV č. X4 v k.ú. Stodůlky. Stěžovatel se totiž v době uzavírání darovací smlouvy nacházel v období generálního inhibitoria kvůli exekucím, a proto nebyl oprávněn se svým majetkem jakkoliv nakládat. Nejvyšší soud v napadeném rozhodnutí odkazuje na právní závěry vyjádřené ve stanovisku Nejvyššího soudu, které v době, kdy žalobu podával, ještě nebylo publikováno. To pak stěžovatel označuje za nedovolenou retroaktivitu.

4. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku.

5. Nad rámec uvedeného pak Ústavní soud připomíná svou ustálenou judikaturu zdůrazňující zásadu subsidiarity přezkumu rozhodnutí či jiných zásahů orgánů veřejné moci ze strany Ústavního soudu a související zásadu jeho zdrženlivosti v zasahování do činnosti ostatních orgánů veřejné moci. Ústavnímu soudu ve světle výše nastíněných principů nepřísluší role interpreta podústavního práva a zásadně se v tomto ohledu zdržuje zásahů do činnosti obecných soudů. Výjimku z této zásady představují pouze případy, kdy by interpretace trpěla tak výraznými vadami, že by byla způsobilá zasáhnout i do práv na ústavní úrovni, např. pokud by interpretace vykazovala znaky svévole [srov. usnesení

sp. zn. III. ÚS 181/14

ze dne 13. 3. 2014, usnesení

sp. zn. IV. ÚS 3006/13

ze dne 12. 3. 2014]. V projednávaném případě však k takové situaci nedošlo. Stěžovatel pouze polemizuje s právními závěry obecných soudů při hodnocení skutkových zjištění a při výkladu podústavního práva a používá ty argumenty, které již byly dostatečně vypořádány v napadených rozhodnutích obecných soudů. Argumentace rozhodnutím velkého senátu Nejvyššího soudu, vydaném až po podání žaloby stěžovatele, není projevem zakázané retroaktivity, neboť je jen dovysvětlením výkladu zákona platného již v době, kdy stěžovatel svým volním projevem disponoval se svým majetkem.

6. S ohledem na výše uvedené Ústavnímu soudu nezbylo než podanou ústavní stížnost odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný v souladu s § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 8. dubna 2015

Ludvík David, v. r.

předseda senátu