Constitutional Court dismisses constitutional complaint as obviously unfounded due to lack of prima facie violation of fundamental rights.

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka (soudce zpravodaj) a soudců Vojtěcha Šimíčka a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti společnosti CBA International Corp., sídlem Britské panenské ostrovy, Akara Bldg. 24, De Castro Street, Wickham Cay I, P.O.B. 3136 Road Town, Tortola, zastoupené Mgr. Janem Jandou, advokátem se sídlem Praha 1, Revoluční 13, směřující proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 12. 2014 č. j. 21 Cdo 4643/2014-189, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 29. 5. 2014 č. j. 38 Co 158/2013-156 a proti rozsudku Okresního soudu v Hodoníně ze dne 15. 1. 2013 č. j. 16 C 138/2012-62, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

Stěžovatelka brojí proti v záhlaví označeným rozhodnutím obecných soudů, neboť jimi mělo být porušeno právo na spravedlivý proces a základní práva zaručená ustanoveními čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"); současně měla být porušena i ustanovení čl. 90 a čl. 96 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava").

Okresní soud v Hodoníně výše identifikovaným rozsudkem vyhověl excindační žalobě Ing. Ludmily Hany Jelínkové a vyloučil z exekuce vedené na majetek Ing. Tomáše Brožíka v žalobě specifikované nemovitosti, neboť dospěl k závěru, že na základě soudem schváleného smíru ze dne 25. 5. 2005 jsou tyto nemovitosti ve výlučném vlastnictví žalobkyně, bývalé manželky povinného. K odvolání právního předchůdce stěžovatelky Krajský soud v Brně rubrikovaným rozsudkem rozsudek okresního soudu potvrdil a následné stěžovatelčino dovolání odmítl Nejvyšší soud ústavní stížností napadeným usnesením jako nepřípustné.

Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá, že inkriminovaný soudní smír, na jehož základě nabyla žalobkyně předmětné nemovitosti do výlučného vlastnictví, zjevně poškozuje věřitele, a proto je třeba považovat takový právní úkon (jednání) za absolutně neplatné. Porušení svého základního práva na spravedlivý proces potom stěžovatelka spatřuje primárně v tom, že se obecné soudy nikterak nevypořádaly s jí v řízení opakovaně odkazovanými judikáty R 42/1972 a SR 9/2003.

Podle ustanovení § 43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění účinném od 1. 1. 2013, musí být usnesení o odmítnutí ústavní stížnosti stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá.

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavnímu soudu byla Ústavou svěřena role orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83). V rovině ústavních stížností fyzických a právnických osob směřujících svá podání proti rozhodnutím obecných soudů není proto možno chápat Ústavní soud jakožto nejvyšší instanci obecného soudnictví (srov. čl. 91 Ústavy); Ústavní soud je nadán toliko kasační pravomocí v případě, že v soudním řízení předcházejícím podání ústavní stížnosti došlo k porušení některého základního práva či svobody stěžovatele [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Úkolem Ústavního soudu není zjišťovat věcnou správnost rozhodovací činnosti obecných soudů, nýbrž pouze kontrolovat (a kasačním rozhodnutím případně vynucovat) ústavně konformní průběh a výsledek předcházejícího soudního řízení. Nepřipadá-li proto v dané věci prima facie do úvahy možná indikace porušení základních práv nebo svobod, musí Ústavní soud ústavní stížnost odmítnout pro zjevnou neopodstatněnost.

Posuzovaná ústavní stížnost obsahuje jedinou námitku, jíž lze přiznat potenciál ústavněprávní relevance; tato námitka však není důvodná, a to zcela očividně.

Namítá-li totiž stěžovatelka, že se obecné soudy v odůvodnění napadených rozhodnutí vůbec nevypořádaly s odkazy na výše uvedené judikáty, přehlíží, že jí citované judikáty buď obsahují pouze zcela obecné závěry (stanovisko Nejvyššího soudu sp. zn. Cpj 86/71 - R 42/1972), se kterými nejsou napadená rozhodnutí bez dalšího neslučitelná, nebo obsahují závěry, jež do souzené věci zjevně nikterak nedopadají (rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 1300/2001 - SR 9/2003); obdobné by ostatně bylo namístě konstatovat i v případě, pokud by stěžovatelka měla na mysli usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 7 Tdo 271/2003, čemuž by odpovídala jí citovaná pasáž odůvodnění tohoto rozhodnutí. Z ústavní stížnosti nadto není ani zřejmé, kterým konkrétním závěrům odkazovaných judikátů, a v čem přesně mají napadená rozhodnutí odporovat.

Naproti tomu není pochyb o tom, že závěry obecnými soudy odkazovaného rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 1134/2007 do projednávané věci dopadají; opřely-li proto obecné soudy napadená rozhodnutí mj. o závěry tohoto judikátu Nejvyššího soudu, postupovaly způsobem, jenž není z ústavněprávních pozic jakkoli kritizovatelný.

Pouze nad rozhodný rámec je namístě poznamenat, že ani v meritorní rovině by nebylo možné stěžovatelce přitakat, neboť jí v ústavní stížnosti akcentované skutečnosti je třeba vnímat kontextuálně, v daném případě neztrácet ze zřetele, že stěžovatelka vstoupila do řízení namísto předchozího oprávněného, jenž na ni vymáhanou pohledávku převedl; stěžovatelka tak vstupovala (respektive měla vstupovat) do řízení s vědomím, že předmětné nemovitosti - patrně - nejsou součástí exekvovatelného majetku povinného.

Ústavní soud proto stěžovatelčin návrh mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítl dle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.

Pro úplnost je namístě uvést, že ačkoliv stěžovatelka předložila plnou moc, již zjevně nebylo možné považovat za zákonem vyžadovanou speciální plnou moc dle ustanovení § 31 odst. 2 zákona o Ústavním soudu, a to mj. i proto, že byla vystavena dříve, než byla vydána ústavní stížností napadené rozhodnutí krajského soudu a Nejvyššího soudu (srov. usnesení Ústavního soudu ve věci

sp. zn. III. ÚS 403/01

), nebyla stěžovatelka z důvodů procesní ekonomie vyzývána k odstranění této formální vady, neboť za situace, kdy bylo prima vista zřejmé, že ústavní stížnosti nelze vyhovět, by proces odstraňování této vady zbytečně (neefektivně) prodlužoval řízení před Ústavním soudem.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 24. března 2015

Radovan Suchánek v.r.

předseda senátu