Constitutional Court dismissed constitutional complaint regarding custody decision violating fair trial rights.

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Davida Uhlíře soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce zpravodaje Pavla Rychetského ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky L. V., zastoupené Mgr. Václavem Linhartem, advokátem č. ČAK 9300, Fügnerovo náměstí 1808/3, 120 00 Praha 2, proti rozsudku Okresního soudu v Litoměřicích ze dne 6. 12. 2013 č. j. 23 Nc 1554/2013-135, 23 P a Nc 187/2013, a rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 30. 10. 2014 č. j. 13 Co 110/2014-217, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Ústavnímu soudu byl dne 9. 2. 2015 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu § 72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatelka domáhala zrušení výše uvedených rozhodnutí soudů s tím, že jimi došlo k porušení jejího ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 a čl. 32 odst. 4 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i práv zaručených v čl. 10 odst. 2 Listiny.

2. Porušení práva na spravedlivý proces spatřuje stěžovatelka zejména v tom, že soudy nerozhodovaly v nejlepším zájmu dětí a nedostatečnou měrou chránily práva stěžovatelky na respektování jejího rodinného života a práva na rodičovskou výchovu a péči o nezletilé P. V. a N. V. Přestože stěžovatelka naplňovala veškerá relevantní kritéria pro rozhodování o svěření dítěte do péče, obě nezletilé dcery byly svěřeny do výlučné výchovy otce. Stěžovatelka nesouhlasila s provedeným dokazováním, tvrdila, že soud v řízení nesprávně hodnotil vůli nezletilých a svoje rozhodnutí dostatečně neodůvodnil. Soud nevyhověl důkaznímu návrhu stěžovatelky na zpracování znaleckého posudku, který by zjistil skutečnou vůli nezletilých ke svěření do péče jednotlivým rodičům a vydal nesprávné rozhodnutí.

3. V ústavní stížnosti stěžovatelka tvrdila, že řízení nebylo spravedlivé, soudy se v odůvodnění napadených rozhodnutí nevypořádaly s jejími důkazními návrhy ani návrhem stěžovatelky na svěření nezletilé P. do výchovy otce a nezletilé N. do její výchovy. Dále se v rozhodnutích soudy nevypořádaly s tím, proč není shledána vhodná střídavá péče rodičů. Stěžovatelka argumentovala judikaturou Ústavního soudu a poukázala na to, že byla porušena základní práva stěžovatelky garantovaná čl. 10 odst. 2, čl. 32 odst. 4 a čl. 36 odst. 1 Listiny a navrhla, aby Ústavní soud tyto rozsudky zrušil.

4. Ústavní soud konstatuje následující skutečnosti.

Rozsudkem Okresního soudu v Litoměřicích ze dne 6. 12. 2013 č. j. 23 Nc 1554/2013-135, 23 P a Nc 187/2013 bylo rozhodnuto o úpravě poměrů pro dobu před a po rozvodu k nezletilým dětem P. V. a N. V. tak, že obě nezletilé byly pro dobu před a po rozvodu manželství rodičů svěřeny do výchovy otce - vedlejšího účastníka řízení (výrok I. rozsudku soudu I. stupně). Dále bylo předmětným rozsudkem z 6. 12. 2013 č. j. 23 Nc 1554/2013-135, 23 P a Nc 187/2013 rozhodnuto o tom, že matka (stěžovatelka) je povinna přispívat na výživu nezletilé P. V. částkou 500 Kč měsíčně a nezletilé N. V. částkou 400 Kč měsíčně počínaje měsícem prosinec 2013 (výrok IL rozsudku soudu I. stupně), jakož i o tom, že žádný z účastníků nemá nárok na náhradu nákladů soudního řízení (výrok III. rozsudku soudu 1. stupně). Proti tomuto rozsudku podala stěžovatelka odvolání.

Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 30. 10. 2014 č. j. 13 Co 110/2014-217 rozsudek o svěření obou dívek do péče otce potvrdil a pouze změnil rozsudek soudu I. stupně ve výroku II., když uložil matce povinnost přispívat na výživu nezletilé P. částkou 1 200 Kč měsíčně a na výživu nezletilé N. částkou 1 000 Kč měsíčně s účinností od 1. 6. 2014. Žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů.

5. Ústavní soud není součástí soudní soustavy (čl. 91 Ústavy České republiky dále jen "Ústava") a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti soudů je v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody.

6. Ústavní soud tedy přezkoumal napadené rozhodnutí, jakož i řízení jemu předcházející, z hlediska stěžovatelkou v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

7. Z ustálené judikatury Ústavního soudu plyne, že postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace jsou při řešení konkrétního případu v zásadě záležitostí obecných soudů a Ústavní soud, jakožto soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), není možno považovat za "superrevizní" instanci v systému všeobecného soudnictví, jejímž úkolem je přezkum celkové zákonnosti (či věcné správnosti) vydaných rozhodnutí. Ingerence Ústavního soudu do této činnosti, konkrétně pokud jde o interpretaci a aplikaci podústavního práva, připadá v úvahu, jestliže obecné soudy v daném hodnotícím procesu vycházely ze zásadně nesprávného posouzení dopadu ústavně zaručených práv, jichž se stěžovatelka dovolává, na posuzovaný případ, eventuálně pokud by v něm byl obsažen prvek libovůle či dokonce svévole, a to např. ve formě nerespektování jednoznačné kogentní normy či přepjatého formalismu [srov. nález

sp. zn. III. ÚS 224/98

ze dne 8. 7. 1999 (N 98/15 SbNU 17)].

8. Ústavní soud v projednávané věci ověřil, že postup soudu I. stupně a odvolacího soudu byl řádně odůvodněn dle § 157 o. s. ř. a jeho rozhodnutí odpovídá zjištěnému skutkovému stavu.

9. Odvolací soud po přezkoumání napadeného rozhodnutí soudu I. stupně, po doplnění dokazování o zjištění aktuálních poměrů rodičů a nezletilých dětí se ztotožnil s jeho závěry. V odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že dle jeho názoru bylo v řízení prokázáno, že oba rodiče jsou způsobilí nezletilé děti vychovávat a zajišťovat jejich potřeby, mají zájem poskytovat svým dětem maximum po stránce citové i mravní, mají vhodné bytové podmínky a jsou schopni zajistit své nezletilé děti. Potvrdil rozhodnutí soudu I. stupně o svěření obou nezletilých do péče otce a odůvodnil to potřebou respektovat jednoznačné stanovisko nezletilé P., že chce být ve výchově otce a vedle toho zájem obou sourozenců, aby vyrůstali spolu. Odvolací soud neshledal žádný zásadní důvod, pro který by bylo nutné měnit dosavadní výchovné prostředí nezletilých u otce. Otec ve styku s matkou nebrání, je zcela jistě v zájmu nezletilých, aby se s matkou stýkaly, rozvíjely se mezi nimi vzájemné vztahy a matka mohla na ně výchovně působit (§ 855 o. z.). Z výše uvedených důvodů odvolací soud nevyhověl návrhu stěžovatelky na zpracování znaleckého posudku.

10. Ústavní soud je toho názoru, že odůvodnění odvolacího soudu lze v dané věci akceptovat, neboť vycházel z listinných důkazů (např. zpráva opatrovníka o pohovoru s nezletilými), jež se týkaly zejména osobnosti nezletilých, jejich povahových rysů, adaptibility na nová prostředí apod. Jeho rozhodnutí proto nelze považovat za svévolné a nerespektující právo obou rodičů na výchovu nezletilých dětí. Rozhodnutí vydané v předmětné věci považuje Ústavní soud za ústavně konformní a srozumitelné, jeho úvahy neshledal Ústavní soud nikterak nepřiměřenými či extrémními.

11. Ústavní soud konstatuje, že odvolací soud v předmětné věci rozhodoval v souladu s principy hlavy páté Listiny, jeho rozhodnutí nelze označit jako rozhodnutí svévolné, ale toto rozhodnutí je výrazem nezávislého soudního rozhodování, které nevybočilo z mezí ústavnosti. Z pohledu Ústavního soudu zde není prostor pro zásah do rozhodovací činnosti nezávislého soudu.

12. Ústavní soud závěrem považuje za vhodné doplnit, že rozhodování v citlivých rodinně právních věcech musí být doménou zejména obecných soudů, které se znalostí spisu, vývoje rodinné situace a bezprostředního kontaktu s účastníky řízení mohou proniknout do mnohdy spletité a těžko jednoduše řešitelné situace a učinit konečné rozhodnutí, které bude odrážet nejen zájmy jednotlivých účastníků, zejména nezletilých dětí, ale současně bude účastníky považováno za spravedlivé. Ústavní soud, s ohledem na jeho postavení, nemůže v takových případech hrát roli jakéhosi konečného univerzálního rozhodce, ale jeho úkolem může být pouze posoudit konečné rozhodnutí z hlediska ochrany základních práv toho účastníka, jemuž byla obecným soudem případně upřena.

13. V daném případě Ústavní soud takový nedostatek v rozhodování odvolacího soudu neshledal. Ve věci svěření nezletilých dětí do výchovy otce se rovněž nejedná o úpravu navždy neměnnou, a může to být opět obecný soud, který na návrh stěžovatelky a po vyhodnocení nastalé situace, přehodnotí upravený vztah tak, aby byl co možná v nejlepším zájmu nezletilých, který se i v čase vyvíjí.

14. S ohledem na shora uvedené okolnosti Ústavnímu soudu v dané věci nezbylo, než aby ústavní stížnost odmítl dle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 26. března 2015

David Uhlíř v. r.

předseda senátu